-
Blur
The Magic Whip
Antonín Kocábek
text
recenze měsíce
recenze
Plus/minus
tracklist
1. Lonesome Street
2. New World Towers
3. Go Out
4. Ice Cream Man
5. Thought I Was a Spaceman
6. I Broadcast
7. My Terracotta Heart
8. There Are Too Many of Us
9. Ghost Ship
10. Pyongyang
11. Ong Ong
12. Mirrorball
Go Out
Lonesome Street
My Terracotta Heart
Nejlepší skladby
Většina nahrávky se nese ve volném, zamyšleně
melancholickém tempu
kde koupit
Smíření a vyrovnanost, které z písní vyzařují, jsou až dojemné. Silné melodie a důsledné vymýcení všeho jen náznakem agresivního způsobují, že to celé často zní jako novodobý mutant folku. Folku roku 2015. Folku, do kterého někdo přimíchal i trochu world music a Sydem Barrettem poučené psychedelie.
Častým prvkem jsou „divné“ samply a temnější rytmy, ale ještě výraznější je zjevné okouzlení východní Asií, kde nemalá část desky vznikla. Kromě Albarnova prohlášení o inspiraci Hongkongem jsou skladby protkány celou řadou zvuků s výrazně orientálním odérem. Než nabízející se angloamerické kořeny tak na povrch vystupuje kosmopolitní duch, mnohem lépe odrážející současnou realitu.
Většina nahrávky se nese ve volném, zamyšleně melancholickém tempu. Zdánlivě obyčejné, ale ve skutečnosti často až nečekaně krásné a komorní písničky mají velmi osobitou atmosféru. Dobře je to patrné třeba na zvuku smyčců postavené Pyongyang. Navíc vše skvěle funguje jako celek, sevřenosti byla dána přednost před prvoplánovými hity, které by opanovaly audiovizuální média. Klipovka Go Out je ostatně snad jediná trochu svižnější.
Nová deska Blur sice navazuje na dobyté pozice a jsou tu slyšet i jasné zvukové ozvěny Gorillaz či Albarnovy zdařilé sólovky, ale povedlo se jí to, v co už mnozí nedoufali – tedy krok vpřed. A až se bude vzpomínat, co podstatného se v hudbě v roce 2015 stalo, silně pochybuji, že by si na The Magic Whip alespoň někdo nevzpomněl. A pokud by náhodou tahle čtveřice už nic dalšího nenahrála, byla by to více než skvělá tečka.
Kapesníčky netřeba!
Ke comebackovému albu někdejších ikon britpopu se schylovalo přes tři roky. A jak pravila možná i vaše babička: „Kdo si počká, ten se dočká.“
Kapesníčky na dojemné vzpomínání k tomu ovšem potřebovat nebudete. Kdo viděl Blur v posledních letech po jejich comebacku jako headlinera některého z festivalů, zřejmě mu stačilo jen pár desítek vteřin, aby pochopil, že tahle kapela rozhodně nereprezentuje jen oprášenou minulost. Šlo o návrat ve velkém stylu, s energickým nasazením všech zúčastněných a mnohatisícovými tančícími davy pod pódii. Zbývalo jediné: nové album.
Že nebylo uspěcháno, mu prospělo a je to na něm znát. Už od prvních okamžiků je také jasné, že návrat kytaristy Grahama Coxona je spíš ukázkou urovnaných vztahů než něčeho, bez čeho by se album neobešlo. Je to právě Albarn a jeho další hudební aktivity, které jsou pro novinku určující. Přesto je Coxonova účast důležitá – nejspíš jen díky němu novinka navazuje více na zvukově hledačské album 13, a nikoli na už v podstatě bez něj vzniklé a tápající Think Tank. Ale kdo by snad čekal nostalgicky se ohlížející britpopovou kytarovku, bude zákonitě překvapen. Kytara vlastně výrazněji vystupuje až v předposlední skladbě.
Blur se na osmém albu, prvním po dvanácti letech, dívají hlavně dopředu. Úspěšná minulost tu není okázale připomínána jako alibi, ale jen probleskuje do současnosti. Hned úvodní Lonesome Street nechává vzpomenout na princip titulkové písně Bondovek. I v ní je patrná tradice, ale zvukově uchopená inovativně a naprosto současně. Vyzrálost jde ruku v ruce s pocitem, že skladby už nemají potřebu cokoli dokazovat. Přirozenost je na prvním místě.
1
1
Předchozí článek:
Mimochodem
Další článek:
21. 5. 2015