text kay buriánek

foto Mystic Production

Nad The Prodigy se dnes znalostmi průměrně vybavený hudební pseudoteoretik ušklíbne a utrousí něco o dinosaurech a o tom, že už by měli přestat otravovat svět svou přiblblou produkcí, která je poslední dvě dekády téměř stejná. Teď se vracejí s deskou The Day Is My Enemy. A na místě je otázka. Je to opravdu tak?

„Zahraj něco od Prodigy,“ to je jedna z těch vět, kterou na mejdanech slýchají dýdžejové pořád. A nesnášejí ji. Na druhou stranu, pořád lepší prosba o Voodoo People, Poison, Smack My Bitch Up nebo Breathe či Firestarter než přes pult padající lopaty dožadující se pod pohrůžkou likvidace půllitrem Má ji motorovou. Navíc všechny zmiňované standardy dostávají během let pořád novější a novější remixové podoby, takže občas je pustit ven mezi lidi není žádná ostuda a velký prohřešek proti dobrému vkusu.

Spíš je s podivem, že The Prodigy a jejich tak moc zlidovělé věci vlastně nijak nestárnou a přijala je za své nová generace milující elektronickou hudbu s rockovým drajvem.

Ať si škarohlídi říkají, co chtějí o tom, že The Prodigy už se zmítají na chvostu a dýchavičně produkují parodii sebe sama. Faktem zůstává, že na každou jejich novou desku se stále čeká trochu s despektem, ale zároveň se zatajeným dechem. Kdo z jejich souputníků si může i v roce 2015, po pětadvaceti letech aktivní hudební kariéry, užívat takové do jisté míry kontroverzní výsady?

Na počátku byla klasika

Od počátku devadesátých let až dodnes jsou The Prodigy synonymem pro crossover stylů rave, jungle, hardcore techno, breakbeat a punk. Lidé mají potřebu pořád

Na každou novou desku se stále čeká trochu s despektem, ale zároveň se zatajeným dechem

Všechno by možná bylo jinak, kdyby do toho poklidného zhuleného bezvětří nevtrhla nekompromisní raveová tsunami. House a techno z Detroitu a Chicaga přeplavalo Atlantický oceán a transformovalo se v hudební útvar, na kterém byla hudba samotná až druhotný produkt vedle nekonečných parties pod širým nebem s neo-hippie spiritem. Hip hop byl svázaný debilními konvencemi a elitářský, oproti tomu raveová scéna svobodná, anonymní a každý si mohl dělat, co chtěl, brát drogy, jaké chtěl, a tančit, jak chtěl. To natolik imponovalo Liamu Howlettovi, že se integroval do lokální hudební komunity jako raveový dýdžej. Ale pořád měl málo drzosti se prezentovat vlastní hudbou, kterou už nějakou dobu tajně skládal.

Keith Flint byl oproti sofistikovanému Howlettovi tak trochu lůzr. Nedodělal školu, hulil trávu, poslouchal Led Zeppelin a Pink Floyd a těsně před raveovou explozí se poflakoval po Blízkém východě a Africe. Když se vrátil, byl okamžitě lapen. Netrvalo dlouho a tihle dva se potkali. Keith byl očarován kolekcí songů, kterou hrál Liam jako dýdžej, tak ho požádal o mixtape, na který dal Liam i jednu svoji autorskou věc. A The Prodigy byli organicky na světě. Liam hrál na klávesy a Keith, jeho kámoš Leeroy a holka jménem Sharky tancovali.

Takhle odehráli několik chaotických koncertů, až narazili na MC z reggae komunity, původem z Petrohradu, který piloval dovednosti od svých čtrnácti let. Říkal si Maxim Reality a po prvním společném, téměř náhodném vystoupení s The Prodigy ho ti dva požádali, aby se stal stálým členem, což přijal. Jejich rané koncerty vypadaly bídně,

Jádro The Prodigy jsou od samého začátku až dodnes tři lidé – Liam Howlett, Keith Flint a Maxim Reality. Liam je mozkem a tím hudebním ‚prodigy‘, kolem kterého se všechno točí a který pro kapelu vytvořil onen svébytný a lehce rozpoznatelný zvuk. Narodil se v Essexu v roce 1971 a jako dítě a teenager studoval klasické piano, což je znát i z jeho hry na klávesy. První políbení hudebním undergroundem přišlo se ska a 2tone, které ovšem záhy vystřídal hip hop a první zkušenost za gramofony v roli dýdžeje lokální kapely Cut To Kill.

