-
text pavel kučera, renata kučerová
foto František Ortmann
fanánek
Na Michala Davida jsem házel štěrk
8
rozhovor
1
-
Frontman Tří sester si prošel velkou osobní proměnou.
Od studenta stavařiny, fanouška Abraxas přes pankáče a pijáka po nájemného textaře a autora muzikálových libret. Největším hudebním snem Lou Fanánka Hagena přitom bylo hrát na bicí.
Stabilizovalo se to i ekonomicky. Proto obdivuju kapely, které hrajou třicet let na amatérské úrovni skoro zadarmo. To je větší frajeřina.
Co vystihuje jednotlivé dekády vaší existence?
První byla punk, underground, kalení a radost ze scházení se ve zkušebně. Prostě jsme se bavili při studiích. Plynule to přešlo v porevoluční euforii a pseudokapitalismus. A furt se strašně chlastalo. Přišlo nám, že se lidem líbí, když jsme ožralí, a byla to legrace. Od poloviny devadesátých let jsme se trochu nadechli, stabilizovala se sestava, bylo to takové usazování. Poslední dekáda byla zatím nejzodpovědnější se vším všudy.
Tři sestry slaví třicet let existence. Během nich se z party, jež hrávala za alkohol, vypracovaly v jednu z největších značek českých pódií. Tři dekády pečetí novou deskou, kterou nazvaly Fernet Underground.
Kolikrát za těch třicet let jste měl chuť kapelu rozpustit?
Mluvili jsme o tom s kapelníkem v době, kdy se zabil bubeník Hadr. To byla taková nejsilnější pecka… Tehdy jsme šli na oběd a během čekání na jídlo jsme si poměrně rychle ujasnili, že budeme pokračovat. Také to zmíralo v době stavění Kovárny, protože jsme skoro nehráli. Pak se objevil Sahula s novými písničkami a zase to chytlo motor.
8
rozhovor
2
-
V Poličce si Sahula šel v půlce koncertu lehnout do nástrojového kejsu. Řekl, že na to sere a jde spát do rakve
už také tři nebo čtyři baráky, hodně z toho ale dělala moje bývalá paní. Sám bych si nakreslit projekt baráčku netroufl.
Nějakou dobu jste ale ve stavařině podnikal…
To je docela úsměvné. V den, kdy jsem udělal státnice, nám zároveň vyšla první deska, ale vypadalo to dost nejistě. Rok poté jsem se pokoušel dát dohromady stavební četu v nějaké firmě. Dohodil mi to můj otec, který si myslel, že mě hudba neuživí. Chtěl jsem mu udělat radost. Naštěstí jsem se omluvil a včas to vzdal. Jsem rád, určitě by mě to nebavilo.
Takže budoucnost ve stavebnictví se nekonala.
U státnic jsem byl velmi nepřesvědčivý. Paní toho projektu říkala: On tady František píše texty a hraje v hudební skupině, a já můžu skoro zaručit, že se ve stavebnictví živit nebude. Tak mi to dali. Dostal jsem trojky a nějak to obhájil. Ale už tehdy jsem věděl, že tudy cesta nevede. Každopádně škola bylo dobré zašití.
Když jste teď v přírodě, budete psát víc přírodní lyriku?
Myslím, že mi příroda vyplývala z textů vždycky! Jenom ne tím programovým folk-countryovým způsobem. Přírodu mám rád. Ve městě bych trpěl, je tam na mě moc lidí. Takhle jsem ve vlastním a soběstačný.
Jsou pro ta období signifikantní i koncerty?
Z první dekády koncert v roce 1991 v Ostravě, který se natáčel. Díky tomu je vidět, že jsme byli tak nalití, že jsme se na pódiu styděli, jak to hrálo hnusně. Ve druhé dekádě už se hrálo líp, ale se Sahulou jsme pořád hodně řádili. V Rájci jsem spadl z pódia. V Poličce si Sahula šel v půlce koncertu lehnout do nástrojového kejsu. Řekl, že na to sere a jde spát do rakve. Z té poslední dekády bych vypíchnul koncert s orchestrem a sborem karlínského divadla ve Sportovní hale.
Proč jste se odstěhoval do Krkonoš?
Pozměnil jsem si rodinu, a navíc mě to v Jevanech už nebavilo. Tak jsem koupil chalupu v Rokytnici a zrekonstruoval ji.
Využil jste znalostí stavebního inženýrství, které jste vystudoval?
Nějaké zkušenosti jsem ze školy pochytal, ne že bych byl úplně nedotčený. Stavěl jsem
8
rozhovor
3
-
Lidi se bavili tím, že šli na vožralou kapelu se zpěvákem s dřevěnou nohou
jezdit a kalit, dostal roli výčepáka. A hned byl platný. Dodnes se na velké koncerty převlékne z kvádra a jede s námi točit pivo. Je hezké, že to tak dlouho vydržel.
Není to nebezpečné?
