Znělo by to novinářsky vděčně, kdybychom mohli napsat, že „ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe“. Ale když je někomu 89 let, nahrazuje šok při zprávě o jeho smrti vlastně jakési uspokojení. To není cynismus. Jen vědomí toho, že dotyčný na tomto světě nejspíš vykonal všechno, co měl. Anebo mnohem víc, jako B. B. King.

B. B. King

A TEN TÓN!

Patřil ke skutečně nejlepším a nejvlivnějším bluesovým muzikantům stoletého vývoje žánru

10 nejlepších alb

Singin‘ The Blues (1956)

My Kind Of Blues (1961)

Live At The Regal (1965)

Blues On Top Of Blues (1968)

Indianola Mississippi Seeds (1970)

L. A. Midnight (1972)

There Must Be a Better World Somewhere (1981)

Live At The Apollo (1991)

Blues Summit (1993)

One Kind Favor (2008)

Ano, říkalo se o něm, že je „králem blues“. Na tyhle tituly je afroamerická bluesová i jazzová scéna prostě zatížena – zpěvačka Bessie Smith byla údajně Císařovnou blues, Robert Johnson je oficiálně uznaným Králem bluesových zpěváků z Delty, Koko Taylor měla přídomek Královna chicagského blues a jazzoví kapelníci Basie a Ellington používali šlechtické tituly dokonce jako součást svých jmen, Count a Duke.

Jenže onen „král blues“ B. B. King paradoxně právě svými mainstreamovými infiltracemi pozici na bluesovém piedestalu hlavně s postupujícím stářím ztrácel. Když v roce 1988 nahrál společně s U2 hitovku When Blues Comes To Town, bylo to z obou zúčastněných stran velmi milé a pro blues vlastně propagace jako žádná jiná. Ale většina alb z 90. a „nultých“ let, nahraných až příliš učesaně a po srsti, jakkoli profesionálně, už svou podstatou s blues vlastně mnoho společného neměla. Nejznámější z nich, společné s Erikem Claptonem, Riding Withe The King, sice bylo pro neúnavného britského bluesového propagátora splněným snem, ale i na něm převládá studiový chlad a evidentní snaha dostat nahrávky spíš do médií než k posluchačům, kteří mají opravdové živočišné blues rádi.

Zpět do „náruče“ svého žánru se vlastně King dostal až na posledním titulu své diskografie. Album One Kind Favor pro něj v roce 2008 produkoval T Bone Burnett a podařilo se mu představit mistra v nejlepším světle bez příkras a cizorodých prvků. Rozloučení s nahrávací kariérou to bylo vpravdě královské.

Skvělý muzikant

Ovšem tvrdit, že jediný význam B. B. Kinga tkvěl ve skvělém marketingu, by bylo hrubé nedopatření hraničící se sprostotou. Absolutně nelze zpochybnit, že patřil ke skutečně nejlepším a nejvlivnějším bluesovým muzikantům stoletého vývoje žánru. Na to stačí si poslechnout kterékoli z jeho skvělých převážně starších alb. A na těch živých, jako je třeba to první Live At The Regal (1965), jež časopis Rolling Stone umístil na 141. místo v žebříčku 500 nejlepších alb všech dob, nebo cenou Grammy oceněné Live At The Apollo (1991), zase slyšíme, jak úžasný byly jeho koncerty „mazec“ – pokud se povedly.

Kingův klasický styl, který sice na různých projektech přesahoval směrem k jiným subžánrům, ale věrný mu byl po celý život, je dokonalým příkladem takzvané memphiské varianty blues, ve které mají podstatný podíl dechové nástroje, je v nich swingující rytmus a kytara hraje trošku jazzověji než v přímočarých stylech chicagském nebo texaském. King k dokonalosti dotáhl bluesovou metodu „zvolání a odpovědi“, kdy po zazpívané frázi následuje „odpověď“ v podobě kytarové fráze. Sám ostatně tvrdil, že nikdy zároveň nezpíval a nehrál, že to prostě neuměl. A každý, kdo jeho koncert někdy navštívil nebo slyšel desku, musí téhle teorii (byť jistě s nepatřičnou skromností shozené) dát za pravdu.