něco pojmenovávat a škatulkovat, proto se pro jejich hudbu kdysi vžil dnes už skoro zapomenutý termín big beat. Nebyl to ten bigbít, který známe z komančsky krotkých šedesátek a normalizačních osmdesátek v Československu. Tohle byla revoluce, zvukové porno a rebelie, která přišla jako zlo z Británie. Spolu s The Chemical Brothers, Fatboy Slimem nebo The Chrystal Method právě The Prodigy mávali nad hlavou anarchistickou vlajkou a zvěstovali nový hudební pořádek. Byl hlučný, elektronicky odtažitý, punkově neurvalý a napěchovaný syntetickými drogami.

jak už to u začínajících kapel bývá. V publiku bylo devět lidí, z toho pět vyhazovačů, ale díky rostoucímu zájmu o taneční parties se The Prodigy postupem času dařilo hrát před čím dál větším množstvím lidí. Záhy na to podepsali smlouvu s XL Recordings, vydali první EP What Evil Lurks a bez ustání koncertovali. První odpadla Sharky. Pod tíhou enormního úspěchu prvního EP, kterého se prodalo přes sedm tisíc kopií a mělo nebývalou podporu undergroundových rádií, se kapela rozhodla profesionalizovat svůj přistup a na nátlak Liama začít zkoušet.

Po první, velmi nepovedené zkoušce u něj doma se členové pohádali a od té doby údajně nikdy víc nezkoušeli. The Prodigy byli produktem dané doby, reprezentovali novou kulturu a nové směry i přístupy. Liam byl v té době zvyklý chodit na mejdany, které končily ráno nebo dopoledne, a bez spánku okamžitě začít psát a skládat, aby využil dojezdu ve svém ‚party-modu‘. Takhle nějak vznikl i první veleúspěšný singl Charly. A zrodila se hvězda se vším všudy. Díky žebříčkovému úspěchu je sice brzy napadal podzemní tisk i scéna, ze které vzešli, a hanlivě častovaly jejich styl jako rave pro děti, jenže to už The Prodigy v jejich expanzi nemohlo zastavit.

Nenapodobitelný zvuk

Dvacet pět let existence. Dvacet pět miliónů prodaných desek na celé planetě. Pět alb, z nichž je každé jiné, a přesto z každého z nich stačí slyšet deset vteřin a poznáte, že to jsou The Prodigy. Není divu, že časopis

New Musical Express poctil Liama Howletta přezdívkou „Beethoven současnosti“. The Prodigy mají i po letech obrovských komerčních úspěchů obecně uznávaný status elektronických pankáčů, protože si sami řídí a kontrolují prodej merchandise i desek a jejich „no compromise“ etika se týká i videí, turné a veškeré virtuální prezentace. Když k tomu připočítáme i Liamovu schopnost napsat, nahrát, produkovat a masterovat vlastní desky v podstatě od A do Z, nezbývá než konstatovat, že The Prodigy jsou opravdu i v dnešním rozparcelovaném hudebním světě mainstreamu skutečným zjevením.

Šestá studiová deska The Day Is My Enemy vyšla na konci března. A tři první zveřejněné singly Nasty, Wild Frontier a Wall Of Death ctily old school přístup a struktury, zároveň ale naplnily příslib desky se zvukem, který je tak naléhavý, až bude lidi terorizovat. Jasně, jsou to tak trochu reklamní kecy před vydáním, nicméně všechny ty tři věci znějí strašidelně, naštvaně, punkově. A jestli něco nevykazují, tak únavu materiálu a důchoďák za rohem. Je zvláštní, že všeobecné reakce na ně se nesly minimálně v duchu úcty k pionýrům žánru. V lepším případě i hypermoderní weby, erudovaně glosující současnou elektronickou hudbu, o nich psaly s respektem a nové album očekávaly možná lehce zdrženlivě. Ale každopádně jako nahrávku, která by podle nich mohla něco říct i generaci, která s počátky The Prodigy ještě ani nebyla na světě.

Poznámka: Po uzávěrce dubnového čísla dorazila do redakce zpráva, že Prodigy vystoupí letos i u nás. Stane se tak na festivalu Trutnoff, který proběhne od 20. do 23. srpna.

