-
text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)
foto ARCHIV VLADIVOJNY LA CHIA
VLADIVOJNA LA CHIA
Kolem mé osoby jsou podivné otazníky
6
rozhovor
1
-
Tvorbu Vladivojny La Chia stylově těžko zařadíte. Možná jednotlivá alba, ale jako celek ne. Miluje improvizaci a svobodu, kterou hudba skýtá. Přitom ctí melodie a motivy. Chystá se nahrávat písně na různých místech světa a opět zkouší s kapelou Banana, která ji pro český hudební svět před třinácti lety objevila.
„Díky tátovi jsme doma poslouchali Pražský výběr, Janis Joplin, Queen, Beatles, Led Zeppelin, Deep Purple, Atomic Rooster a další. Milovala jsem také českou skupinu Tango. Album Elektrický bál pro mě bylo zjevení,“ říká Vladivojna La Chia o svých hudebních kořenech.
Jaká hudba vás ještě formovala?
Když jsem dospívala, naši se rozvedli, ale měla jsem štěstí na máminy milence, kteří měli v hudbě dobrý vkus. Díky Angličanovi Davidovi jsem poznala The Wolfgang Press a Red Hot Chili Peppers. To mi bylo třináct
čtrnáct. Přes dalšího mámina milence Tomáše jsem potom objevila třeba Davida Bowieho. Když jsem v patnácti slyšela jeho album Outside, úplně mě rozsekalo. Nerozuměla jsem přesně, o čem zpívá, ale na té desce byly pasáže, které mě naplňovaly úžasnou emocí. Pokaždé, když jsem ji poslouchala, objevovala jsem nové věci. Tenkrát se ukázalo, že nejsem schopna poslouchat prvoplánová alba. Musím s deskou nějakou dobu žít a neustále v ní nacházet nové věci. Druhý mámin milenec měl také rád The Cure, kterým jsem přišla na chuť až po čase, Faith No More nebo Rammstein. S těmi to bylo zvláštní. Album Sehnsucht u nás tenkrát
6
rozhovor
2
-
Vladivojna La Chia – V těle
nikdo neznal. Když jsem ho pouštěla, všichni byli otrávení němčinou. Já ale chodila po škole, měla jsem ho pořád v přehrávači a přišlo mi fantastické. Když se tedy ohlédnu, myslím si, že jsem vždycky byla obklopena strašně zajímavou hudbou.
Poznamenala vaši pozdější tvorbu?
Asi spíš podvědomě, protože jsem nikdy neměla hudební vzory. A nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale určitě to ve mně něco zanechalo, i když jsem si vždycky chtěla dělat věci po svém. Hudba je pro mě široký svět, neumím se pohybovat jenom v jednom žánru. Když jsem to zkusila, cítila jsem, že mám totálně svázané ruce.
Ve své tvorbě žánry mísíte. Jak se k nim dostáváte?
S Bananou, se kterou teď zase po šesti letech zkoušíme, hrajeme rock. Když dělám na
rockové písničce, potřebuju být ve zkušebně a pořádně si při tom zařvat, cítit ten tlak. Doma mi napsat pořádnou rockovou skladbu nejde. Když jsme v Bananě hráli s bubeníkem Pavlem Attelem, on bydlel v Praze a my byli v Ostravě, posílali jsme si tenkrát nápady po mailu a já zjistila, že mě to se sluchátky na uších neinspiruje, že do těch písniček nedokážu dát správný drajv. Banana možná i proto skončila a já s rockem přestala,
6
rozhovor
3
-
Na svých studiových albech jsem mnohem křehčí než ve skutečnosti
Natálie Kocábová &
Vladivojna La Chia & Iby Pop – WTF
Jaký?
Chtěla bych točit alba na různých místech, ať už ve světě, nebo u nás. Naložím do auta mobilní studio, někde ho rozbalím a nechám se unášet atmosférou místa. Až na to seženu peníze, ráda bych vyrazila například na nějaký hrad do Skotska, anebo do Provence ve Francii. Vyberu si místa, která v sobě mají
protože jsem si řekla, že nemá cenu tlačit na pilu. Když skládám sama, tvořím daleko jemnější věci.
Na koncertech jim tu jemnost zachováváte?
Tam jsem ostřejší, protože cítím koncertní energii. Proto si myslím, že bych jednou měla nahrát živou desku. Na svých studiových albech jsem v tvorbě mnohem křehčí, než jaký je můj skutečný naturel. Když jsem natáčela svou poslední desku Tajemství (s)prostěradel, pobývala jsem na statku u kamarádky na Vysočině. Končí tam cesta, žije tam jen pár starousedlíků, a když jsem vyšla z domu, byla jsem na louce. Současně se tam dost střídá počasí. Našla jsem na tom místě ale obrovský klid na práci a myslím si, že tamní atmosféra je na albu znát. A také jsem začala naplňovat svůj velký sen.