A pak ten tón! Na světě existuje jen málo kytaristů, které poznáte po prvních taktech, aniž byste znali konkrétní píseň. V blues se tahle hodnota staví nade všechny ostatní a B. B. King v ní skutečně vynikal. Měl své typické „kudrlinky“ a ty se i v rámci velkých kapel, se kterými jezdíval na šňůry, prosazovaly kulatým tónem s dlouhým vytahováním strun a jen s přirozeným zkreslením – na žádné „krabičky“ ani jiné podpůrné efekty Kinga neužilo. Vše vycházelo jen z jeho rukou, vždy stejně nastavené aparatury a kytary Lucille. Tak pojmenoval svého ikonického černého Gibsona řady ES-355, kterého si v jeho osobní modifikaci můžete (stejně jako gibsonovské struny) koupit s jeho signaturou v obchodech. Dokonce ve dvou variantách: originál gibsonovské, která stojí přes 90 tisíc, a lacinější „pro chudé bluesmany“, za necelých 19 tisíc. Asi vám budou znít hezky, ale že budete hrát jako B. B. King, to vám výrobce v žádném případě nezaručí. Nebál bych se říct, že je to vyloučeno.

Takže: byl B. B. King opravdu králem blues? Inu, řekněme, že kvalitativně byl jedním z králů, to mu nikdo neodpáře. Jisté je ale jedno: na světě v tuto chvíli není ani jeden jediný ryze bluesový muzikant, kvůli jehož smrti by televizní a rozhlasové stanice přerušovaly vysílání a noviny měnily na poslední chvíli skladbu článků nejen na kulturních, ale i obecně zpravodajských stránkách.

Odhaduji, že ještě nikdy se po první zprávě o úmrtí bluesového muzikanta nestalo, aby ji reflektovala média všeho druhu, od vrcholně seriózních až po ten nejsurovější bulvár. Během onoho letošního 14. května mě – a z hudebních publicistů jsem nebyl samozřejmě zdaleka jediný – požádaly o pár slov o Kingově významu tři televizní zpravodajské pořady, veřejnoprávní rozhlas a nekrolog žádala další tři média. Nepíšu to proto, abych se vytahoval, jen ilustruji řečené. U žádné jiné osobnosti se mi něco takového totiž nestalo. B. B. King prostě byl absolutní fenomén, který daleko přesáhl svůj úzce vyprofilovaný a dnes už opravdu spíše specialistům vymezený žánr.

Redaktoři všech těch médií se většinou ptali, proč byl B. B. King nejvýznamnější bluesman a jak se mu přihodilo, že se stal „králem blues“. Zajímavé je, že nikdo nepoložil sám od sebe otázku, zda jím doopravdy byl. Zda byl opravdu v žánru nejlepší ze všech. Odpovědět na tuhle nepoloženou otázku jsem musel vždycky bez vyzvání. A pokusím se na ni odpovědět i v tomto článku, který není klasickým nekrologem ani profilem. Pokud chcete, Kingův obsáhlý životopis si na dvě kliknutí najdete kdekoli jinde.

Skvělý byznysmen

Co tedy bylo na B. B. Kingovi nejfamóznější? No právě to, že dokázal celý svět přesvědčit, že je jediný a nezpochybnitelný „king of the blues“. Jasně, nahrávalo mu královské příjmení. Ale je potřeba vědět, že slavné Kingy má bluesová historie tři. Alberta (1923–1992), Freddieho (1934–1976) a B. B. (1925–2015). Všichni tři byli skvělí a stylotvorní kytaristé, o všech jejich následovníci mluví dodnes se zatajeným dechem a jejich hráčské fóry patří k základní výbavě všech kytaristů, kteří navážno hrají bluesovou muziku. Přesto se z tohoto královského triumvirátu B. B. King vymanil zdánlivě jednoduše: byl beze vší pochyby nejaktivnější a nejpilnější. Natočil zdaleka nejvíc desek (ani ty regulérní není snadné spočítat, je jich něco kolem stovky alb, pirátská a polopirátská nepočítaje), odjezdil jednoznačně nejvíce koncertů, spolupracoval s desítkami jiných světskou slávou pokropených a nejvíce pronikl do oblasti mainstreamu i prostřednictvím rozhlasu a televize. Ničeho se nezříkal, ani koncertování v nablýskaných hotelích v Las Vegas, ani trošku kýčovitých show s rozhazováním cingrlátek do předních řad.