text ondřej horák

foto Honza Vedral pro Galerii Ne

Muž s hořkým úsměvem

Texty litvínovského písničkáře už nejsou radostně poťouchlé jako dřív, jeho vtipy jdou na kost, občas z nich zamrazí. Z někdejšího básníka a baviče s kytarou se hodně proměnil. Headliner zachytil výpověď člověka, který se snaží neztratil zbytky humoru.

Písničkářský samorost z Litvínova právě vydal osmou desku v řadě, pojmenoval ji Pijano a pokřtí ji 7. dubna v pražském Lucerna Music Baru. Na rozhovor dorazil s obvázanou rukou, fotku zkrvaveného prstu poslal i jako omluvenku na první narozeniny Headlineru.

Kvůli zranění ještě několik měsíců nebude moci hrát na kytaru, přesto vtipy prokládá každou druhou větu. V jeho hlase je ale znát jistá hořkost a podobně podle Xaviera Baumaxy zní i aktuální deska Pijano. Na zídce před karlínskou pivnicí jsme chytali první jarní slunce a bavili se o hokeji, spolupráci s Xindlem X, tučňácích na Stodole Michala Tučného a upřímnosti písní.

Když jsme spolu mluvili po telefonu, říkal jste, že jste byl na hokeji. Vy hrajete hokej?

Já hokej nehraju, já mám hokej v hlavě. Ale byl jsem Pardubicích na play off, protože

jsem litvínovský fanoušek a můj kamarád za Litvínov hraje. Zítra jdu zase. Litvínov vedl tři nula na zápasy, Pardubice včera poprvé vyhrály a snížily na tři jedna. Teď se to zase přesouvá do Litvínova, a pokud zítra vyhraje, půjde v semifinále na Spartu nebo na Brno. Letos je na tom dobře, takže by se do toho semifinále po dlouhé době měl dostat.

Jak dlouho fandíte?

Chodili jsme fandit už na základce, dokonce jsme i vydávali časopis Fanoušek. Vystřihovali jsme fotky z komunistického tisku a psali k tomu fiktivní články, takže to byl první český bulvár, ještě za komunistů. Byl tam třeba článek o tom, jak se fanoušci Litvínova porvali s fanoušky Dynama Berlín, tři z nich byli s vážnými zraněními převezeni do nemocnice. Také jsme dělali sázkovou kancelář. Za dvě koruny sis mohl tipnout přesný

Já hokej nehraju, já mám hokej v hlavě

Nejste trochu nešikovný? V rozhovorech zranění občas zmiňujete, na Facebooku jsem viděl sádru, z večírku Headlineru jste se omluvil fotkou zmiňovaného prstu.

Jo, trochu jako Pat a Mat. Život mi možná napovídá, že bych měl něco dělat jinak. Nepovažuji se za velkého šikulu, ale také si nemyslím, že jsem úplné jelito. Prostě teď prožívám období, kdy se na mě hrnou negativní věci a já to beru jako možnost zamyslet se sám nad sebou a pracovat s tím, abych se z toho úplně neposral.

Není to drahé? Nemusíte kvůli tomu rušit koncerty?

Věci to trochu komplikuje, ale naštěstí mám i jiné modely vystupování. Aktuální deska se jmenuje Pijano. Původně jsme ji měli nahrát jen ve dvou s pianem, nakonec jsou tam i kontrabas, bicí a trombón. Občas ale vystupuji pouze s pianistou, stojím na forbíně a zpívám. Ty koncerty mají jinou atmosféru, zní jinak a pro mě je to výzva. Na křty v Plzni a Praze se teď ale snažím najít kytaristu, který bude schopen důstojně odehrát můj part.

Takže budete na křtu jen zpívat?

Ta rána je hluboká a rekonvalescence, jen ta základní do sevření ruky v pěst, se odhaduje minimálně na čtvrt roku. Fanoušci ale přesto mohou dostat něco navíc. Budeme hrát písně v nezvyklých aranžích, celé je to posunuté trochu jinam. A kdybych nehrál vůbec, asi bych se zbláznil.

Počítám, že díky vašemu řemeslu jste ale na cestách často.

