Pavel Haas

Quartet

„V hudbě život Čechů,“ nechal se slyšet při slavnosti kladení základního kamene Národního divadla 16. května 1868 Bedřich Smetana. Dodávám i Slováků, aby nebyla ošizena polovina ansámblu Pavel Haas Quartet, se kterým jsme si na půdě jejich domovského Supraphonu povídali o novém CD.

Album se Smetanovými smyčcovými kvartety Č. 1 e moll Z mého života a Č. 2 d moll vyjde 17. dubna i digitálně v celosvětové distribuci. Jak probíhalo nahrávání a jaké mají další plány na letošní rok se nám takřka jednohlasně svěřili tři členové souboru – Pavel Nikl, Peter Jarůšek a Marek Zwiebel.

Největší klasici jsou Pink Floyd

Všichni milují příběhy, začněme tedy tím o vašem vzniku. Jak jste se dali dohromady?

Pavel: Ideu založit vlastní kvarteto pojala v roce 2002 Veronika Jarůšková a už měla v hlavě i to, kdo budou první členové souboru. Já jsem byl jeden z nich a vlastně jen

my dva jsme z původního týmu zůstali. V té době jsem studoval ještě akademii, Veronika měla čerstvě dostudováno.

Peter: Pavel byl Veronice někým doporučen jako nejlepší violista široko daleko, asi momentální zatmění mysli nebo tak, proto ho oslovila. (smích)

Pavel: Tak nějak. (smích) Ale sedli jsme si v tom, co a jak chceme dělat. My s Veronikou jsme v tomto celkem radikální, což je i důvod, proč se ostatní členové v kvartetu tolik prostřídali. Neměli úplně odhodlání jít tím samým směrem, co my dva. Pak v roce 2004 přišel Peter, který tou dobou hrál ještě v jiném kvartetu, a tehdy se seskupení ustálilo. V témže roce jsme si řekli, že začneme pořádně makat na přípravě na Pražské jaro 2005, které jsme chtěli vyhrát, a opravdu jsme do

toho dali všechno a nedělali jsme vlastně nic jiného než zkoušeli. A povedlo se. Chtěli jsme naše hraní posunout na mezinárodní úroveň, a ačkoli Pražské jaro je mezinárodní soutěž, neznamená to, že ji jednou vyhrajete a nabídky se jenom pohrnou. Pokud usnete na vavřínech a nic jiného pro posun neuděláte, není vám vítězství nic platné. Přece jenom jsou ještě větší soutěže, na nichž je mezinárodní účast větší, a stejně tak úroveň.

Mluvíte o soutěži Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia?

Ano. Ta je na tom, co se týče mezinárodního přesahu, o něco lépe než Pražské jaro. Má úplně jiný dopad a i úroveň je jinde. Přihlásili jsme se do ní měsíc po vítězství na Pražském jaru a plánovali jsme, že si hlavně poslechneme ostatní tělesa a uděláme si představu, na jaké úrovni vlastně jsme. Mysleli jsme si, že když to dobře půjde, dostaneme se do druhého kola. Měli jsme za cíl spíše začít postupně stavět nějaký repertoár, jenže ouha! Soutěž jsme vyhráli, což jsme opravdu nečekali. A teď nechci znít jako Karel Gott na Slavících, ale my to opravdu nečekali a byl to vlastně trochu průšvih.

V jakém smyslu?

Nebyli jsme úplně připraveni na věci následující. Tedy že bychom měli hned odstartovat mezinárodní kariéru. Museli jsme urychleně začít stavět program, přišla agentura Intermusica v Londýně, která si nás vzala pod křídla, a pak už se rozjel celý ten kolotoč. Díky soutěži Premio Paolo Borciani jsme dostali příležitost ukázat, jestli opravdu na profesionální mezinárodní hraní máme. Součástí výhry je totiž možnost odehrát nějakých čtyřicet koncertů po světě včetně Japonska a Ameriky. Důkazem, že výhru dotyčné těleso ustálo, je, když vás promotér pozve zpět s tím, že se mu vaše

vystoupení líbilo. Spousta hudebních ansámblů ztroskotá právě na tom. Pokud nejsou připravení, je příležitost promarněná a s největší pravděpodobností už se nebude opakovat. My byli hození do vody, repertoár jsme budovali za pochodu. Vždyť my měli secvičených asi šest skladeb!

Očividně jste vše ustáli a nyní vám vychází v pořadí šesté CD, tentokrát se dvěma Smetanovými smyčcovými kvartety. Kde nahrávka vznikala?

Pavel: Ve studiu Domovina, v místě konání pátého sjezdu Komunistické strany Československa, kde byl poprvé zvolen předsedou strany Klement Gottwald.

Peter: Ale určitě jsme si ho nevybrali kvůli tomu. (smích)

Pavel: Je to tradiční sál, který je – hlavně akusticky – velmi zajímavým místem. Vznikaly zde zatím všechny naše věci kromě Dvořáka, kterého jsme nahrávali v Rudolfinu.

