Barevné nudění

Jakmile zjistíte, co nového Ron Sexmith jako bluesrockový aranžér nachystal a přijmete to, asi jeho nové album vypnete.

Jednapadesátiletý Kanaďan Ron Sexsmith je plodný autor. Carousel One je jeho čtrnácté studiové album, přičemž to první vydal v jednadevadesátém. Na každé nové nahrávce se stále více profiloval jako rockový písničkář, jenž skládá hořké balady o životě a pocitu z něho, a v té poloze se zjevně cítí spokojený. Nejinak je tomu v případě nového alba.

Šestnáct skladeb je veskrze upřímných a sentimentálních. Sexsmith má ale jako autor empatii, kterou tentokrát přetavil v něco nepatrně nového. Za posledních dvacet let je to totiž jeho nejrozmanitější album. Patrné je to v hudební složce, nikoli v textech, v nichž zůstal nadále spokojeným pesimistou.

Dílem je to tím, že jeho písně mají v mnoha ohledech větší razanci než skladby na starých albech, dílem proto, že mu ve studiu sekundovali zkušení muzikanti, pro které je bluesrockový drajv přirozeností. Baskytarista Bob Glaub hrál s Johnem Lennonem či Grahamem Nashem, kytarista Jon Graboff s Johnem Leem Hookerem či Dr. Johnem, bubeník Don Heffington zase s Bobem Dylanem nebo Emmylou Harris. Silná sestava, výtečně odehrané album.

Potíž je, že šestnáct skladeb je moc na to, aby nebylo po určité době monotónní. Sexmisth totiž není až tak nápaditý autor, spíše skládá proto, že tím ventiluje svůj sentiment, a také není nijak výrazný či osobitý zpěvák. Tohle album je tedy zajímavé kvůli Sexmisthově ochotě být barevnější. Jakmile to ale odhalíte a zjistíte, že to až tak velká revoluce není, asi ho vypnete.

1. Sure As The Sky

2. Saint Bernard

3. Loving You

4. Before The Light Is Gone

5. Lucky Penny

6. Getaway Car

7. Nothing Feels The Same Anymore

8. Sun’s Coming Out

9. Lord Knows

10. All Our Tomorrows

11. No One

12. Can’t Get My Act Together

13. Tumbling Sky

14. Many Times

15. The Other Side

16. Is Anybody Going To San Antone

Album, které netřeba přehlížet

Neodbytný reggae umělec s hlasem, který připomíná hřmot pobřežní bouře, přizval na svou vynikající loňskou desku legendy jamajských žánrů.

Ed Rome se nevzdává. Když se před lety rozpadla jeho kapela The BiG, velká názvem i hudbou, vypadalo to, že s jeho nadpozemskými aranžemi, které pojí karibské žánry s pochmurností britského písničkářství, je konec. Naštěstí nebyl. Rome si během let doma vybudoval nahrávací studio a své náladou těžké a zasmušilé hudební nápady začal skládat do konkrétních alb. To poslední Snapshots vyšlo loni, bylo vynikající a nyní ho za pomoci legend jamajských žánrů přepracoval.

Recyklace materiálu je v jamajské hudební kultuře běžná. Tzv. riddimy (rytmické podklady) se přezpívávají novými a novými vokály, což ulehčuje jejich míchání na mejdanech. Z toho vznikla i praxe dubových verzí, které na albu najdeme také. Jenže díky nezaměnitelnému hlasu Eda Roma mnohdy platí, že originál funguje lépe. Rhoda Dakkar ve Feeling Undone nepředvedla svůj nejlepší pěvecký part, jméno Freddie Notes (v roce 1970 proslavil jamajský megahit Montego Bay) nevyváží hloubku Edova hypnotického zpěvu v písni, která na originálních Snapshots patřila mezi nesilnější. Naopak funguje Final Bow, kde Dr. Ring Ding hraje na pozoun a Ed skladbu zpívá v duetu s přítelkyní Bellou Edmunds. Vrcholem alba je You’re The Only One In Pain, v níž naplno vynikne Edův hlas. Nikdo nezpívá jako on, málokdo má v hlase takovou sílu.

Pokud jsou Dubs & Subs cestou, jak dostat své jméno mezi více lidí, má tahle kolekce velké opodstatnění. Jinak jsou ale silnějším odvarem vynikající desky.