Teď hodně cestuji kvůli zranění prstu. Na začátku března mě nechtěně kousnul pes, což dávám za vinu sobě. Doktoři si mě přehazovali jako horký brambor, takže se mi teď vyplatí jezdit třikrát týdně skoro dvě stě kilometrů do Hradce. Jsem v péči jednoho člověka, který ví, co udělal před dvěma dny a co má udělat teď. Potřebuji ten prst dát dohromady, abych zase někdy mohl hrát na kytaru. To zranění je celkem vážné.

výsledek, a když to nikdo nevyhrál, převedlo se to do dalšího kola. Občas někdo vybral bank s dvěma kilama a pivo tehdy stálo pět korun. Když ti bylo šestnáct, ožral ses ze tří piv, takže to bylo slušné kapesné.

Jak dlouho vydržíte na jednom místě? Z telefonátů jsem měl pocit, že jste každý den v jiném městě.

Když mám klid, tak klidně dlouho. S rodinou jsme jezdili šest sedm let na samotu na Šumavě. Trávil jsem tam měsíc i dva úplně v klidu uprostřed lesů. Když mě nic neruší, vydržím dlouho. Mám rád klid, přírodu, ticho a zvuky přírody.

Em a On (dokument o Xavieru Baumaxovi, 2011)

Počítám, že ta zranění vznikají i při manuální činnosti, o které často mluvíte jako o své múze. Jak to funguje?

Když děláte činnost s fyzickým zápřahem, ať už je to chůze v terénu, nebo sekání dříví, vyplaví se vám endorfiny podobně jako u sportu. Mozek se vyčistí, přijde na jiné myšlenky a mě díky rytmu mechanických činností napadají texty. V tomhle jsem teď trochu omezený, a navíc nemůžu hrát vůbec na kytaru. Na druhou stranu mám těsně před vydáním desky, takže nejsem v presu. Nemusím do léta složit dvacet písniček. Tak jsem to ale neměl nikdy. Vždycky se snažím poslouchat múzu a ona buď přichází, nebo ne. Nesmíte k ní být neuctivý.

Možná tu múzu teď objevíte někde jinde.

To se samozřejmě uvidí. Ten, kdo plánuje složit písničku, se od počátku odsuzuje k neupřímnosti a kalkulu. Musí to přijít samo. Samozřejmě to jde i programově tlačit přes závit. Když mi dáte téma a řeknete, že to má být underground nebo hit, klidně to složím. V absolutní většině případů mě to ale bude srát, i když si někdo bude myslet, že je to dobrá píseň. Já to tak ale dělat nechci, příčí se mi to.

Takže jste pro nikoho nikdy hit nenapsal?

Bylo povícero lidí, kteří to po mně chtěli. Ale většinou spíš napíšu píseň pro sebe a přijde mi, že by bylo lepší, kdyby ji zpíval někdo jiný. To se párkrát povedlo ve formě hostování na deskách nebo koncertech.

V roce 2008 jste pomohl pro publikum objevit Xindla X, když jste ho s sebou vzal na turné. Co vás na něm tehdy zaujalo?

Připadal mi jako chytrý kluk, který má vtipné texty. Vizuálně to byl asociál, tak jsem si řekl, že mu pomůžu. Udělali jsme šňůru asi osmi koncertů, ale už během prvních zastávek jsem zjistil, že jsem šlápnul do hovna. Ze začátku vystupoval jako takový skromný ňouma, ale přitom je to velice sebevědomý, chytrý a pragmatický člověk s mozkem a žaludkem,

Na desku jste vybral peníze od fanoušků. Opět jste na to šel přes crowdfundingový portál?

Ne, byl to soukromý crowdfunding. Obeslal jsem fanoušky mailem a zveřejnil výzvu na webu a Facebooku. Nakonec jich přispělo tři sta dvacet pět a díky nim jsem ji mohl natočit. Mohli přispět tři kila nebo patnáct litrů, za ty dostanou soukromý koncert. Ten si koupilo devět lidí, z toho jsem jeden stihl odehrát, zbytek se kvůli zranění přesouvá.

V anatomii Xindla X mi chybí srdce a páteř

který je schopen pojmout celkem hodně věcí. Ale v té anatomii mi chybí srdce a páteř.

Toho jste si tehdy nevšiml?