Je. Občas na to někdo z nás doplatil. Buď nedozpíval, tedy já, nebo nedohrál, například bubeník. Lidi se bavili tím, že šli na vožralou kapelu se zpěvákem s dřevěnou nohou, který má stodvacet kilo a každou druhou písničku pije pivo na ex. Čekali, co se stane. Jestli spadneme, nebo začneme hořet… Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Bylo to hodně sebezničující, ale zábavné. Vlastně jsme předběhli reality show, jen nás nesnímala televize.
Dělal jste i v reklamní agentuře. Co vás na tom bavilo?
Že to byla společnost na vymýšlení nápadů. Zbyl mi z té doby takový sešit s nepoužitými věcmi, u kterých jsme se nejvíc pobavili. Je plný sloganů typu ‚Matuška byl v Americe šťastný jako Blecha‘ a podobně. V západním světě spousta textařů a spisovatelů začínala v reklamních agenturách. Třeba kamarád Oto Klempíř (zpěvák a textař kapely J.A.R., pozn. red.), ten to dotáhl daleko.
Jak vás napadlo mít přímo na pódiu výčep?
Spolužák ze střední školy, dnes inženýr a kapacita v pojišťovnictví Jára Vydra, tehdy nehrál na žádný nástroj. Tak aby s námi mohl
8
rozhovor
4
-
Nějakou dobu jsem abstinoval úplně a celkově se všechno dost zlepšilo, včetně kapely
Mně šlo o to udržet se v pátek a v sobotu na pódiu, jinak jsem mohl celý týden kalit. Tři dny sedět v hospodě, pak ležet na zemi… Před pěti lety už mě dohnaly nespavosti, psychózy a bylo to zlé. Musel jsem chtě nechtě přestat. Naštěstí jsem to zvládl bez léčení a sám. Nějakou dobu jsem abstinoval úplně a celkově se všechno dost zlepšilo, včetně kapely.
Jak vznikl nápad stvořit předělávky známých hitů v interpretaci Šmoulů a Těžkýho Pokondra?
Vladimír Kočandrle slyšel různé covery Tří sester, například Bílej jezdec – pozor jez! (předělávka songu Bílej jezdec od skupiny Orlík, pozn. red.), a věděl, že jsem schopný udělat cokoli. Baví mě celé tohle textařské řemeslo, baví mě psát podobně znějící píseň i kácet modly.
Napsal jste muzikály s Michalem Davidem. Jak si hudebně rozumíte?
Ani trochu. Nedávno jsme si to natvrdo řekli v jednom pořadu v televizi. Když byl v roce 1987 ten naprosto nevhodně dramaturgicky zvolený svazácký koncert v Lochotíně, kde se na jednom pódiu sešli Die Toten Hosen, Einstürzende Neubauten a Michal David, házeli jsme po něm štěrk. On zase říkal, že nikdy nebude poslouchat Tři sestry, protože hrajeme tři akordy a čtvrtý hledáme.
Jak vám to jde dohromady pracovně?
Výborně. Naše debaty nejsou nijak zaťaté.
Prý jste v tomhle ohledu hodně zvolnil.
V normální práci by mě dávno vyhodili! V téhle branži se to strašně dlouho toleruje. Když se koncert občas posere, jsou další, které se neposerou. Byla to pozvolná destrukce, kterou si člověk nepřipouští. Jako všechny závislosti. Dovedete si je vysvětlit a omluvit. Říct si, že k tomu, co děláte, to vlastně patří.
Nastal pak nějaký zlom?
Časem začali chodit lidi, kteří o tohle nestáli. Dostal jsem mail od pána, který koupil k Vánocům svým třem dcerám lístek na koncert. Psal, že předkapela slušná, ale pak se vypotácel na pódium holohlavý hromotluk a začal urážet lidi. Já si z toho nic nepamatoval, než jsem viděl video. Člověk se na to snaží dívat jako na prdel, ale úplně to tak není. Když jdu do divadla, také nechci vidět opilého herce. Pokud hrajeme třeba soukromou narozeninovou akci pro lidi zdarma, tak se občas utrhneme. Tam to k tomu patří. Jinak se toho už snažíme vystříhat. To je další stránka toho, jak jsme se zpopularizovali a zprofesionalizovali.
8
rozhovor
5
-
Punk osvobodil všechny kapely, které neměly technicky na to, aby si zahrály, ale chtěly
Mám to pokorně dané tak, že autor hudby je velitel – dodá písničku a já udělám text. V muzikálu jde o muziku a texty by měly být dobrý. A já se jako textař nepodceňuju.
Takže vám muzikál sedl?
Mám v sobě asi potřebu vyzkoušet i jiné texty. Takové ty lásky a podobně. V muzikálu se dají dělat niterné věci. Známe postavy, jejich korelaci s někým jiným, a může se udělat písnička jen o tom pocitu. V popíku musíte začít, vygradovat, skončit do tří minut a přitom odvyprávět příběh. V muzikálu je víc prostoru.
Na Michala Davida parodie neexistuje?
