The Prodigy

The Day is My Enemy

1. The Day is My Enemy

2. Nasty

3. Rebel Radio

4. Ibiza feat. Sleaford Mods

5. Destroy

6. Wild Frontier

7. Rok-Weiler

8. Beyond the Deathray

9. Rhythm Bomb feat. Flux Pavilion

10. Roadblox

11. Get Your Fight On

12. Medicine

13. Invisible Sun

14. Wall Of Death

Deska ze světa, v němž

byste určitě nechtěli

žít, ale do kterého je

vzrušující nahlédnout

Mezi nejsilnější okamžiky alba rozhodně patří Ibiza, jíž se The Prodigy vysmívají USB dýdžejům typu Davida Guetty, kteří si na znásilnění klubové taneční scény slušně namastili kapsy a proměnili ji v prázdnou cetku. Ve skladbě navíc hostují Sleaford Mods, což je uštěkaná senzace britské scény, která se loni dočkala adorace především díky minimalistickému pojetí hudby a sžíravým agresivním textům. Ty zpěvák Jason Williamson, občas přezdívaný Johnny Rotten 21. století, řve do oken všem mocným, kteří ho serou. A že jich není málo. Jeho pálivá lyrika funguje s hudebním marastem Prodigy na jedničku.

V polovině desky přichází opulentní intermezzo Beyond the Deathray, každý soudný člověk ale musí tušit, že jen láká na stezku pohodlných. Dává naději těm, kterým z ušních lalůčků odkapává krev, zvukový masiv jim ale nedovolí se odtrhnout. Je poslední šancí vrátit se do reality.

Deska mohla mít stejně energie jako vyčpělý amfetamin z 90. let. The Prodigy by si stále mohli hrát na to, že rave vládne britským ostrovům, zapomenout se na nikdy nekončícím mejdanu a vystupovat jako cirkus. Naštěstí pro kapelu i její fanoušky ale natočili žánrově pestrou taneční desku, která nese silný rukopis kapely. Rappeři a vokalisti Keith Flint a Maxim Reality stojí trochu v pozadí, tak tomu ale bylo vždy. The Prodigy jsou především pečlivě vykonstruovanou představou Liama Howletta, který o hudbě přemýšlí jako o katarzní bráně vzteku, agrese a všech emocí, které budí testosteron. A pokud se taková hudba dělá s talentem, citem a zkušenostmi, rezonuje v každé době.

Hudební terorismus

V pořadí šestá studiová deska The Prodigy má silný nástup a zhudebněná agrese na ní nepolevuje, pouze na sebe bere různé podoby.

Titulní skladba The Day Is My Enemy se v úvodu stejnojmenného alba dobrých čtyřicet vteřin nadechuje, láká do bolestivě smyslné pasti, vnadí na chuť krve a ženský hlas odvádí pozornost před ranou mezi oči. Pak přijde nevyhnutelná exploze. Syntezátory, které by hrané na kvalitní aparatuře pokácely lán lesa, i z počítače zní, jako by ten les už k zemi padal. Stovky motorových pil synchronně tnou do živého, živé úpí, smýká se v křeči po zemi, rytmicky do ní buší a Keith Flint do toho řve „get down“. Padni!

Singl Nasty dává ďáblu s muzikantem v těle, kterého svět zná pod lidským jménem Keith Flint, větší prostor. Rytmem i vybraným zvukovým arzenálem se zároveň otáčí za raveovým šílenstvím, z něhož posvátná trojice démonických muzikantů povstala. Trojka Rebel Radio buduje silný refrén s jednoduchými zaklínadly, která jsou pro The Prodigy typická. Vždyť celou jejich tvorbu lze shrnout do několika slov a frází typu I‘m Firestarer, Smack My Bitch Up, Invaders Must Die nebo nově The Day Is My Enemy. Do těch pár slov se jim podařilo vměstnat poselství, s nimiž se dokázaly ztotožnit miliony fanoušků po celém glóbu. Ve třetí skladbě se zároveň poprvé objevuje mizmar. Arabské nástroje dostaly na desce překvapivě hodně prostoru, a to zvyšuje její exotičnost. I bez orientálních instrumentů by ale The Day is My Enemy patřila do jiného světa. Do světa, v němž byste určitě nechtěli žít, ale do kterého je vzrušující nahlédnout.