Proč jste si vybrali zrovna Bedřicha Smetanu?

To je celkem jednoduchá záležitost. Jsme české kvarteto a hlavní jádro našeho programu tkví především v české hudbě. Už jsme samozřejmě vydali i nahrávky, které nemají české tituly. Ale Smetanovy smyčcové kvartety jsou výjimečné jak v českém, tak i celosvětovém měřítku. Cítili jsme potřebu tuto silnou emocionální hudbu nahrát v našem podání.

Sám skladatel v jednom ze svých dopisů píše, že prostřední věta Meno vivo dle muzikantů „naprosto k provedení není“. Z vašeho CD se ale zdá, že tímto partem proplouváte celkem s grácií. Jak se vám tato část hrála?

U Smetany je problém u smyčců generální, nejen co se týče této skladby, protože třeba u děl, jejichž součástí je klavír, je tento opěrným intonačním bodem pro ostatní nástroje. V kvartetu je fungování jiné, protože smyčce intonaci musí navzájem přizpůsobovat, a nedá se říct, že jeden by hrál čistě základní melodiku a ostatní se mu podřizovaly. Zkrátka se vychází z tonálního základu, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Byla o tom dokonce napsána kniha. Ale dnes s našimi technickými vymoženostmi už je to pro hudebníky mnohem snazší než v době Smetanových současníků. Tehdy byly běžné střívkové struny, které nedržely intonaci. Ale vždycky je to těžké, to ano. Místo, o kterém mluvíte, je navíc v Des dur a nedá se opřít ani o prázdné struny, které se normálně dají využít.

Poměrně často vyjíždíte koncertovat do zahraničí. Do kterých zemí zavítáte letos?

Jako první nás čeká vystoupení v Dijonu ve Francii. Následuje Dánsko, Austrálie, Německo, Rakousko, Jižní Korea, Chorvatsko a Švýcarsko. Do Austrálie pojedeme potřetí. Pravidelně jezdíme i do USA a Japonska. Do Koreje pojedeme poprvé.

Jaké jsou ohlasy mimoevropského publika? Je mezi ním a evropským publikem velký rozdíl?

Jsou místa, kde obecenstvo neskutečně reaguje a cítíme s ním jisté propojení, ale nedá se to globalizovat. Taková místa jsou i v Čechách, na Moravě i v Evropě.

Zajímá mě hlavně to Japonsko nebo pak Jižní Korea, ale to mi budete muset vyprávět na podzim…

Máte pravdu v tom, že Japonsko je velmi specifická země. Japonci jsou hodně citliví a hudbu vnímají

intenzivně. Úžasně třeba reagují na Janáčka, co si vzpomínám. Ale nedávají to najevo křikem jako třeba v USA. V Americe se nosí, aby lidé byli vidět. Aby bylo patrné, že poslouchají něco pro tuto zemi ne zrovna typického. Přece jen je to mladý kontinent, který nemá takové tradice jako Evropa. A přitom ten jejich prožitek vlastně není zase až tak intenzivní jako u japonského publika. Kolikrát opravdu nezáleží na závěru koncertu, jestli jsou nějaké standing ovations, ale hlavně jakou energii vnímáme v průběhu hraní. Jestli nám diváci něco vrací nebo ne, jestli s námi nějakým způsobem souzní a zda je to opravdové. V tomto je Japonsko opravdu výjimečné, to nezažijete ani před domácím publikem. Oni Japonci ví mnohdy o české hudbě víc než my, protože jsou hrozně pečliví, a než jdou na koncert, ladacos si prostudují. Skutečně se zajímají. Minule věděli neskutečné věci

o Haasovi. Přišel za námi nějaký opravdu nastudovaný člověk a ukazoval nám knihu o české klasické hudbě, u které by mě nenapadlo, že kdy v japonštině vyšla.

Dá se nějak paušalizovat, v jaké zemi se vám hrálo nejlépe, ať už díky publiku, zázemí, technice, nebo akustice?

Těch míst bylo mnoho, ať už se budeme bavit o prostředí jako takovém, atmosféře, nebo organizátorech. Konkrétně nám teď třeba vyplouvá na mysl Barcelona nebo Amsterodam. Oproti tomu Carnegie Hall, kde jsme hráli dvakrát, je například docela přeceňovaná. Neměli jsme z vystoupení úplně nejlepší pocit. Ani z místa, ani z publika, ale možná bylo jen přesycené. Pokud bychom měli zodpovědět otázku, kde se nám hrálo nejlíp, tak asi ve sklípku, ne? (smích) Ne, teď vážně, těšíme se zejména do té Austrálie, kde jsou lidé opravdu otevření a přátelští.

Navštívili jste někdy jako účinkující Operu v Sydney?

