text honza vedral (mf dnes)

foto supraphon / jan malíř

Chodím co největší oklikou

V uplynulých letech řešila zpěvačka Tereza Černochová zásadní věci. Umřel jí táta, narodilo se jí dítě a byla krok od toho seknout s hudbou nadobro. Vyústěním všeho je překvapivé, česky zpívané cédéčko Škrábnutí. „Zpěvačky u nás jsou většinou šiky miky, co kroutěj prdelkama. Já jsem ta, která si na ten zadek chce prostě sednout a zpívat,“ říká o něm.

Když si album Škrábnutí pustíte, musí vám nutně přijít absurdní, že za takovou nahrávkou stojí stejná zpěvačka, která před lety začínala právě s tím kroutěním v puberťácké formaci Black Milk. Podle toho, co Tereza Černochová říká, se toho v jejím světě za poslední dobu změnilo opravdu hodně. „Jsem člověk, který když před sebou bude mít rovnou cestu, stejně si vše vymyslí tak, aby šel co největší oklikou,“ snaží se vystihnout, proč jí příprava desky zabrala sedm let a proč nakonec zní úplně jinak, než plánovala.

„Velký zásek jsem měla před pěti lety. Tehdy jsem ještě připravovala veselou taneční nahrávku ve stylu G Point Hunters. Jenže

s kapelou, kterou jsem tehdy měla, jsme se dostali do bodu nula. Tak jsme ji rozpustili a odjela jsem na čtyři měsíce pryč, vyčistit si hlavu a rozhodnout se, jestli mám vůbec dál zpívat. Jestli to, když na tuzemské scéně můj hlas nebude, bude vůbec někomu vadit. Byla jsem hodně zmámená a nevěděla jsem kam jít,“ vypráví o krizi, kterou procházela, když byly práce na albu v plném proudu. „Nakonec jsem zjistila, že v sobě pořád mám nějakou vnitřní sílu, která mě žene dopředu, a že mě muzika pořád strašně baví. A pořád pro mě je na úplně prvním místě nad vším ostatním,“ dodává Černochová.

Volno pro ni bylo zásadní. „Uklidnila jsem

Musela jsem jet na čtyři měsíce pryč, vyčistit si hlavu a rozhodnout se, jestli mám vůbec dál zpívat

napodobovat. Něco, v čem se budu takzvaně rochnit a rozvíjet dál. Deska Škrábnutí je začátkem sebeuvědomování. Když jsem se vrátila, hned jsem jela za Romanem Holým do Sušice a ten do mě pořád ryl, že to album musíme dodělat, že by byla strašná škoda se na něj vykašlat,“ vypráví Černochová.

Intenzivně proto začala dávat dohromady repertoár, který měl být maximálně přizpůsobený jejímu hlasu, jeho barvě a možnostem. Scházela se s textaři, kterým líčila své vize, protože chtěla, aby deska vyprávěla nejen jejím jazykem, ale i o jejím životě. „Asi půl roku po tom setkání s Romanem Holým jsem otěhotněla a tím jsem se paradoxně úplně uklidnila a začala konečně vidět na konec té klikaté cesty. Ujasnila jsem si, že chci pořád zpívat a hrát s kapelou. A najednou mi

není. Že bych si měla najít něco vlastního, kde se budu cítit jako já a nebudu nikoho

se a dospěla k názoru, že má cenu zkusit dělat hudbu dál. A zjistila jsem, že taneční muzika, jakkoli ji miluju, má pravá podstata

Tátův hlas si neustále připomínám a čerpám z něj

Černochovi pořád trochu posmutněle. „Začali jsme dokonce hrát s Tomášem Koudelkou jeho věci jenom tak s kytarou. A zjistili jsme, že to jsou hezké písničky. Plánuju je teď zařadit i na koncertech k desce,“ přiznává Černochová, pro kterou se hudba stala způsobem, jak se s odchodem táty vyrovnat. „Nejdřív jsem s tím měla velký problém, šly mi pokaždé slzy do očí. Ale pak jsem se to naučila. Nakonec je to taková terapie,“ přiznává.

