text kay buriánek

foto Mystic Production

Spousta lidí u nás má tendenci The Prodigy ironizovat, zesměšňovat a karikovat, ačkoli tuzemský přínos hudebnímu světu je jeden cikánský rapper, který se opravdu nedá poslouchat, pár world music souborů, něco málo klasické hudby, folklóru a menší půlka oscarového filmu Once. My se zeptali, co si o milované i nenáviděné kapele myslí pár lidí, jejichž názor opravdu za něco stojí.

„Podle mě dosáhli takzvaně ‚všeho‘, což se současným kapelám z mnoha důvodů už prostě nepodaří. Vyvolali novou hudební revoluci, kterou jsme po osmdesátkách nutně potřebovali, underground je nezavrhl, kritici chválili a přijetí v MTV jim zajistilo globální dopad. Myslím, že Liam si může hodit nohy na stůl a otázkami, jestli to dotáhli aspoň tak daleko jako Oasis nebo Blur, se dál netrápit.“

Martina Overstreet,

šéf, časopis Redway

„The Prodigy jsou pro mě kultovní záležitost. Poslední deska se mi líbila a překvapila mě. Proto se s lehkým očekáváním těším, až si poslechnu tu novou. Myslím, že pánové mají ještě co říct.“

Zbyněk Raušer,

bubeník Animé, Portless a Papal Visit

„Prodigy určitě patří k mým teenagerským letům a svého času byli skutečným zjevením a originálem. Deska The Fat of The Land byla pro mě vrcholem jejich tvorby, pak už mě nikdy tolik nebavili.“

Jiří Burian,

hudebník

„S The Prodigy jsem se vlastně poprvé setkal ve čtvrté třídě na základce, kde mi je pustila parta průserářů ze staršího ročníku. Bylo to jako první poluce a mé spaní už nikdy nebylo stejné jako předtím. The Prodigy tedy poslouchám většinu svého života. Minulé album Invaders Must Die mě příjemně překvapilo a bavilo. Můžu s klidem říct, že jsem ho první měsíc po vydání poslouchal skoro furt. Z posledního v tuhle chvíli ještě nevyjitého alba The Day Is My Enemy už točím dvě věci a čekám na celé album jak Mareš na koks!“

MC Jacob,

zpěvák Skyline

„Když jsem kdysi o The Prodigy poprvé zavadil, myslel jsem si naivně, že půjde o sezónní hvězdy. V roce 1993 jsem se v blázinci kamarádil se sedmnáctiletým klukem, který je miloval a natlačil do mě desku Experience. Dostal mě ten tlak a rytmus. Od té doby je sleduju, spousta jejich počinů mě baví. Možná mě trochu mrzí, že jsem neměl možnost zažít nějaký jejich koncert, dokud jsem nebyl tak radikálně střízlivý jako posledních třináct let. Určitě bych si ho užil i dneska. Baví mě, že na koncertech mastí i živou kytaru. I když mají vymazlenou image, stejně je cítit, že na to vlastně kašlou. A takhle jsem nějak vždycky vnímal anglický pankáče.“

Amrit Sen,

pěvák Michael’s Uncle

„Považuju je za jeden z mých hlavních hudebních vzorů. Ten raveový zvuk a drajv mě jednoduše pohltil a neustále ovlivňuje. Mám všechny desky, žeru je.“

DJ Mike Trafik, PSH

„Nikdy jsem neposlouchala jejich desky, takže je vlastně znám jenom z klipů a ty bavily asi každého. Ale je fakt, že naživo se na ně jdu vždycky podívat. Musela jsem je už vidět tak šestkrát sedmkrát, dost možná i víckrát, a nikdy mě nezklamali. Vždycky to bylo dobré, někdy skvělé.“

Veronika Douglas,

Universal Music

Počkej, to nejsou Skyline před sedmi lety? Že bych jim tam poslal jedničku, ať se trochu vzpamatujou?“

Kapitán Demo,

nekorunovaný král českého hip hip

hopu po poslechu singlu Nasty

„V začátcích mě nadchli pro svůj sociální komentář, generační výpověď, revolučně znějící písničky a úžasnou energii. V polovině devadesátých let pro mě byli nejlepší kapelou na světě. V roce 2015 smutný klaun.“