Přijde mi, že jsem mu tehdy sedl na lep. Moc jsem nesledoval média a objevil jsem ho, když mi předskakoval v Kaštanu. Nebyl tak známý jako dnes, už ale šel nahoru a už tehdy v té muzice soutěžil, vyhrál Portu, Inkubátor a další soutěže. Měl za sebou několik vítězství v muzice! Vítězství v muzice, to je dobrý. Můžeš o sobě říct: Jsem vítěz

umělecké kategorie v něčem. To je tak absurdní, jako kdybys řekl, že jsi špičkově placený vrcholový sportovec, ale děláš to pouze pro radost a na výsledcích ti nezáleží.

Nedávno jste vydal píseň Špindl X. To vás to opravdu pořád tolik pálí?

To hovno jsem si na podrážce táhnul tak dlouho, že jsem se od toho potřeboval distancovat. Potřeboval jsem se zbavit nějakého mementa a toho, že mě někdo spojuje s Xindlem X. Tak jsem to nahrál ožralý u mě doma

Rozhodně bych si nepřál, aby si někdo myslel, že na desce bude nějaký folk

Jaká tedy nová deska bude?

Bude mít hořký úsměv. Dejme tomu, že z dvanácti tracků se u poloviny zasmějete, pak jsou tam dva bigbíty a uprostřed alba budou čtyři smutné písně, každá v jiném stylu. Je tam pop, bigbít, piano a ukulele a čtvrtá je těžké temné blues. Jinak je tam rock‘n‘roll, blues, swing, popina, šanson, reggae a rozhodně bych si nepřál, aby si někdo myslel, že tam bude nějaký folk.

Snažíte se ze sebe vážným a řekněme zasmušilým tónem posledních nahrávek sejmout nálepku baviče?

Možná, ale rozhodně to nedělám nijak programově. Pouštěl jsem to pár lidem a říkali,

v kotelně. V pozadí hučí čerpadla, nahrával jsem to na telefon, který je opřený o popelník stojící na barelu s granulema pro psy. Říkám tam, že je to tak debilní skladba, že bych ji nedal ani na desku. To samozřejmě platí. Ale je to tak debilní, až se za to nestydím.

Vaše vystoupení často hraničí se stand up comedy, pracujete s různými nástroji, poezií, imitací i provokací. Nakolik se připravujete?

Když hraju sám, ani si nedělám playlist a při písničkách přemýšlím, která bude další. Nedávno jsem ale zjistil, že je dobré si to občas napsat. Mezi zvukovkou a koncertem zjistíš, pro jaký druh publika hraješ, a s tím je dobré pracovat. Pokud je to intimnější koncert v baru nebo kavárně, můžeš si dovolit hrát

že je to silná výpověď o pocitech člověka v životní situaci, která je, dejme tomu, tíživá, on se s tím rve, a zároveň se snaží neztratit zbytky humoru. Občas se to ale nedaří, takže některé skladby mohou být smutné. Je to opět postavené na textech, ale aniž by to nějak degradovalo výkon kapely a aranže.

Pro jaké publikum je tedy deska určená?

Myslím, že to spíš budou poslouchat chlapi, a to chlapi nad pětatřicet let. Mladí lidé nepochopí, proč by měli mít ve dvaceti problémy s pitím. Nebo proč by jejich žena měla být domácí alkoholička. Teď zrovna nemyslím svou ženu, ale inspiruji se i příklady ze svého okolí.

Xavier Baumaxa na Stodole Michala Tučného (2012)

intimnější a smutnější písně, které dnes lidi možná očekávají. Zároveň dokážu udělat i show na firemní party, kde pro takové písně není prostor a lidi mě tam mají jako doplněk ke švédskému stolu. To se také občas stává.

S jakým plánem jste jel na Stodolu Michala Tučného, kde vás vypískali?

To by spíš měl vědět pořadatel, s jakým plánem si mě tam pozval. To je model, kdy se v Hošticích na stráni, kterou tvoří prohnutá louka a přírodní amfiteátr s krásným výhledem na Pošumaví, sejde tři až pět tisíc tučňáků, kteří už jsou v poledne nalití a zpívají Michala Tučného. Hráli tam Věra Špinarová, Petr Spálený, Buty a já měl koncert ve dvě odpoledne. Už při tom

museli jednoho člověka vyvést, protože na mě ožralý pokřikoval, že nehraju country. Druhý se mě dokonce snažil inzultovat. Už byl skoro na pódiu, ale pak ho zpacifikovali pořadatelé. Odcházel s rozervaným trikem a pokroucenýma rukama.

