text ŠÁRKA HELLEROVÁ

foto universal music

Florence Welch prožívá skvělý rok, ale není to zadarmo. V období, kdy britská zpěvačka plánovala odpočívat a dávat si dohromady osobní život, se totiž místo nasávání klidu domova dle svých slov „trochu nervově zhroutila“. Dnes to tak přitom vůbec nevypadá. Její kapele Florence and the Machine vychází třetí album nazvané How Big, How Blue, How Beautiful, nové písně už si mohlo užít festivalové publikum na Coachelle, na vystoupení se těší i jedno z hlavních pódií Glastonbury.

„Vzala jsem si rok volna. Pořád jsem chodila ven a na různé akce, ale něco nebylo v pořádku. Byla jsem trochu jako ve spirále. Nebyla jsem šťastná ani vyrovnaná. Bylo to citlivé období,“ posteskla si v rozhovoru pro BBC Radio 1, v němž své pocity přirovnala k nouzovému přistání.

Před dvěma lety, to jí bylo šestadvacet a svět už znal alba Lungs a Ceremonials, si Florence koupila vlastní dům a odstěhovala se od mámy a sourozenců. „Vracela jsem se domů poté, co jsem zpívala na plese v Metropolitním muzeu, a šla jsem spát na matraci k mámě do obýváku. Opravdu jsem

se potřebovala odstěhovat, mé šaty převzaly vládu nad mým i bratrovým pokojem. Vypadalo to tam, jako když vybuchne mozek staré dámy,“ líčila s vášní pro módu časopisu Vogue, proč si pořídila vlastní bydlení.

Sama doma

Když ale loni po dlouhé době netrávila většinu času po světě na turné a měla možnost si dům konečně pořádně užít, opět nebyla spokojená. Objevila totiž jedno z kouzel hotelových pokojů: každou noc se mění. „Když si

Ship To Wreck je jedním ze singlů nového alba

Musela jsem si koupit dům. Chodila jsem spát na matraci k mámě do obýváku

Během téhož vystoupení seskočila Florence, která ráda vystupuje bosa, z pódia a zlomila si při tom kost v chodidle. Bylo to takové malé zaškobrtnutí v krasojízdě k albu How Big, How Blue, How Beautiful, jehož název je inspirován horizontem Los Angeles. Welch se až melodramaticky omluvila svým fanouškům, které současně varovala, že než bude úplně fit, budou její koncerty klidnější než obvykle. „Tohle album je hodně o tvorbě z něčeho, co je zlomené. Uvidíme, co teď zmůžeme,“ řekla.

Co by. Měsíc, dva bude o něco méně hopsat a tančit a v létě to bude na pódiu opět ta stará dobrá divoká Florence.

Naděje nad Los Angeles

Titulní píseň desky How Big, How Blue, How Beautiful vznikla v Los Angeles, kde napsala větší část alba. „Byla to jedna z prvních písniček, které jsem pro desku složila. Byla jsem v L.A. a tamní obloha je úplně jiná, než máme v Londýně. Je navíc nekonečná, obrovská. Je v ní naděje, ale cítíte se pod ní tak nějak obnažení. Je v ní radost i smutek,“ vyprávěla losangeleskému rádiu KROQ.

„Ostatní písničky jsou trochu utrápené. Mám za sebou rok vážných propadů i dobrých momentů, což album reflektuje. Nechtěla jsem to mít v názvu. V té nahrávce je takový ten zoufalý pocit, kdy po něčem toužíte a nemůžete na to dosáhnout. Když jsem ale poslouchala celé album, zjistila jsem, že tu věc, po které jsem toužila, vlastně mám. A to mě vrátilo na začátek, k téhle frázi, ve které je tolik naděje,“ konstatovala.

Jenže se zdá, že Florence je jedním z umělců, které nespokojenost a trocha utrpení podněcuje k tvorbě. Na kalifornské Coachelle to potvrdila úvodem k písni Ship to Wreck, jež vznikla z nepovedeného vztahu. Tisícům lidí pod pódiem svěřila, že i když píseň pochází z katastrofální doby, „nakonec se stane něco dobrého. Když ne, můžete o tom prostě napsat písničku.“.

v úterý zrušíte dům, nemůžete se přesunout do jiného, protože je to váš dům,“ vyslechli si od ní posluchači BBC Radio 1.

V titulcích pomyslného filmu pak musí být zmíněn producent alba Markus Dravs, který dříve spolupracoval například s Arcade Fire, Coldplay nebo Mumford & Sons. Spolupráci s ním si zpěvačka nemohla vynachválit: „To bylo na procesu nahrávání nádherné. Pocit, že se něco nachází mimo váš dosah, ale pak si uvědomíte, že jste to našli – díky té práci, kterou jste odvedl. Na konci se vrátíte k sobě. Markus mě tím procesem provedl. Byl hrozně hodný a vyrovnaný, úžasný. A nosil mi ponožky, přinesl mi i svetr a světlo ke kolu.“

Florence Welch v písni Sweet Nothing Calvina Harrise

Obloha v Los Angeles je nekonečná a obrovská.

Je v ní naděje

Často se to plete, ale jde o kapelu, která se ze dvou členů postupně rozrůstala. Nejdůležitější postavou v ní ovšem zůstávala dnes osmadvacetiletá Angličanka Florence Welsh. Ještě před vydáním debutového alba Lungs získala BRIT Critics Choice Award a očekávání spojená s jejím prvním albem byla vysoká. Recenze Rolling Stonu o té nahrávce tvrdí: „Nejlepší části vyvolávají pocit, jako když vás za bezměsíčné noci honí na vřesovišti sexy čarodějnice.“ Album dostalo tři a půl hvězdičky. Po úspěchu debutu měla Florence Welch lákavé nabídky, aby druhé album nahrála v Americe. „Věděla jsem, že chci znovu nahrát něco jako Lungs, jenom o dost lepší,“ vysvětlila Billboardu, proč nakonec album Ceremonials natočila v Británii s Paulem Epworthem, jedním ze čtyř producentů prvního alba. Americké inspiraci dala průchod až na aktuální třetí desce.