1. Tidy Up Version (feat. Dennis Alcapone)

2. Don‘t Believe The Hype (feat. Freddie Notes)

3. Storm Damage Dub

4. Feeling Undone (feat. Rhoda Dakar)

5. Feeling Dub (feat. Jim Allan)

6. Final Bow (feat. Dr. Ring Ding)

7. El Gringo (feat. Andy Casterton)

8. Acceptance

9. The Don (feat. Bella Edmunds)

10. You’re The Only One In Pain (Alternative Version)

11. Painkiller Dub

12. Partners In Crime (feat. Neville Staple)

13. Allnighter Blues (feat. Clair Witcher)

14. Mother‘s Ruin

Roztančí, ale neohromí

Swing zůstává na dvojce Mydy Rabycad přítomen, dominanci ovšem přebral glam.

Druhé album kapely Mydy Rabycad, která hlásá odklon od elektroswingu, nepostrádá chytlavé melodie a schopnost posluchače roztančit. Stylová rozmanitost alba dává zpěvačce Žofii Dařbujánové možnost se naplno předvést. Její projev však bohužel nevyzní vždy tak osudově, jak by asi hudba potřebovala. Výsledkem je, že některé písně kvůli emocím, které do svého zpěvu vkládá, chvílemi působí jako epizody z muzikálu. Dobrého, z nějž do budoucna zbude několik hitů.

Nekomplexnost výrazu totiž zpěvačka občas dohání teatrálností. Některým písním to sluší (Darling), jiným (Ready To Stay, Trance) zase tolik ne. Přitom hlasový potenciál Dařbujánové je nesporný, v některých polohách náladou připomíná projev Gwen Stefani.

Album začíná vtipně: Don’t Play This Song. Tuhle písničku si nepouštějte, jinak vás pravděpodobně chytne. Následuje Good Times se zjevně hitovými ambicemi. Píseň, která si hraje s interními kapelními fórky, byla dobrou volbou pro singl. Dalším adeptem na party song je jednoznačně Until The Morning, kterou si s chutí pustíte v jednu dvacet sedm ráno.

Písnička I Got A Man doslovně cituje elektroswingová klišé, zároveň je ale jednou z nejvýraznějších na albu. Belly Button Nation vznáší naléhavou otázku, co textem vlastně kapela mínila. Téma ocení ti, kteří nemají pupík, případně mají rovnou dva.

Na to, že se albem kapela snaží vystoupit ze zavedených škatulek, obsahuje nová deska příliš momentů, které už jste někdy někde slyšeli. Ať už v disku osmdesátých let, elektroswingu, big bandech třicátých let, nebo třeba ve Fantomovi z Opery. To by bylo v pořádku, kdyby celek působil svébytně a nově. Glamtronic baví, řemeslně je kvalitní, energie a chuť hrát z alba prýští, ale… neohromí.

1.Don’t Play This Song

2.Good Times

3.Darling

4.Be True

5.Ready To Stay

6.I Got A Man

7.Until The Morning

8.Trance

9.Belly Button Nation

10.Dance Live Scream Shout

11.Dreamland Of Mine

V jiné dimenzi

Druhá deska Terezy Černochové je ponořena v lehce halucinogenním oparu.

Sedm let trvalo, než dozrál čas k tomu, aby zpěvačka vydala své druhé album, které je na rozdíl od debutu kompletně v češtině. Černochová nemá ambice oslovovat masy posluchačů. Deska není absolutně podlézavá ani prvoplánová a žádná skladba z ní pravděpodobně nebude atakovat první příčky rádiových hitparád.

Je velmi niterná, nikoli však melancholická. Pomalá a střední tempa triphopově laděných písní jsou spíše eroticky spalující – místy působí možná až moc lacině. Prvoplánové nejsou ani texty. Posluchačům bude možná chvilku trvat, než proniknou skrze jejich zakouřený halucinogenní opar, který spolu s hudbou vytvářejí. Celá deska totiž bloumá v úplně jiné dimenzi a operuje na své vlastní úrovni.