Jana Kománková,

hudební i nehudební publicistka,

Proti šedi

„Hodně si je i dneska pouštím, hlavně v noci na delších cestách autem. První tři alba jsou geniální a určitě mě ovlivnila. Na albu Vanessa Gun z roku 1997 je to myslím i trochu znát. Když jsme ale jako Moimir Papalescu & The Nihilists s nimi v roce 2005 hráli v Brně, už to nebylo ono. Kyslíkové bomby v šatně i za pódiem dodaly Liamovi & spol. sice ještě dost energie na to, aby to byl místy neskutečný masakr, ale nové písničky už prostě nefungovaly. Zkoušel jsem se k nim ještě párkrát vrátit, ale ani jedna z desek se mi už v přehrávači nezabydlela. Jestli to bude platit i o letošním albu, se ještě uvidí. Zatím z pár ukázek na YouTube se mi zdá aspoň energičtější a zvukově dynamičtější než ta předchozí. Opravdu bych si přál, aby důl jménem The Prodigy nebyl zcela vytěžen a nějaké zlato se tam ještě našlo.“

Moimir Papalescu,

neúnavný propagátor robotické hudby

v Čechách, člen několika kultovních

EBM formací, v současnosti člen

kapely Vanessa a pár dalších

„The Prodigy měli smysl a invenci v první polovině devadesátek, kdy byli symbolem odporu proti Criminal Justice and Public Order Act, což byl zákon proti shromažďování. Dneska je to obyčejná, jakože rocková banda. Prodali se systému. Dneska je vidím jako trapné karikatury.“

DJ Tráva

„The Prodigy jsem viděl poprvé živě v šestadevadesátém na snowboardovém Big Airu v Praze, kam přišlo padesát tisíc lidí. Byl to můj první city jump a mega akce. Úplný úlet. A The Prodigy tam rozjeli nářez, jako by byli z jiné planety. Od té doby na ně vždycky rád pařím.“

Martin Černík,

nejlepší český snowboardista

„Prodigy miluju. Je to kapela, která tě nakope do koulí, z kapsy ti vytáhne prachy, pak odjede do hajzlu a ty jí ještě zatleskáš. To v téhle chvíli opět rád dělám.“

Vladimir 518,

rapper, subkulturní guru, PSH

„Jejich první tři desky byly nedílnou součástí našich LSD mejdanů. Vnímali jsme to jako regulerní rave a poslouchali dohromady se Spiral Tribe.

Přirozeně to odpadlo, když se z nás stali ortodoxní free technaři.“

Pasta Oner,

streetartový bůh, umělec

„The Prodigy, to je jasné. Parta totálních freaků. V polovině devadesátých let byl pro mě jejich hit No Good naprostou hymnou. Klip, v němž rozbíjí Liam kladivem zeď, se mi vryl do paměti už navždy. Dneska už by se tomu každý vysmál, ale v té době to bylo něco radikálního a zároveň to symbolizovalo osvobození. The Prodigy se ke mně dostali v době, kdy tady jela čerstvá vlna ravů a house parties a jejich špinavá estetika a vizuál korespondovaly s klubovou scénou a experimentováním s různými zakázanými látkami. I když to byl v podstatě mainstream, tak si udrželi slušnou laťku hodně dlouhou dobu.”

Michal Škapa alias Tron,

významný český graffiti writer,

výtvarník

„Album Experience (1992) od The Prodigy bylo asi první v devadesátých letech, u kterého jsem si uvědomil, jak důležitá bude elektronická muzika. Mělo nadhled, zvláštní zvuk, dystopické a zároveň revoluční poselství – všechno, co jsem u rockové muziky v té době postrádal. Pět let jsem byl jejich jednoznačný fanoušek, a i když po The Fat of The Land (1997) už nenapsali žádnou písničku, kterou bych si pamatoval, na každé jejich další album jsem pořád zvědav.“

LP Fish,

šéfredaktor časopisu Živel