text Kay Buriánek

foto Universal Music

Jenom punk nestačí

Přiznáme se. Nejmenovaní členové redakce si ty dvě kapely na poradách pořád pletou. Tak aby bylo jasno, Against Me! už v Praze letos hráli a koncert to byl skvělý. Rise Against naopak na svůj „gig“ teprve čekají. Povídali jsme si o něm se zpěvákem a kytaristou Timem McIlrathem.

Na naši obranu. Jeden by snadno zaměnil dvě kapely podobného jména, protože na obě u nás publikum slyší. Jedna je ze severu východního pobřeží Států, druhá naopak z jeho jihu. Obě hrají hardcore punk, jedna jeho sofistikovanější odnož pro relativně menší publikum, druhá melodičtější, pro univerzálnější fanoušky. 9. června bude patřit holešovická Incheba Arena právě Rise Against z Chicaga. Jejich frontman nám poskytl sice krátký, ale zato výstižný telefonický rozhovor.

Time, těšíte se už na evropské turné?

Jasně, Evropa je naše nejoblíbenější místo, těšíme se na fanoušky. Třeba v Praze jsme hráli, pokud si dobře pamatuji, tak

minimálně dvakrát a pokaždé to byl skvělý, hodně zpocený koncert, což je vždycky záruka, že si to všichni vrchovatě užijí.

Vrátíte se k nám znovu s poslední deskou The Black Market?

Ano, převážně. Je pořád relativně nová, hodně lidí věci z ní naživo ještě neslyšelo, tak jim chceme dát šanci. V poslední době se také bavíme tím, že měníme playlist a vytahujeme staré věci, které jsme dlouho nehráli, takže můžete čekat i nějaké rarity a starý materiál.

A kdy se dočkáme nové desky?

Zatím jsme o ní ještě ani nezačali přemýšlet. The Black Market budeme na turné

Ovlivnily mě věci, které hrála rádia v půlce devadesátých let. To se nedalo ignorovat

promovat asi do konce roku. Je hodně míst, kde jsme ji ještě živě nehráli. Možná pak přijde doba otočit pomalu stránku a začít novou kapitolu, ale teď je na to ještě brzy. Samozřejmě že i na turné jamujeme a trochu skládáme, ale není to nic, co by se dalo považovat za základ nových skladeb.

Rise Against reprezentují melodickou odnož hardcore punku. Můžete zmínit kapely, které vás zásadně ovlivnily a stále ovlivňují?

Pro mě osobně to budou určitě Minor Threat, Jawbreaker, Descendents, hodně kapel DC scény kolem labelu Dischord, Fugazi, ale i Bad Religion a raný katalog Epitaphu. Potom samozřejmě post hardcoreové kapely jako Refused, Quicksand a podobné. Vždycky pro nás bylo zásadní z toho těžit něco, co

můžeme ve svém pojetí proměnit v hmatatelnou energii, která zapůsobí hlavně naživo.

Vaše skladby mají sice pořád punkovou estetiku, ale zároveň se zdají být i přístupné třeba pro rádia. Je to ovlivněné i tím, co jste poslouchali mimo punkový žánr? Jinak řečeno, máte ambice být přístupní i lidem, kteří poslouchají rockový střední proud?

Je to tím, že třeba já jsem vyrůstal jednou nohou v punku a poslouchal už zmíněné, a druhou nohou jsem byl rozkročený do rockového mainstreamu. Ovlivnili mě Nirvana, Helmet, Soundgarden, Rage Against The Machine, prostě věci, které hrála rádia v půlce devadesátých let. To se nedalo ignorovat. Punk a hardcore, to byl můj svět, ale

Punk a hardcore, to byl můj svět, ale hudebně jsem začal postrádat dobrou melodii

bylo se Sick Of It All. Trvalo asi šest týdnů, a to už potom člověk zažívá ty malé ponorky a chce se mu hrozně domů. Tak po čtyřech týdnech si začnete uvědomovat, že se trápíte, lidé kolem vás se tím pádem také necítí dobře, rodině doma se stýská a nakonec ani koncerty nejsou zase tak dobré, protože tohle všechno se do nich promítá. Ale je to ve finále přesně tak, že když je potom člověk doma, tak už za týden dva se mu chce zpátky na turné.

Poslední, už zmiňovaná deska má dost silné texty. O čem pojednává singl s názvem I Don’t Want To Be Here Anymore?