Tento pocit umocňuje pozoruhodný projev Černochové, která s neuvěřitelnou lehkostí vytváří symbiózu mezi hudbou, texty a nejednoznačnými éterickými melodiemi. Celé album se však natolik vzdálilo od reality či nějakého pevného bodu, že je dobře, že vydá jen na nějakou půl hodinku poslechu. Déle by to nejspíš už bylo neúnosné.

1. Polibky snů

2. Všeobjímák

3. Podplouvám

4. Půl

5. Celá já

6. Škrábnutí

7. Vem si mě

8. Až nastane zaří

9. Andělé

Deska mnoha barev

Seattle žije hudbou i dnes. Fences jsou toho důkazem.

Po pěti letech od debutu se čtveřice přihlásila opět o slovo. Přichází s různorodou deskou, která střídá polohy a nálady stejně intenzivně jako Forrest Gump odráží pingpongové míčky. Zároveň neopouští pole indie rocku, byť si štědře bere i z folku, popu a překvapivě dojde i na taneční prvky.

I když, čtveřice... Fences vždycky byl hlavně Christopher Mansfield a pak ti ostatní. Proto lze Fences řadit mezi „písničkáře s kapelou“, jakou jsou například City & Colour nebo Bon Iver. Pokud podobné interprety máte rádi, v případě této desky nešlápnete vedle. Lesser Oceans je optimistická a hodně poetická, vyžaduje trpělivé soustředění na texty. Pozornému posluchači se ale odmění bohatě, jelikož před ním rozevře kouzelné hudební leporelo. I smutné texty jsou nakonec doprovázeny veselou hudbou a vznikají tak hořkosladké kousky, po kterých se nakonec stejně budete usmívat.

Lesser Oceans překvapí vyrovnanou úrovní. Na první pohled se může zdát, že desku potáhne pilotní (a úspěšný) singl Arrows s hostujícími Macklemorem a Ryanem Lewisem, ale stačí jeden dva poslechy a rázem si na albu najdeme další favority. Sto lidí, sto chutí, říká se. Ale kdo má rád písničkařinu, která neláduje optimismus na první dobrou, a ocení zadumanou lyričnost textů, tomu bude nová deska chutnat stoprocentně. Na druhou stranu, pokud texty přestaneme sledovat, nabízí Fences „jen“ příjemnou muziku.

1.Songs About Angels

2.The Lake

3.Dogs At The Table

4.Arrows

5.Running Off The Gods

6.Sunburns

7.Dusty Beds

8.My Mountain Is Cold

9.Lesser Oceans

10.Temple Dreaming

Další londýnský talent

Zpěvák a rapper ze západního Londýna natočil debut, jehož bezstarostnost je zábavná, ale může se oposlouchat.

Only Real, vlastním jménem Niall Galvin, je od začátku své kariéry srovnáván s Jamiem T. Vyhnout se tomu lze jen těžko, oba totiž používají podobné postupy. Rapují a zpívají do beatů, které jsou zčásti hrány na živé nástroje, zčásti tvořeny na počítači. Vše je přitom přiznané a funguje to. Přesto to srovnání úplně nesedí.

Zatímco raná tvorba Jamieho byla manická, panická i štěkavá, Jerk At The End Of The Line je záměrně přihlouplá, zábavná a v první řadě bezstarostná deska plná dětinsky veselých melodií. Je jako chůze velkoměstem v květované košili, v jedné ruce držíte drink a před jarním sluncem vám chrání oči sluneční brýle. Je jako korzování kolem vodního kanálu, které nemá cíl. Only Real natočil oslavu mladického nicnedělání. Občas přijdou vážnější nálady (When This Begins), od tvorby King Kruela, který vypadá i zní jako zrzavý Tom Waits v patnácti letech, je to stále ale velmi daleko. Máme tu veselou desku s chytlavými melodiemi, které uvíznou v hlavě, a přitom to nebude vadit. A takové album se v nadcházejícím období určitě může hodit.

1.Intro (Twist It Up)

2.Jerk

3.Yesterdays

4.Break It Off

5.Can’t Get Happy

6.Blood Carpet

7.Petals

8.Cadillac Girl

9.Daisychained

10.Pass The Pain

11.Backseat Kissers

12.When This Begins

V baru, kde se zastavil čas

Francouzská zpěvačka vydala desku, která nadchne milovníky syrových retro kytar.