Jistá meditativní nálada a pocit smíření nakonec prochází skoro celou nahrávkou. „Jsou na ní příběhy, které jsou reálné a mapují mých posledních sedm let. Pokaždé během té doby, když jsem se setkala s někým, o kom jsem věděla, že píše texty, tak jsem ho o nějaký poprosila. Proseděla jsem spoustu večerů po různých podnicích i chalupách a přemýšlela nad příběhem, který chci lidem předat. Jsem hrozně ráda, že se na desku povedlo dostat i věci, které se dotýkají duchovní tematiky. Jsem založením biolog, ale poslední dobou jsem se ve svých depresích a chmurách zamýšlela i nad jinými věcmi, jako je hledání víry. Když táta zemřel, začala jsem nad vším přemýšlet jinak. S tím mi pomohl Milan Princ, jenž píše pro Romana Dragouna, který je křesťansky založený. Dušan Hejbal, jenž psal text jediného coveru, který na desce mám, je dokonce kněz,“ přiznává Černochová a naráží tím na píseň Andělé z repertoáru skupiny Dr. Max.

Nad tím, že to v současné hudbě plné velkých eg a hraní na první dobrou není zrovna nejjednodušší přístup, mává rukou. „Nepotřebuju se probojovat mezi testosteroňáky. Je tu spousta chlapů a velkých eg a málo

Přesto nešlo vše úplně hladce. „Několikrát nás brzdily texty a nevěděli jsme jak dál. Roman jednou říká: ‚Vždyť táta musel mít spoustu textů, tak nějaké přines. Třeba tam něco bude.‘ A našli jsme Škrábnutí,“ popisuje Černochová vznik singlu, který dal desce jméno a v němž znovu zhudebnila starší písničku z repertoáru svého otce. „Její text je nádherný a něžný. Pro mě taky moc osobní, takže jsme ho vzali a zkusili ho pojmout po svém,“ vypráví. A postupně vychází najevo, že smrt jejího otce byla pro vznik desky i její vlastní umělecký vývoj smutným, ale zásadním faktorem. „Zaprvé vám ten člověk chybí. Trpíte za něj syndromem jeho nedocenění. Já si jeho hlas neustále připomínám a čerpám z něj. Myslím si, že byl prvotřídní zpěvák, který uměl řemeslo. Bylo jedno, co zpívá, mělo to svoji osobitost,“ vypráví o Karlu

to zpívání samotné začalo víc jít. Našla jsem vnitřní klid, nechala svůj hlas letět a zbavila se vnitřní křeče. Strašně se mi rozvázal jazyk i ruce. A najednou jsem věděla, že tu desku musím dodělat,“ popisuje zvláštní stav, který zažívala během svého těhotenství, během nějž se nahrávání naplno rozběhlo a před jehož koncem měla hotovo.

Tereza Černochová

Dcera Karla Černocha na sebe upozornila jako členka popové trojice Black Milk. Z puberťáckých písniček o lásce ale brzy vyrostla. Profilovala se především jako doprovodná zpěvačka, zkušenosti sbírala s Vladimirem 518, projektem G Point Hunters nebo Monkey Business. Právě jejich leader Roman Holý Černochové produkoval obě sólová alba. Sedm let staré anglicky zpívané Small Monstrosities i aktuální Škrábnutí, které je v češtině a naladěné spíše na kontemplativní vlnu.

žen, které chtějí prostě zpívat a dělat muziku. Nepotřebuji, aby na mě za každou cenu chodilo dvě stě lidí. Na festivalu ráda zahraju i odpoledne,“ říká vzhledem k nepřímočaré povaze svého materiálu docela realisticky.

V živém hraní ale Tereza Černochová i tak vidí svoji budoucnost. „Byla bych hrozně ráda, kdybych od pořadatelů akcí dostala trochu důvěry a podpory. U první sólové desky jsem to zkoušela, ale nepovedlo se to. Teď mám znovu postavenou kapelu a chci jezdit. Ve spoustě klubů znají moje jméno, ale vlastně nevědí, kam si mě zařadit. To chci změnit,“ těší se na budoucnost.

Hudbu pro Terezu Černochovou na emotivní text napsal producent Roman Holý.

Píseň Škrábnutí na úplně jinou hudbu původně nazpíval Karel Černoch.