Když plyšáci dospějí

Po prvním poslechu Glitterbug se vás zmocní smutná nuda předvídatelnosti a zachvátí pocit, že ty staré ošklivé plyšové The Wombats jste měli milionkrát radši.

Byly doby, kdy byste si nevzhledného Matthewa Murphyho vzali domů i s tím plyšákem s krátkýma nohama, kterého mívali The Wombats občas na pódiu. I bez něj. Patřili k té době, vlně, Topshop přišel do Čech a The Wombats jsme milovali za Let’s Dance to Joy Division z několika důvodů. Mít v názvu songu Joy Division je děsně cool, byla v tom indie nadsázka, a navíc ta věc fungovala skvěle na každé party i kdekoli jinde. Stačilo, aby jí robotický playlist vyplivl v Albertu a babičky začaly tančit mezi regály s ovocem ve slevě a toaletním papírem. Bez nadsázky, tak dobrá to byla věc, The Wombats měli svoji praštěnou auru, jakkoli hledat český ekvivalent anglickému slovu ‚goofy‘, které na ně sedí dokonale, je strašně těžké. Navíc velký benefit je zabarvení Murphyho hlasu a dikce, která místy evokuje Robíka Rozcucha z The Cure. Surfovali na mocné vlně enormního zájmu o ostrovní kytarový rock s tanečním podvozkem, bezstarostně a poměrně úspěšně. Jenže prdelky nejde dělat donekonečna.

Od This Modern Glitch uplynuly dlouhé čtyři roky, doba se změnila a zaprášená diskokoule leží v kumbálu hned vedle opelichaného medvídka W. Na první pohled se zdá, že se s Glitterbug nic zásadního nezměnilo. Ale! Jako by zmizela ta sladká naivita a potřeštěné pitomečkovství, které kouzlilo úsměv při poslechu desek i pozorování kapely na pódiu. V některých věcech je pořád pachuť romantického outsiderství, které z kapely dřív čišelo na sto honů a nutilo nás k lásce ze soucitu. Každý mejdan musí někdy skončit, to je v pořádku, ale proč teď některé modely, převážně v textech, působí tak slizce a vtíravě? A proč ty osobněji laděné songy provází neodbytný pocit klišé? Refrény i háčky ve většině skladeb jsou gigantické a jasně cílí na stadionové orgie ve stylu Coldplay kopulujících s nějakým americkým rockovým pseudo-indie prefabrikátem. To vše je asi v pořádku. Ale po prvním poslechu se vás zmocní smutná nuda předvídatelnosti a zachvátí pocit, že ty staré ošklivé plyšové The Wombats jste měli milionkrát radši.

1. Emoticons

2. Give Me A Try

3. Greek Tragedy

4. Be Your Shadow

5. Headspace

6. This Is Not A Party

7. Isabel

8. Your Body Is a Weapon

9. The English Summer

10. Pink Lemonade

11. Curveballs

Alotria čiperného důchodce

Seasick Steve hlásá zdivočelé blues z traktoru.

Vousatý chlápek, jehož jméno připomíná příjmení (a naopak) a který vypadá jako starší brácha ZZ Top, vydal první desku v roce 2004. To mu bylo třiašedesát. Aktuální je už sedmá a elánu i energie z ní tryská tolik, že při poslechu má jeden chuť začít zjišťovat, jak se jmenuje to palivo, na které tenhle pán „jezdí“.

Zároveň je fér říci, že dvanáct písniček nepřináší nic, co by všichni dávno neslyšeli. Z desky zní blues, trochu country, boogie i dřevní rock. Jenže jsou znovu vystavěné a hlavně zahrané tak, že i mnohé slavnější legendy vedle nich zní unaveně a mdle.

Jen s bubeníkem Danem Magnussonem, se kterým předloni rozdováděl dav v Glastonbury a loni to rozbalili i na Colours of Ostrava, prý ve studiu „popili a zahráli si“. Místy to trošku zavání tím, že už má Seasick své věrné prokouknuté a servíruje jim přesně to, co se mu už dříve osvědčilo. Dělá to ale zatraceně chytře.

Se stejným nadhledem, s jakým na častá přirovnávání svého zjevu k vesnickému farmáři zareagoval tím, že se na obal nechal vyfotit na traktoru, bere posluchače na chvíli divokou a chvíli romantickou jízdu prérií. A cestou pak snadno vzbudí dojem, že na své kytary vlastně nehraje. V jeho rukou se totiž proměňují v divoká zvířata, zmítající se jako při rodeu. A sledovat tu živočišnost a nadšení, s jakými je krotí, je zkrátka znovu zážitek.