Měl jsem strach o kytaru, protože jsem byl připravený, že ji o toho člověka rozbiju

Měl jste strach?

Ne, já nemám nikdy strach. Měl jsem strach akorát o kytaru, protože jsem byl připravený, že ji o toho člověka rozbiju. Chtěl mě napadnout, když jsem seděl a oběma rukama držel kytaru. Říkal jsem si, že zahraju poslední možný akord, vezmu ji za krk a svou milovanou kytaru mu rozmlátím o hlavu. Ale oni ho chytli.

Setkáváte se s podobnými reakcemi často?

To ne. Tam jsem si uvědomil, že rockové, potažmo festivalové publikum je vůči ostatním žánrům nejtolerantnější. Tohle je sekta tučňáků, a jakmile nehraješ country nebo Tučného, může se z toho posrat. Vyvádí ji to z konceptu a bortí jí to zaběhnutou představu o tom, jak by měla vypadat muzika. Bortí jí to její jehovistické rituály. Tváří se strašně přátelsky, ale ve skutečnosti je strašně xenofobní.

Pochopil jsem, že si vše zařizujete sám. Nebylo by výhodnější sehnat si manažera a soustředit se pouze na tvorbu?

Manažer by neměl být člověk, kterému jen chodí maily, on vyřídí pár telefonátů a mailů a vezme si provizi. To si dokážu zařídit sám. Měl by to být člověk, který celou věc posouvá dál, vymýšlí věci, které by mě nenapadly, a zároveň mě netlačí do ničeho, co nechci. Musel by být chytřejší a důmyslnější než já, a to je vražedná kombinace. Když to řeknu velmi skromně jako Honza Nedvěd na Strahově pro sedmdesát tisíc lidí: Takových lidí moc neznám.

Kdy otevřete Xaviland pro veřejnost?

To bylo jenom takové plácnutí. Neplánuju Xaviland ani Xavi terasy otevírat, jako to udělal třeba Václav Koubek v Chotěmicích. Je to vtip, který začal už výběrem pseudonymu. Když se Ivan Varga, ke kterému jsme v Litvínově chodili do klubu Pijonýr, přejmenoval na Martina Maxu a hnal to do rádií, řekl jsem si, že když prorazil jako Maxa, já prorazím jako Baumaxa.

Jak pokračuje stavba Xavilandu?

Nijak, ale loni touhle dobou jsem zrekonstruoval kolnu, takže mám krásný prostor pro nářadí z Baumaxu, kola a sekačku, sekačku s bramborovým salátem a tak. Terasy se zatím nerozšiřují, ještě ale uvažuju o huličské terásce za barákem, kde zakopáváme naše psy, co už umřeli. Je tam krásný výhled na České středohoří a Milešovku a tam by se chodilo v zimě hulit nebo na kávičku.

Kdo je Xavier Baumaxa?

Litvínovský písničkář, kytarista a performer, vlastním jménem Lubomír Tichý (*1973). S hrou na kytaru začal v jedenácti letech, první kapelu Prach založil ve čtrnácti. Vystudoval pedagogiku s aprobací na češtinu a angličtinu. Od roku 2000 vystupuje ve dvojici s Em Rudenkem, nonkonformním ukrajinským básníkem. Básnická dvojice mívala pravidelné problémy s publikem, v roce 2011 o ní vznikl filmový dokument Em & On. V roce 2002 začíná vystupovat sólově s kytarou, o rok později vydává debutové album Fenkám. Díky textům postaveným na slovních hříčkách, popkulturních odkazech a parodování hudebních stylů i konkrétních zpěváků některé z jeho písní zlidověly. Na pódiu nebo ve studiu spolupracoval s Evou Pilarovou, Lenkou Dusilovou, Miroslavem Moravcem a dalšími. Dosud vydal osm alb, poslední album Pijano vyšlo 1. dubna 2015.