Pravidelně ze světa vážné hudby v podobě honosné i obyčejné

| Pardubické hudební jaro | Dílna pro nejmenší skladatele – Sdružení Q | | Jakub Jan Ryba |

Třicátý sedmý ročník Mezinárodního festivalu Pardubické hudební jaro sice probíhá již od 12. února, ale zejména v měsíci dubnu přichází s opravdu silným programem, jenž vyvrcholí slavnostním závěrečným koncertem. Sukovu síň pardubického Domu hudby rozezní 29. dubna Dvořákův violoncellový koncert h moll, výjimečný zejména proto, že skladatel velmi dlouhou dobu odmítal uznat violoncello nástrojem vhodným pro sólové uplatnění. Až teprve později seznal, že není lepšího vyjádření melancholické nálady, kterou pociťoval z návratu z Ameriky, než zvukem, který vydávají právě struny laděné v čistých kvintách natažené na štíhlý krk majestátního, přesto něhou překypujícího nástroje.

Druhým bodem programu slavnostního večera bude Symfonie č. 2 D dur, op. 43 finského skladatele Jeana Sibelia. Sibeliovo dílo se neslo v duchu boje o vymanění finského národa z područí carského Ruska a z jeho hudby prýští hluboká láska k finské národní lidové kultuře. To vše čeká milovníky klasiky v podání violoncellisty Tomáše Jamníka, který vystoupí jako sólista s podporou Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou německého dirigenta Heiko Mathiase Förstera. Ten patří k nejvýznamnějším evropským dirigentům. Do povědomí hudebního světa vstoupil zejména jako šéfdirigent Mnichovských symfoniků v letech 1999 až 2006 a během devíti sezón v čele Brandenburského divadla oddirigoval 32 operních a operetních premiér a přes 500 koncertů.

Dubnový program bude, jak bylo řečeno, velmi bohatý, přesto upozorněme na koncert, který je naplánován na 16. dubna v Malém sále Domu hudby. Na pódiu se představí klavírní duo ze Země vycházejícího slunce. Japonci jsou národem nejen úslužným a zdvořilým, ale také vytrvalým, cílevědomým a precizním. S hudbou to samozřejmě není jiné, a tak bude možnost se v Pardubicích seznámit s Nozomi Nakagiri a Yukou Beppu, vítězkami 18. mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua. Repertoár složený ze skladeb pro dva klavíry všech myslitelných evropských mistrů bude v podání těchto dvou famózních interpretek zážitkem zcela určitě jedinečným.

Tedy vlastně na něj. Přesněji na ten, který se nachází v Hradci nad Moravicí. W. A. Mozart komponoval již v pěti letech, Petr Iljič Čajkovskij napsal svou první skladbu ve čtrnácti, Jakub Jan Ryba se svá první hudební díla pokoušel psát ve věku čtyř let. Že vám to něco připomíná? Máte pocit, že vaše dítko jeví podobné známky geniality? Pak svého malého hudebního génia přihlaste na workshop pro skladatele od šesti let, které pořádá Sdružení Q. Do desátého ročníku Dílny pro nejmladší skladatele můžete ratolest zaregistrovat do 30. dubna. Podmínkou je zaslání alespoň jedné skladby, se kterou bude dítě následně ve spolupráci s lektory v rámci workshopů pracovat. Kompozice by měla být určena pro flétnu, kvinton (pětistrunné housle), violu, violoncello, kontrabas, klavír či zpěv (ženský hlas) nebo pro jejich libovolnou kombinaci. Lektory tohoto ročníku budou Jan Kavan, Sára Medková, Peter Graham, Markéta Dvořáková, Ivo Medek, Jana Pavlíčková, Vít Zouhar, Jan Dvořák, Gabriela Coufalová, Gabriela Všetičková, Gabriela Vermelho, Jaromír Synek a Matouš Synek. Dílna pro nejmladší skladatele se koná ve dnech 18.– 21. června. 

Součástí Dílny bude také osmý ročník soutěže Malý vynálezce. Úkolem je vymyslet a sestavit hudební nástroj, který bude vydávat libovolný zvuk, což nemusí být přímo naladěný tón. Stačí jej přivézt s sebou na workshop, kde jej účastníci využijí při společných improvizacích, a nejzajímavější z nich pak bude vyhodnocen a oceněn.

8. dubna si připomeneme dvousté výročí od úmrtí geniálního českého skladatele Jakuba Jana Ryby. Nebyl jen autorem České mše vánoční, jak ho zná většina českého národa, ale byl to citlivý muž, jehož život byl doprovázen mnohými tragédiemi, které ho dohnaly až k činu nejzoufalejšímu.