1. Roy’s Gang

2. Bring It On

3. Dog Gonna Play

4. In Peaceful Dreams

5. Summertime Boy

6. Swamp Dog

7. Sonic Soul Boogie

8. Right On Time

9. Barracuda ‘68

10. We Be Moving

11. Your Name

12. Heart Full of Scars

Jak roztančit roboty

Od vydání páté desky nejdivnějších hobitů z Londýna Hot Chip uběhly bezmála tři roky. V nové kapitole se toho moc nezměnilo.

Na Hot Chip byla vždycky sexy jejich totální absence jakéhokoli sex-appealu. Což je sice oxymóron, ale přiznejme si, že mít takového frontmana, jakým je Alexis Taylor, napadlo by vás to automaticky také. První singl Huarache Lights jsou robotí pašije. Kraftwerk obětovaní do poslední elektronky na oltář funky elektroniky. Love Is the Future má geniální rapovanou vystýlku a Cry for You zase refrén, který se závidí. Taylorův vokál je delikátní i srandovní, ale účelně provází song za songem po hřebenu analogových hor bezpečně a se stoickým výrazem profesionála. White Wine and Fried Chicken a So Much Further To Go jsou lyrické útesy, ze kterých se hodiny čumí na epické moře. Dark Night zas pěkně vysochaná popůvka, které koluje v krvi pravá „hotčipí“ krev. Easy Get je Růžový panter tančící na zmutované Chic převedené do osmibitové vintage hry. Háže patkou, vlní boky a po parketu se pohybuje ladně i komicky zároveň. Need You Now má naléhavost i temný odlesk nedávné minulosti, ve které se elektroclash stal na moment novým moderním náboženstvím.

Dává to celé smysl? Dává. Proč? Na to odpovídá poslední opus s nervními staccato klávesami, ze kterých se vám udělá nevolno, bicími ve stylu The Chemical Brothers a robotími sbory. I roboti mají duši a nevadí, že se jim občas samou láskou zataví tištěné spoje.

1. Huarache Lights

2. Love Is The Future

3. Cry For You

4. Started Right

5. White Wine and Fried Chicken

6. Dark Night

7. Easy To Get

8. Need You Now

9. So Much Further To Go

10. Why Make Sense?

Malá noční kytarovka

Dánská formace dokazuje, že kytary, pop i umění spolu mohou souznít, ale je to trochu nuda.

Deska +/- je zvláštní. Její nahrávání zabralo téměř dva roky, což je na výsledku znát. Nabízí precizní kytarový indie pop, ale svou náročnou stavbou pravděpodobně udrží jen pozorné posluchače. Má totiž hodinu, a Mew si věří a nahráli i desetiminutové skladby, které netáhnou melodie, ale instrumentální a aranžérská hravost. S tím můžou mít někteří při poslechu problém a u skladeb pomalejšího tempa je bude svědit prst, aby posunuli přehrávač dopředu. Ale chce to dát tomu šanci.

Nové písně totiž stojí na specifické atmosféře, která proplouvá celým albem a skrze barvy a emoce mu dodává tvář. Je to vynikající hudba pro dlouhé večery a snílkovské nálady, soundtrack pro noční bdění, v němž texty působí až nuceně, jako kdyby pěvecké linky potřebovaly sekundanty.

Na druhou stranu koncept celé desky tak trochu utápí singlový potenciál kapely. Opět to nejsou melodie, kvůli kterým si budeme pamatovat jednotlivé skladby, ale hosté. Kimbra v The Night Believer hladí po duši, fanoušky Bloc Party jistě potěší přítomnost kytaristy Russella Lissacka ve skladbě My Complications.

Trpělivost, to je hlavní vlastnost, která ovlivní pohled jednotlivých posluchačů na +/-. Co si budeme namlouvat, Mew nejsou Uriah Heep a jedenáctiminutová Rows není Salisbury, aby člověk hltal každý takt a čekal, co přijde za chvíli. Některé skladby mohou naopak začít rychle nudit. Ale moderní melancholici z Náplavky si +/- užijí až až, pro ně to budou hotové lázně.

1. Satellites

2. Witness

3. The Night Believer

4. Making Friends

5. Clinging to a Bad Dream

6. My Complications

7. Water Slides

8. Interview the Girls

9. Rows

10. Cross the River on Your Own

Příliš málo sebe

Drobná belgická diva dospěla, ale zároveň ztratila trochu ze své osobitosti.

