Kapele, která figurovala v líhni grunge, po letech nechybí autentičnost ani elán. Bez publika s oddaným srdcem a čertem v těle by však síla pražského koncertu byla poloviční.

text Veronika Ondečková

foto Lusiet

Lucerna Music Bar,

Praha, 13. 5. 2015

a extravagantní psych-rockové trio White Hills. Line-up se sice osvědčil, za srdce však nechytal stejnou měrou. Hlavní hvězdy si tak ukrojily veškerou pozornost pro sebe.

Mudhoney se do toho opřeli s vervou a přitom nenuceně. Energie dlouho jiskřila spíše ve vzduchu a vroucím kotli fanoušků než na pódiu. Nechutně sehraná kapela s výjimečnou vnitřní chemií burcovala k nadšení hity jako You Got It nebo Touch Me I’m Sick, a teprve v závěrečné třetině, kdy Mark Arm odložil kytaru a proměnil se v chrliče punkové nespoutanosti, dokončila přehlídku i svých mnoha tváří. Civilnost, humor, nesmrtelné riffy a přímočaré vystupování, takoví jsou Mudhoney i v roce 2015.

Atmosféra pražské zastávky Mudhoney byla neuvěřitelná a naprosto dávalo smysl, že oheň, který v sobě kapela nosí, nevyhasl ani za celé čtvrtstoletí jejího fungování. České publikum prokazuje praotcům grunge nebývalou věrnost, a ta nezůstala neoplacena ani tentokrát.

Mezi předchozím a posledním koncertem čtveřice na české půdě by mohlo být položeno rovnítko. Co do setlistu i celkového naturelu show přece jen však nebyl jako přes kopírák. Zatímco minule se večer nesl v duchu družby s českým undergroundem, když do role supportu byli povoláni domácí Gnu a pořadatelé Scrape Sound slavili dvacetiny, nyní Mudhoney nasadili folkaře Bartona Carrola