Napsal jsem píseň Šmoulí večeře, což jsou předělaná Poupata. Když se uvaří, co se vařit má… Něco vařili. Ale máme spolu písničku třeba pro Věru Špinarovou, kterou jsem pojal jako pokračování Bílé Jawy 250. Jmenuje se Kouzlo bílejch čar a hodně ji hráli v rádiu.
Trochu dvojsmyslný název…
To samozřejmě. Ale v tom příběhu je to o motorce.
Odmítl jste být porotce druhého kola SuperStar, ale přijal roli v pořadu Máme rádi Česko. Proč jste se tak rozhodl?
Beru to jako diametrálně odlišnou věc. V Máme rádi Česko jsem si vyzkoušel roli moderátora a celý formát toho pořadu nebyl špatný. Nebudu dělat zlou show.
Jak to vypadá s filmem, který se o vás má točit?
Je to stále v plánu a řeší se to. Měl by být podle mé knihy Tak to bylo, tak to je, z období ještě před Sestrama. O vyrůstání na spořilovském sídlišti, prvních koncertech, touze hrát na bicí.
A abych hodnotil někoho, jak zpívá? Já to nepoznám. To mají mít na starost odborníci jako Lída Nopová. Ani Ondřej Hejma není moc přetrhdílo, co se týče hodnocení zpěvu. Ale aspoň umí udělat show. Mně se často líbí, co by odborník zflusal. I kdyby to tahalo za uši, jako ta slavná Anička Dajdou, tak jí řeknu: No, tak si zpívej! Proč bych nějakému nešťastníkovi kazil radost. To není pěvecká soutěž, ale reality show, v níž jde o to, aby lidi plakali, byli zhroucení, nebo se radovali. Já bych každého pochválil, ať si dělá, co chce.
Líbilo se vám v televizním studiu?
Byla to úžasná zkušenost. Navíc finanční pomoc k rekonstrukci chalupy a propagace Tří sester, protože jsem byl vidět na obrazovce.
8
rozhovor
6
-
A co vzpomínka na první koncert?
Přesně si pamatuju i datum: 3. prosince 1980 – Abraxas v Lucerně. To bylo démonické, když hrál podsvícený Ivan Pelíšek s metrovými vlasy… Bylo fantastické vidět ty máničky. Svetry, saka, fousy, děravý džíny, důchodky! Okamžitě jsem vyměnil šatník, jak to šlo. Ale měl jsem přísný rodiče, tak jsem musel nenápadně. A přes tenhle vizuál a sociální prostředí jsem se dostal k tomu, že chci hrát na bicí. Jako dítě mě rodiče dali na klasickou kytaru, ale mě to tak strašně nebavilo, že mě vyhodili. Tak jsem na kytaru zanevřel. Bicí dělaly rámus, chlap za tím vypadal výborně, takže bylo rozhodnuto.
Jaký máte vztah k revivalům Tří sester?
Nevadí mi, když je to zábavová kapela. Co je populární, to se hraje, a je to fér. Písnička má žít. Přizná se to OSA, my dostaneme jako autoři peníze a je to v pořádku.
Možná o mně málokdo ví, že jsem byl pět let bubeníkem, například v kapele Spálená tlumivka. Pak jsem propenetroval jako zpěvák do kapely, kde hrál Inženýr Magor, ale po zkoušce mě vyrazil, protože jsem lhal, že jsem byl v Kühnově dětském sboru. Vrátil jsem se tam až jako bubeník. Chtěli jsme být jako Pink Floyd, což je hrozně náročné, tak to zkrachovalo. Pak konečně přišel punk, jenž osvobodil všechny kapely, které neměly technicky na to, aby si zahrály, ale chtěly.
Co ještě z vašeho pohledu ovlivnilo hudební vývoj v Čechách?
Rozhodně odvysílání dílu Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Jen na spořilovský škole Choceradská 2600 vzniklo do druhého dne asi čtyřicet kapel. Seděl jsem u televize a říkal: Viděli jste to? Ten Lábus v tom kněžském, Drbohlav s parukou…
Nezapomenutelné!8
rozhovor
7
-
Prý jste v úplných začátcích hrávali i za alkohol.
No jasně. I dnes občas chodí nabídky, jestli přijedeme za suda nebo prase. Ve FAQ na webu ale máme, že kapela za suda opravdu hrát nepřijede. A nejhorší je prase. To stejně nikdo neumí upéct, takže v šest hodin večer jsou všichni totálně zlití, protože prase je syrové a nedá se jíst.
Šíří se naše sláva. Poměrně diskutabilní mi ale přijdou Tři Sestry Banditos, což jsou opravdu banditi, kteří na nás parazitují. Udělali nějakou nepovedenou hokejovou píseň, a protože jsou spojeni s naším jménem, nepomáhá nám to. Nelíbí se mi to, ať si hrajou, ale pod vlastním jménem. To je jako by někdo začal vyrábět Coca-Cola Jakoby.
To prostě nejde. Černá limonáda? Klidně.
8
rozhovor
8
Předchozí článek:
Keith Morris
Další článek:
Kolik máš jmen, tolikrát jsi Snoop Doggem