Její druhé album Reason nepracuje s žánry, ale s atmosférou a emocemi. Selah Sue je přes sebe umně vrství a usměrňuje zpěvem, který častokrát připomíná nářek. Hudební podklad pak především umocňuje jeho intenzitu. Otevírací singl Alone je jistě největším hitem desky, až moc se ale blíží rádiové produkci, která upřednostňuje univerzálně fungující postupy před osobitostí. A právě ta udělala ze Selah Sue objev roku 2012.

Jmenovatelem celé desky jsou pompézní aranže, které víceméně navazují na zvuk debutu, důraz na detail, zvuková dokonalost a profesionalita z nich ale přímo kape. Civilnější polohy se dočkáme v soulové skladbě Sadness, která se tolik liší od zbývajícího přeprodukovaného materiálu mířícího na hitparády. Selah Sue do soulové skladby citlivě vkládá prvky reggae a frázováním dává vzpomenout na hit Raggamuffin, se kterým před čtyřmi lety prorazila. Ta komornější poloha jí sluší, dává vyniknout jedinečnosti a síle, která nese její hlas. Vrstvit na sebe vokály a zabalit je do opulentního zvuku dnes umí kdekdo. Zapět ale jako Selah Sue může málokdo a je škoda, že to autoři desky trochu opomněli.

1. Alone

2. I Won‘t go for More

3. Reason

4. Together (feat. Childish Gambino)

5. Alive

6. The Light

7. Fear Nothing

8. Daddy

9. Sadness

10. Feel

11. Right Where I Want you

12. Always Home

13. Falling Out

Mezi námi introverty

Pokud někdo v pětadvaceti letech vydává svou pátou desku, je buď muzikantskou obdobou grafomana, nebo má zkrátka co říci.

Křehká slečna se třemi nominacemi na Mercury Prize a několika dalšími na Brit Awards a NME Awards je ten druhý případ. I když zpívá hlasem tichým jak luční víla a její hudba do dnešního hektického světa zdánlivě nezapadá.

Novinka anglické folkařky svou intimitou a čistotou nenabízí nic nového, místy dokonce připomíná ranou, ještě akustickou tvorbu Suzanne Vega. Ale přesto je krásná svou přirozeností, tím, jak její písně nabíjejí a dodávají sílu. Citlivého posluchače snadno uhrane i odzbrojí jednoduchostí. Nemusí a nepotřebuje se schovávat za produkční fígle.

Nahrávku spojuje mladistvý elán, ale navzdory věku autorky vypovídá také o její dospělosti, schopnosti předávat emoce i přemýšlivou výpověď. Není uspěchaná ani nepromyšlená, natož naivní. Snadno si lze při jejím poslechu představit zralou ženu. A když akustické drobnokresby zpestří folkrockovým aranžmá s bicími, není v tom laciná snaha o líbivost, ale vědomí potřebného odlehčení.

Laura Marling ve svých písních klade otázky o volbě, hledání vlastní cesty i osobní odpovědnosti. Otázky, které mohou posluchače inspirovat k tomu, aby si je pokládali také. V několika zamyšlených chvílích se až přibližuje alternativnějšímu pohledu PJ Harvey a přináší uvědomění, že jde o album, které bude posluchače častěji spojovat než nutit ke konfrontacím. I při vší nenápadnosti už jen to z něj dělá událost.

1. Warrior

2. False Hope

3. I Feel Your Love

4. Walk Alone

5. Strange

6. Don‘t Let Me Bring You Down

7. Easy

8. Gurdjieff‘s Daughter

9. Divine

10. How Can I

11. Howl

12. Short Movie

13. Worship Me

Experimentující fotrové

Mercury Prize, kterou loni dostali, naštěstí neobrousila nové desce Young Fathers hrany.