Peter: Já jsem měl možnost tam hrát ještě s předchozím kvartetem, což mi přišlo úplně absurdní, protože se jedná o sál přibližně pro tři tisíce návštěvníků. Pódium je veliké asi jako Strossmayerovo náměstí a uprostřed čtyři lidi… Mně ten prostor okolo přišel úplně zbytečný. Jako ne že by to neznělo, síň je dokonce ještě nějak speciálně nazvučená, ale připadali jsme si malinko ztracení. Ještě k tomu jsme hráli Mozarta.

Vzhledem k jeho stylu komponování musel zvuk do zadních řad doléhat s poměrně velkým zpožděním, nemám pravdu?

No já tam naštěstí neseděl, já byl na pódiu, ale také mám ten pocit. Takový sál, řekl bych, není úplně ideální místo pro komorní hudbu. Tím by byl prostor o kapacitě 500–600 míst. Například Rudolfinum je opravdu

dobré. Sice má nějakých 1100 míst, ale protože je krátké, těmhle účelům stoprocentně vyhovuje.

Když už jsme u těch kapacit – jaký největší sál jste dokázali naplnit?

Neměli jsme přesah přes dva tisíce lidí. Spíše hrajeme v komornější atmosféře. Klasická hudba prostě vyžaduje skoro osobní kontakt s publikem. Zatím jsme tedy nenaplnili stadiony (smích). Jednou ten čas ale přijde, až tam vyloženě nahulíme toho Šostakoviče. To bude pecka, která si zaslouží sál s větší kapacitou.

Čeká vás poměrně akční rok. Jak často a jak dlouho aktuálně zkoušíte?

To závisí na příležitosti. Teď máme stálé koncertní či zkouškové periody, momentálně se zrovna nacházíme v té zkoušecí. Hodně se věnujeme programu pro Austrálii, ve kterém máme zařazeno celkem dost nových věcí. Oprašujeme i starší programy, které musíme také znovu nazkoušet.

Daří se vám takhle rozjetá kariéra skloubit s rodinným životem?

Čekali jsme, že to bude těžší. Nejtěžší to asi bude pro Veroniku, přece jen u maminek je to trochu jinak. Už samozřejmě neprobíhá zhodnocení zkoušek v restauračních zařízeních. Ale zase nám odpadlo řešení technických martyrií. V závěru se to tedy vyrovná a čas se dá docela dobře rozdělit, aniž bychom šidili jedno nebo druhé.

Vedete svoje děti ke klasické hudbě?

Peter: Máme všichni ještě celkem malé děti, takže je ještě trochu brzo, ale když cvičíme doma na nástroje,

nevyhnou se tomu. Zrovna tady Pavel když cvičil poprvé po narození syna doma, syn začal hrozně brečet.

Pavel: Když mu zpívám, tak mě prosí, abych to nedělal. Zatím se to tedy příliš s úspěchem nesetkává.

Takže nějaké ambice vychovávat z dětí virtuosy tedy nemáte?

Ne, spíše naopak. Asi jako u každého rodiče-muzikanta právě proto, že víme, co všechno profesionální hraní obnáší a čím vším by si museli naši potomci projít, bychom jim to spíše nepřáli. Ale necháme to samozřejmě plynout a uvidíme časem. Fakt je, že do části života všech dětí a mladých lidí by komorní hudba patřit měla, protože je součástí určitého vzdělání. Rozvíjí osobnost jako takovou, estetické vnímání a patří k všeobecnému přehledu o kultuře.

Které období klasické hudby se vám hraje nejlépe, které je vaše nejoblíbenější, případně co si pustíte doma ke knize a sklence něčeho dobrého?

Pavel: Tak asi Pink Floyd, ne?

Peter: Jasně, nebo AC/DC. Ok, vážně – kvartetně nám nejvíce sedí Šostakovič, toho máme opravdu rádi. Stejně tak Prokofjev. Ale stěžejní je pro nás Janáček, který nás provází od začátku každým naším programem.

Soubor nese jméno českého skladatele Pavla Haase (1899–1944), který byl v roce 1941 uvězněn v terezínském ghettu a o tři roky později tragicky zahynul v Osvětimi. Jeho hudební odkaz zahrnuje tři skvostné smyčcové kvartety. Po vítězství na soutěži Premio Paolo Borciani v italském Reggio Emilia na jaře roku 2005 se Pavel Haas Quartet etabloval jako jeden z nejvýznamnějších komorních souborů současnosti. Vystoupil v nejvěhlasnějších koncertních síních světa a nahrál čtyři cenami ověnčená CD. Členové souboru studovali u legendárního violisty Smetanova kvarteta Milana Škampy, s nímž nadále úzce spolupracují.

Členové

Veronika Jarůšková housle / violin

Marek Zwiebel housle / violin

Pavel Nikl viola / viola

Peter Jarůšek violoncello / cello