Už ten obal a booklet evokují nostalgickou vlnu. Spousta barev se prolíná v anarchii, zmatek a nervózní, ale o to více dychtivý expresionismus, čehož se bohatě dočkáme i na desce. Soko trochu klame tělem, v křehce působící dívce se skrývá výrazný tvůrčí talent s jasnou vizí. To je třeba zdůraznit, protože takhle zvukově ucelená retro deska se slyší skutečně jen jednou za čas.

Od první skladby cestujeme časem i prostorem. Ocitáme se v době, kdy punkové femmes fatales, tísnící se s kapelou v koutě zakouřeného baru, objevovaly kouzlo nové vlny a propojovaly ji s mainstreamem. Syrová, špinavá, hutná atmosféra je primárním znakem alba, druhým pak vynikající práce kapely. Je to zvláštní, ale stačí zavřít oči a Soko okolo nás okamžitě staví kulisy ze všeho možného, co ji inspirovalo. Slyšíme Joy Division, slyšíme berlínskou etapu Bowieho s Iggym Popem, v jemnějších polohách dojde na evokaci zaoceánského ženského indie rocku. To všechno v hlavě při poslechu naskakuje, ale zároveň nejde o žádné vykrádání či citaci pro efekt. Soko má vše v pevných rukách a vydala desku, která nadchne všechny milovníky výše řečeného.

1. I Come In Peace

2. Ocean Of Tears

3 Who Wears The Pants??

4. My Precious

5. Bad Poetry

6. Temporary Mood Swings

7. My Dreams Dictate My Reality

8. Monster Love

9. Peter Pan Syndrome

10. Lovetrap

11. Visions

12. Keaton‘s Song

Přátelství proměněné ve smršť

Vypadalo to, že po nepříliš přátelském konci formace The Mars Volta se cesty zpěváka Cedrika Bixlera-Zavaly a kytaristy Omara Rodrigueze-Lopeze rozejdou. Naštěstí bez sebe ti dva nemohou být.

Loni se v kapele Antemasque sešli s bubeníkem Davidem Elitchem (The Mars Volta, Daughters of Mara, Killer by Killed a další) a baskytaristou Red Hot Chili Peppers Fleou a nahráli album, které je jedním slovem skvělé. Navazuje totiž na to nejlepší, co spolu hlavní hrdinové kdy podnikli. Nadto mnohem víc než cokoli jiného z jejich dosavadní spolupráce evokuje tvorbu legendárních At The Drive-In, kteří výrazně promluvili do dění na alternativní rockové scéně devadesátých let a z jejichž středu Omar a Cedric vyšli.

Naprosto odzbrojující jsou energie celé desky, interpretační naléhavost a tah. Rodriguez-Lopez se přestal vydávat do slepých uliček kytarových exhibicí a mluvu svého nástroje výrazně zestručnil, přitom mu zachoval charakteristické skřípání, které se stalo jeho poznávacím znakem. Bixler-Zavala zpívá jako za starých časů a jeho hlas má obrovský výrazový rozptyl i rozsah. Chvíli připomíná projev zpěváků z období glam rocku v sedmdesátých letech, chvíli je emo, umí být i tvrdě hardrockový či naléhavě hardcoreový.

O rytmice také nelze pochybovat, přitom nutno konstatovat, že i Flea se jako fenomenální instrumentalista poklidně zasunul do zamýšleného projevu kapely a jde svědomitě na ruku celkovému vyznění.

Na eponymním počinu je hned několik skladeb, které mají silnou melodii, energii, drajv a jsou funkčně zaranžované, pročež vykazují vlastnosti hitů. Aby to byly celosvětové hitparádové tutovky, na to jsou Antemasque v globálním měřítku příliš alternativní. Jistě by ale nebylo překvapením, kdyby se 4AM, I Got No Remorse, Memento Mori, Rome Armed To The Teeth či 50.000 Kilowatts staly nadčasovými evergreeny. Mají v sobě totiž vlivy hudby sedmdesátých až devadesátých let, čímž vznikl crossover, který je originální i výrazem kapely.

1. 4AM

2. I Got No Remorse

3. Ride Like The Devil’s Son

4. In The Lurch

5. 50,000 Kilowatts

6. Momento Mori

7. Drown All Your Witches

8. Providence

9. People Forget

10. Rome Armed To The Teeth