Hráli na českobudějovickém Majálesu, v hangáru Rock for People pro pár desítek zhypnotizovaných, pro již poučené hipstery v MeetFactory i multižánrové publikum na Strunách podzimu v Roxy. Tehdy jsem s nimi dělal rozhovor. Byli milí a krom jiného i s vášní mluvili o Berlíně a nahrávání desky, která teď svým křiklavým červeným obalem s ještě provokativnějším názvem dráždí býka xenofobie. Navzdory faktu, že album není politické skoro vůbec. Hudební terminologií nahlíženo, White Men Are Black Men Too má do hip hopu pěkně daleko, i když se o formaci mluví nejčastěji v kontextu s experimentálním alternativním hip hopem. Naopak, je to mnohovrstvé, multižánrové a velmi svébytné album reflektující především naprostou uměleckou svobodu a vzdor nechat se omezovat či svazovat jakýmikoli mantinely. Možná za to částečně může mix tří různých národnostních mentalit (Skotsko, Libérie, Nigérie), možná Young Fathers prostě jenom dál posouvají svůj typický imprint, který je definoval už na debutovém Tape One. Stejně jako třeba Saul Williams jedou v monotónních deklamacích, koketují s industrialem jako by byli černí bratři Nine Inch Nails (Still Running, Dare Me), šokují přirozeným střídáním nálad od lyrických poloh až po sonický chaos (Feasting, Sirens) i svérázně modifikovaným krautrockem (Rain or Shine). Neokázale, přesto sebevědomě používají svoji nejsilnější zbraň, kterou je dokonalý emocionální souzvuk tří originálních hlasů. V těch momentech znějí nejvíc uvěřitelně a přirozeně, jako nějaká gospelová lo-fi mise, odkazující na soulové Motown období panenských šedesátek. A nevědomky také evokují kouzelné experimentátorství prvních desek TV On The Radio, než si Dave Sitek ze své geniality nahodilostí udělal producentský štych. Young Fathers jsou zkrátka opravdoví umělci s nebývalou invencí, citem i vkusem a White Men Are Black Men Too je bez diskuze vzrušující deska. Nic víc, což není rozhodně málo. Naopak.

1. Still Running

2. Shame

3. Feasting

4. 27

5. Rain Or Shine

6. Sirens

7. Old Rock n Roll

8. Nest

9. Liberated

10. John Doe

11. Dare Me

12. Get Started

Lehce zvrácený otčenáš

Čerstvý vítr obskurit na undergroundové hiphopové scéně přichází téměř přesně po rovnoběžce od Kalifornie doprava, z východního pobřeží.

A fofrem se pro něj začal vžívat termín „New Atlanta“. Z celé nové atlantské DIY rapové scény je vidět nejvíc iLoveMakonnen a Father jde v jeho stopách, přičemž vykazuje ještě konzistentnější nápřah. Who’s Gonna Get Fucked First je podle soundcloudové diskripce třicet dva minut čisté neředěné zhýralosti. Ano, nehledejte žádné chytré kontexty, podprahová poselství, která změní svět, nebo se o to alespoň pokusí. Tematicky je to stará dobrá mantra – holky, drogy, dicky, bouchačky, rvačky, chlast a sex. Hodně sexu. Překvapivě ho Father komentuje s celkem dospělým pohledem a kličkuje mezi tristními trapnostmi. Mluví-li o sexu, tak o tom divném, zvráceném, sexu pod vlivem, i o sexu skupinovém. O sexu dvanáctkrát jinak. Totálně rezignuje na módní trap, nenajdete ani žádné zkratky na jazz jako se často děje právě v případě gangu Odd Future. Father je minimalista, vystačí si s hodně hypnotickou smyčkou, kurevsky hlubokým sub-bassem a miluje hodně místa „mezi“, která paradoxně vytváří to magnetické napětí. Zní trochu zhuleně, ale spodek přitom neustále nervně pulzuje, byť se pohybuje ve velmi nízkém BPM. Zdá se být ovlivněn crunkem i snap music, reflektuje rejstříky typické pro 808 a vůbec je dost staromilský, ale vlastně celý konglomerát funguje nově, neotřele a rajcovně. Jako jen o krapet konformnější Zebra Katz a nezřídka připomíná The Cool Kids, kteří mimochodem s Fatherem zkřížili penisy v předchozím počinu Look At Wrist. No a titulní track Who’s Gonna Get Fucked First je bez diskuze jeden z top rapových songů letošního roku. Father si jede naprosto drze po svém, kašle na pravidla a vychází mu to. Brilantní deska. Černý Ježíš Stefan „MC Ride“ Burnett a není jediný důvod, proč mu nebaštit každé slovo. Jestli takhle má vypadat konec světa, jsme připraveni.

1. Who’s Gonna Get Fucked First?

2. Back in the „A“ Freestyle / On Me

3. Read Her Lips (feat. Ethereal)

4. Gurl (feat. Abra)

5. Slow Dance (Interlude)

6. Morena (feat. Stalin Majesty & Abra)

7. BET Uncut (feat. Richposlim)

8. Spoil You Rotten

9. Vamp (feat. Tommy Genesis)

10. Highway 101

11. Everybody in the Club Gettin’ Shot

12. Suicide Party (feat. Slug Christ & KeithCharles Spacebar)