Narodil se 26. října 1765 v kantorské hudební rodině. Byly mu roky, když dostal od svého otce varhaníka staré housle, které ho měly odvést od jiné zábavy – tedy od „psaní not“, jak říkal budoucí hudebník svému nezřízenému čmárání po papírech, které byly v té době společně s inkoustem velice drahé. Chlapec ale k housličkám přilnul tak, až se otec začal strachovat o jeho duševní zdraví. Malý Jakub s nimi usínal, zpíval jim ukolébavky a často s nimi také hovořil. Nemluvě o tom, že je několikrát do týdne dokonce koupal. Nakonec mu je museli dospělí alespoň občas zabavovat, aby také vnímal svět kolem sebe.

V Jakubových pěti letech se rodina přestěhovala do Nepomuku, a když mu bylo sedm, začal se věnovat vážné hudbě naplno. Hrál na klavír, housle a také zpíval. Škola pro něj byla ale utrpením a téměř pokaždé se z ní vracel kvůli hrubosti svého učitele s pláčem. Učitel žákům nadával a bil je. Hoch se tedy vzdělával hlavně mimo školu. Kromě hraní s otcem na varhany docházel také na výuku latiny a řečtiny k nepomuckému kaplanovi. Již tehdy ve volném čase komponoval a přečetl vše, co bylo v kostelní knihovně k dispozici. Když oslavil patnácté narozeniny, ujal se ho strýc v Praze,

což bylo vstupenkou do „velkého“ světa. Mnoho času strávil poslechem hudby v pražských chrámech. Muzika jej zcela pohltila, nemyslel už téměř na nic jiného. Opisoval si různé skladby, učil se hrát na violoncello a ve škole založil smyčcové kvarteto. Také ho fascinovalo divadlo, ale v důsledku špatné finanční situace si mohl dovolit sledovat je pouze ze zadních řad.

Z dospívajícího chlapce se stal pilný student. Učil se čtyři jazyky, přibíral si nové a nové nástroje a skládal. Brzy se stal známým a dveře do světa vyšší společnosti se mu začaly otvírat dokořán. Zrovna, když se Ryba chystal vstoupit na univerzitu a získat vyšší vzdělání, které by mu umožnilo věnovat se hudbě na profesionální úrovni, poslal mu otec z Nepomuku zprávu, že se v tamní škole uvolnilo místo učitele a on by byl rád, kdyby se syn o místo ucházel. Jakub byl poslušný, a tak opustil gymnázium a dal Praze a své skladatelské kariéře sbohem. Než ovšem do Nepomuku pěšky dorazil, místo už bylo obsazené. Usadil se tedy v otcovském domě a věnoval se opět četbě a hudbě. Napsal dvě mše, které nastudoval nepomucký církevní sbor, ale sklidil za ně jen posměch, protože si všichni mysleli, že je opsal od některého z italských autorů. A tak raději přijal místo pomocného učitele v Mníšku pod Brdy. Skutečným učitelem se stal až o pár let později v Rožmitálu pod Třemšínem a zdálo se, že začal být se svou prací nejen smířený, ale i spokojený. Po dvou letech se oženil, měl děti a hudební kariéru pověsil na hřebík.

Škole se věnoval naplno. Založil knihu cti, knihu hanby a zavedl pevný školní rozvrh. Zpočátku se mu dařilo dobře i po hmotné stránce, často proto z vlastního kupoval knihy do školní knihovny, kterou sám založil, a odpouštěl školné nemajetným rodinám. Ale vše se mělo brzy změnit. Dobu hojnosti vystřídala bída, kdy se rodina Jakuba Jana Ryby ocitla ve veliké finanční nouzi. Jako regenschori psal vlastní církevní skladby i s texty, přes den učil, hrál v kostele a doučoval děti z prominentního prostředí. Velké vypětí se ale začalo podepisovat na jeho zdraví. Často trpěl migrénami, ozvaly se i revma a žaludeční potíže.

Sobota 8. dubna 1815 probíhala zcela dle zvyklostí Rybovy rodiny. Učitel vstal brzo ráno, políbil svou ženu, vzal si knihu a odešel na ranní mši. Nic neobvyklého. Domů k ženě a k dětem, z nichž se dospělosti dožilo z celkového počtu třinácti pouze sedm, se už ale nevrátil. Našli jej až 10. dubna v lese v hustém křoví. Svou vlastní rukou připravil svět o pokrokového pedagoga, skladatele a muže, jehož genialita je srovnatelná se světovými hudebními velikány. Poslušnost, hospodářská a politická situace a mnohé životní útrapy způsobily, že mu nikdy nebylo umožněno stát se skutečným skladatelským profesionálem. Za třicet dva let dokázal složit více než 1500 skladeb, z nichž se do současnosti zachovalo jen 559. Jak by to vypadalo, kdyby šel tenkrát v Praze za hlasem svého srdce, můžeme jen hádat.

U příležitosti dvoustého výročí úmrtí Jakuba Jana Ryby pořádá 8. dubna 2015 město Kladno Velikonoční koncert duchovní hudby v kostele Nanebevzetí Panny Marie, kde zazní v podání Chorus Carolinus Kladno pod vedením Karla Procházky několik Rybových děl.