text Jarda Konáš

foto Universal Music

Labutí píseň kluka z pláže

Brian Wilson, člen legendárních The Beach Boys, přichází po sedmi letech s autorskou deskou a brzy se o něm v kinech bude promítat celovečerní film. Dost možná poslední počin shrnuje jeho kariéru plnou sladkých melodií i psychických problémů a manipulace.

Je to zvláštní deska. Potvrzuje, že Wilson už je dávno členem americké popové šlechty, dokáže posluchače okouzlit na první poslech. Ale stejně tak umí polít kýblem studené vody, například v písni Runaway Dancer, což je ryzí diskotéka. Sice voní létem, ale stejně, „Wilson a disko?“, bude si říkat překvapený posluchač. Jenže právě tato ochota surfovat mezi žánry a pozvat si různorodé hosty dělá z No Pier Pressure desku, která rozhodně stojí za poslech.

„Když jsme dodělali poslední album
s The Beach Boys, inspirovalo mě k dalšímu skládání vlastní hudby, chtěl jsem toho nahrát ještě víc. Práce na nové desce byla bezvadná, protože mi pomohla dostat ze sebe

špatné emoce a nasát zase dobrou náladu,“ vysvětluje Wilson a slova, která by z úst jiného hudebníka mohla znít jako klišé, v jeho případě rezonují naopak velmi vážně.

Když přišel úspěch The Beach Boys, ruku v ruce s tím naoko slušní chlapci ve vyžehlených košilích začali experimentovat s drogami. A právě na Wilsonovu psychiku měly fatální dopad. Od poloviny šedesátých let střídavě bojoval se závislostmi na halucinogenních látkách a psychickými poruchami, které byly jejich následkem. Ačkoli určitou formou deprese a schizofrenie trpí doteď, pod pečlivým dohledem lékařů se mu podařilo vrátit se plně do osobního i tvůrčího života.

Práce na desce mi pomohla dostat ze sebe špatné emoce a nasát zase dobrou náladu

„Teď, když už je album nahráno, můžu se zpětně ohlédnout za jeho začátky. Vidím obrovskou horu a chci ji zdolat. Album, to je ta hora, a já jsem dole pod ní, sedím u piana, dívám se na vrchol a říkám si: ‚Nevím, jestli to dokážu.‘ Každá nová skladba byla krokem výš. Skrze svou hudbu vyprávím o tom, jak se cítím. Jak funguje má hlava, mé srdce. Zvuk těch melodií mě hladí po duši. Cítím, že znovu žiju. Že vidím, že dýchám.“

Vynechaná Lana

Deska No Pier Pressure na první pohled zaujme velkým počtem hostů. Fanoušky The Beach Boys jednoznačně potěší, že se v pár písních objeví původní členové Al Jardine a David Marks. V těchto místech deska

logicky nejintenzivněji odkazuje na slavnou kapelu, ale jsou to právě další hosté, kteří Wilsonovu novinku posouvají nad rámec starších desek. Překvapí třeba přizvání dvojice She & Him, v níž zpívá populární herečka Zooey Deschanel. Ta ke spolupráci dodává: „Jasně že to pro nás byla obrovská pocta. Za ty roky, co hrajeme, vědí už téměř všichni, že jsme velcí fanoušci Briana Wilsona. Je to snad jediný interpret, na kterého odkazujeme ve všech našich nahrávkách. Během práce permanentně přemýšlí, jeho mozek běží rychleji než mozek ostatních, proto jsme měli problém stačit jeho nasazení. Navíc je puntičkář, když s ním pracujete, bude spokojený až ve chvíli, kdy je výsledek absolutně perfektní. To pro nás byla příjemná změna, žádné dohadování, žádné dumání na místě, prostě jen dvě možnosti – je to dobře, je to špatně.“

Poslechněte si The Last Song,
která může být poslední
písní Briana Wilsona.

Pokud bychom měli desku charakterizovat, asi by hlavními motivy byly klid a radost. Recenze na obou stranách Atlantiku jsou zdvořile pozitivní, což je vlastně přesný dojem, který mnohý posluchač bude mít. No Pier Pressure nabízí příjemné melodie a silně nostalgický zvuk, ale je to právě Wilsonovo charisma a projev, které táhnou. On je středobodem, vypravěčem, kterému visíme na rtech, i když už oheň dávno nehoří. V tomto směru je důležité pozastavit se nad závěrečnou skladbou The Last Song. Je velká škoda, že se na desku nedostala verze s Lanou Del Rey (stejně tak vypadla skladba s Frankem Oceanem). Na druhou stranu, Wilson se takto loučí sám a ve velkém stylu. Jde o silnou baladu o konci kariéry. Doslova, autor se loučí s posluchači, fanoušky, kolegy, kamarády, naposledy se ukloní a nechá spadnout oponu, která už se nezvedne. Takové jsou dojmy ze závěrečné skladby. Pokud jde o skutečný postoj a Wilson už opravdu žádnou studiovku nevydá, The Last Song bude jednoznačně labutí písní jako z učebnice hudebky.

Trable s terapeutem

I kdyby deska No Pier Pressure byla pomyslnou tečkou na konci úctyhodné kariéry, o Brianu Wilsonovi se letos bude hodně mluvit ještě jednou. V létě totiž do kin půjde film Love & Mercy, který se řadí do stejné kategorie vysokorozpočtových životopisných snímků, jako jsou Ray nebo Walk The Line. Vypráví o životě Briana Wilsona ve dvou paralelních rovinách.

Ta první zachycuje mladého zpěváka v éře přípravy desky Pet Sounds, tedy na vrcholu úspěchu, ale i na okraji propasti psychických problémů. Druhá příběhová část se odehrává v 80. letech. V ní Wilsona ztvárnil John Cusack a z hlediska zpěvákova života jde o nejproblematičtější část. Může za to Eugene Landy, psychiatr, který mu nejprve pomáhal s léčbou schizofrenie, ale postupem času psychicky podlomeného zpěváka ovládl do té míry, že se stal jeho agentem, obchodním partnerem, producentem, a dokonce spoluautorem debutového sólového alba. Problematická postava Eugenea Landyho doteď nad hudebníkovou kariérou visí jako stín, jelikož, ačkoli psychiatr, postupně zhoršoval Wilsonovu psychickou kondici a udělal z něj loutku ždímanou skrze pavučinu smluv. Zpěvák dokonce v poslední vůli Landyho jmenoval většinovým dědicem svého majetku. Situace zašla tak daleko, že byl lékař na začátku devadesátých let uznán vinným z porušování etických zásad a až do své smrti měl s Wilsonem zakázaný veškerý kontakt.

Ačkoli je tato aféra poměrně známá a Eugene Landy bývá zmiňován v mnoha článcích

jako odstrašující příklad člověka, kterého v hudebním průmyslu opravdu nechcete potkat, detaily jejich vztahu poprvé podrobněji rozebere právě až snímek Love & Mercy. Těžko říct, nakolik bude bodovat v českých kinech, jedno je ale jisté: Brian Wilson je hudebník, který má za sebou obdivuhodnou kariéru i životní příběh hodný hollywoodského dramatu.

Kdo je
Brian Wilson?