Nasty

První video k nové desce je klasicky zvrácený animák s liškou, kterou honí parta lovců. Samozřejmě i v něm je jistá alegorie jak v textu, tak v hudbě a v neposlední řadě i v animaci. Tři měsíce před volbami poukazuje na třídní válku a hrozící, vlastně už probíhající gentrifikaci. Při ní bohatí yuppies začnou okupovat kreativní čtvrti ve městech, uměle zvedají ceny nemovitostí i nájmů a postupně tak vystrnadí původní ekonomicky slabší obyvatele, umělce, kreativní sociální vrstvu, která tvoří kolorit dané čtvrti. Londýn, New York, Paříž, všude probíhá podobný proces a starousedlíkům se pochopitelně nelíbí, ale nemohou s ním nic moc dělat.

Wild Frontier

Druhé video z nové desky The Day Is The Enemy. Animované technikou stop-motion, tedy rozpohybovaných obrázků. Režírovala ho Holanďanka Mascha Halberstad a animaci dělala Elmer Kaan. Skoro „pohádkový“ příběh o dvou lovcích, kteří se nakonec stanou lovenými. Klasicky cynické vizuály, jakých je v The Prodigy videích spousta. Ke konci se objeví i lišák s laserovýma očima z prvního videa Nasty...

Firestarter

Ultimátní černo-bílá klasika. I když video neobsahuje nic prvoplánově kontroverzního jako je násilí, nahota, sex, brutalita či jiné šokující elementy, stejně ho některé televizní stanice odmítaly vysílat. Režíroval ho Walter Stern a natočené je v uzavřeném tunelu londýnského metra.

Breathe

Znovu Walter Stern. Podobné téma. Vybydlený dům, švábi, krysy, havěť a děsivý Keith Flint. Ve videu se vlastně objevují všichni členové The Prodigy postupně. Breathe má jeden z nejchytlavějších úvodních riffů, které kdy napsali.

Voodoo People

Režíroval Walter Stern a Russell Curtis. Natáčelo se v Saint Lucia a je, jak jednoznačně vypovídá název, o voodoo, vymítačích, zaříkávačích a voodoo kouzelnících. V původní verzi byly i autentické záběry na opravdové domorodé voodoo šamany, ale pochopitelně kvůli televizní cenzuře musely ven.

Smack My Bitch Up

Nejkontroverznější video, ve kterém The Prodigy zašli pravděpodobně nejdál. Režíroval ho švédský režisér Jonas Åkerlund. Je to pohled z perspektivy člověka, který absolvuje party se vším, co k tomu patří. Needitovaná verze ukazuje užívání heroinu, kokainu, řízení pod vlivem, nahotu, sex, pohlavní styk s prostitutkou (hraje ji modelka Teresa May), zvracení, rvačky, násilí na ženách a vandalismus. Přijetí videa jen karikuje to, v jak pokrytecké společnosti žijeme. Přestože ho většina televizních stanic v Británii i USA odmítla vysílat a The Prodigy čelili masivnímu odporu ze strany nejrůznějších feministických organizací i navzdory faktu, že ukazuje reverzní domácí násilí, bylo nakonec absurdně nominováno a vyhrálo MTV cenu v kategoriích nejlepší taneční video a průlomové video.

No Good

Walter Stern. Černá a bílá. Věc postavená na nejstupidnějším samplu skladby You‘re No Good for Me od Kelly Charles. Liam se původně zdráhal ho použít, protože je hodně popový, ale nakoec podlehl a díky němu se No Good vryla. Video je klasika. Party ve vybydleném sklepě, podivně tančící lidé, Howlett s kladivem rozbíjející zeď a Keith ve svěrací kazajce uzavřený v těsném boxu z plexiskla. Paranoidní, násilnické, absurdně legrační, provokativní.

Omen

Strašidelná holčička s xylofonem a živé záběry. Jednoduché, účelné a fungující. Věc sama o sobě je frenetický buldozer, takže chaotické koncertní záběry v kontrastu s hororovou postavičkou mu sednou jak ulité.

Poison

Rozpoznatelná estetika Waltera Sterna. Opět temné sklepení. V hlavní roli bahno a Keith Flint ve wrestlingovém souboji s ostatními členy The Prodigy.

Invaders Must Die

Jednoduché jako facka. Britský herec Noel Clarke se sprejem jde pustou krajinou a taguje logo mravence na vše, co mu přijde do cesty. V jeden moment se mihne ve videu i kapela. Poslední záběry strážních věží na řece Temži s nastříkaným logem The Prodigy jsou impozantní.