Spousta lidí míří na Island.
To mi nic neříká. Vím, že to tam mají lidé rádi, ale mě tam nic netáhne. S Natálií Kocábovou ale budeme hrát v ženském klášteře
silnou energii, a budu zvědavá, jak to bude při skládání fungovat.
Skotsko, Provence… Vy to tam znáte?
Neznám. Skotsko jsem si vytipovala proto, že mám ráda detektivky, které se tam odehrávají. Spisovatele Petera Maye úplně zbožňuju. V Provence je zase nálada jiná, všichni tvrdí, že taková slunečná, pohodová. Zajímavá bude jistě i Skandinávie nebo viktoriánská Anglie. Svět je pestrý a hudba také.
Už jste to v zahraničí zkoušela?
V Toskánsku a Řecku. A napadala mě tam úplně jiná muzika než u nás. Také jsem hodně procestovala Kalifornii. Dokonce jsem tam dokončovala desku Šraf, a i když jsem vlastně nahrávala jenom saxofony, bylo to jiné.
6
rozhovor
4
-
Podvědomě toužím po silných melodiích
Je zajímavé, že mluvíte nadšeně o improvizaci, a přitom je na vašich deskách řada písniček s hitovými parametry. Například Holka, titulní skladba k seriálu Až po uši. Znamená to, že se silným melodickým linkám nevyhýbáte?
Vůbec ne, dokonce vím, že po nich podvědomě toužím. To se ale podle mě s láskou k improvizaci nevylučuje. Motivy a melodie pro mě zůstaly alfou a omegou hudby.
Chtěla byste napsat hit?
Myslela jsem si, že by jím mohla být Holka. Zadání bylo, aby vypovídala o seriálu, měla být milá, lehká a hravá. Hodně jsem na ni
v Želivi. Chtěla bych se domluvit, abych tam mohla čtrnáct dnů zůstat a skládat. Také ráda tvořím ve Znojmě a v Kutné Hoře.
Existují pro vás v hudbě hranice?
Zrovna nedávno jsem o tom mluvila s jednou herečkou. Říkala mi, že když má dané mantinely, cítí se nejlépe. U mě je to naopak. Naprosto nejsvobodněji se cítím bez mantinelů, čili v improvizaci. Jsem v ní tak svobodná, že se to snažím aplikovat i do přístupu ke skládání. S tím souvisí ty plánované cesty.
6
rozhovor
5
-
Vladivojna
La Chia
Vladivojna La Chia
a Matěj Ruppert – Holka
ve které jsme před rozchodem v roce 2009 měli strašné vztahy a moc jsme si ubližovali. Dnes už jsme zase spolu a těm starým průšvihům, kdy se mydlila naše ega jako o život, se smějeme. Za dobu v šoubyznysu jsem pak zažila pomluvy, aroganci i podrazy, takže si myslím, že už mě jen tak něco nezlomí.
Co vás posiluje?
Věřím tomu, co dělám. Cesta, na které jsem, je pro mě velice záživná. Samozřejmě že všichni vidí jenom výsledek. Já ale žiju pro tu cestu. Výsledek je pro mě pouze přidanou hodnotou.
Cítíte se nedoceněná?
To ani ne. Spíš mě mrzí, že spousta lidí nebere můj žánrový rozptyl jako devizu, ale jako zápor. Setkávám se často s ignorací své tvorby z toho důvodu, že mě dotyční mají nějak zaškatulkovanou. Například jsem se několikrát setkala s názorem, že jsem pozér. Nikdy jsem ale nepochopila, proč. Nikdy mi to nikdo nevysvětlil. Mrzí mě, že kolem mé osoby jsou takové podivné otazníky. Naštěstí pak přijde koncert, na kterém z těch lidí cítím, že je má muzika nabíjí, a to nabíjí mě.
Ranila vás někdy nějaká pomluva?
Dříve se to stávalo, ale teď už jsem se docela zocelila. Pekla jsem zažívala už v Bananě,
sázela, ale rádia ji nehrají. Přestože si myslím, že parametry hitu má, lidé v rádiích tvrdí, že nemá. Tak nevím, neumím to odhadnout. Když se podívám na své desky, na každé jsou písničky, o kterých jsem si myslela, že by se mohly líbit širokému spektru posluchačů. Bohužel se to nestalo.
6
rozhovor
6
Předchozí článek:
Blur
Další článek:
Erica Claptona