Je to únikový song. Jednoduše je o stavu, kdy si člověk uvědomí, že situace, do které se dostal, je nadále neudržitelná. Uvědomuje si fyzické i psychické následky nějaké konstelace a ví, že prostě musí udělat jasné rozhodnutí, protože v opačném případě ho daná situace a její konsekvence zničí. Je o jasném prozření, že člověk už někam nepatří a musí jít dál.

Máte za sebou sedm alb a každé z nich má jasná textová poselství. Není těžké se neopakovat?

Je. Na druhou stranu, některá témata jsou časově neomezená a platná neustále. Já se snažím k nim pokaždé přistupovat novou, čerstvou cestou, vidět jiné souvislosti.

Co vás momentálně nejvíc tíží v globálním kontextu?

To je těžká otázka. Asi nejvíc, když nad tím přemýšlím, sledovat vývoj na Blízkém

Pořád vás baví být na turné?

Určitě. Má to svá pro a proti, ale je to něco, co jsme si dobrovolně zvolili, takže je třeba na tom pořád hledat pozitiva a být skromný, protože turné nenabízí žádný komfort. Proto se to snažíme vyvažovat tím, že si užíváme nových míst, vracení se na místa, která máme rádi, setkávání se s novými lidmi, nebo naopak s těmi, které známe roky a jsme přátelé, užíváme si netypická jídla a podobné věci. Naše nejspíš nejdelší turné

hudebně jsem začal víc a víc postrádat dobrou melodii a popovou refrénovou chytlavost.

Zmiňujete devadesátá léta. Co by byl hypoteticky váš ideální song na koncertní předělávku?

Coververze hrajeme pořád. Předělali jsme Sick Of It All, Boba Dylana, Lifetime, pochopitelně Black Flag. Dokonce jsem sám udělal na kompilaci protestsongů Civil War od Guns N’ Roses, což je jedna z jejich nejostřejších politických skladeb. V podstatě všechno, co k nám nějak promlouvá a můžeme se s tím hudebně i textově ztotožnit, je pro nás dobrá věc na předělávku.

Bez rozdílu žánru, hudba musí být, nebo by měla být, politická

východě a uvědomovat si, jak velký podíl na tom všem zlu má Amerika. Neustále se snažíme hledat odpovědi a neuvědomujeme si, že žádné nenalézáme a veškeré naše pokusy situaci řešit vedou k další eskalaci problému. Intervence jsou slepé cesty do nikam.

Když došlo k teroristickému útoku v Paříži, celý svět na to reagoval velmi hlasitě. Ale poměrně nedávno bylo v Keni zabito téměř sto padesát nevinných studentů a odezva na tuto tragédii nebyla ani desetinová. Jak se díváte na nesouměrnou citlivost k podobným situacím?

Je to smutné a jen to poukazuje na fakt, že západní civilizace se stará jen sama o sebe a své zájmy. Nerozumíme jiným kulturám, etnickým skupinám, národům, náboženstvím. Co je horší, ani jim nechceme rozumět. Je to elementární problém, který už dlouho volá po nápravě, k níž nedochází. Takže absence jisté lidské sounáležitosti je

v tomto případě celkem logická, ale pochopitelně velmi trpká.

Trochu v kontextu s předchozím tématem – myslíte si, že punk má svůj etický význam jako médium poukazující na problémy ve společnosti?

Myslím si, že bez rozdílu žánru, hudba musí být, nebo by měla být, politická. Jen bych si přál, aby v současnosti existovalo víc kapel s pevným názorem a nějakým textovým poselstvím. Jednoduše proto, že hudba je nesmírně silná sama o sobě, dokáže zasáhnout mladé lidi a donutit je něco dělat se svým životem, což bez patosu může mít zásadní dopad na celou společnost. Mít kapelu neznamená jen prodávat co nejvíce desek a lístků na koncerty. Je to zodpovědnost a zhostit se jí dobře přináší mnohem větší nadšení a uspokojení než fajn pocit z plných klubů a vyprodaných turné. Sledovat, že můžeme měnit myšlení lidí nebo jim alespoň k tomu dávat podnět, je velmi vzrušující.

Civil War (Guns N’ Roses acoustic cover)

Rise Against  Prayer Of The Refugee

Rise Against

Give It All