text Jarda Konáš

foto profimedia

Splíny trápený génius

Koho bozi milovali, zemřel mlád, pravil kdysi básník. Minulý měsíc tomu bylo pětatřicet let od tragického konce Iana Curtise, zpěváka Joy Divison a člověka, který se pro mnohé stal ikonou.

naopak nelze žádné trable dohledat ani v nejmenším. Pocházel z pevné a spokojené rodiny, on sám jako malý chlapec hýřil aktivitou a otevřeností, což je téměř pravý opak pozdějších let. Založil fotbalový tým, hodně běhal, chtěl být kaskadérem a miloval motocyklové závodníky. Jeho hrdinou byl Ivan Majors, novozélandský šampion rychlostních drah, a když si za ušetřených deset liber z kapesného Curtis koupil starý motocykl Bantam, nevěděl o řízení vůbec nic a tlačil jej pět mil pěšky domů. Tato roztomilá impulzivita je charakteristická pro celé zpěvákovo dětství až do nástupu na střední školu The King`s School v Macclesfieldu, kde se jeho život začal postupně měnit.

Právě tam totiž od sportu upustil a propadl hudbě, což nebylo dáno ani tak náplní školní výuky, jako spíš okolním prostředím a, řekněme, vedlejšími efekty docházky. The King`s School je totiž respektovaná škola s dlouhou tradicí, pod kterou spadalo i sociální začlenění jednotlivých studentů.

Těžko říct, čím konkrétně to bylo. V jeho hlasu, ze kterého dodnes mrazí? V jeho pohybech a kakofonickém tanci, díky němuž z něj nešlo na pódiu spustit oči? Možná v textech, dodnes adorovaných i mimo hudbu při čteních ve studentských kavárnách. Ian Curtis však v sobě měl nezpochybnitelné kouzlo, patrné na první pohled. Intenzivní, chladné, zadumané charisma, které naživo nechával explodovat jako ohňostroj. Ten ohňostroj bral dech, ano, ale zároveň vysílal do světa poměrně jasné signály o vnitřních démonech, kteří uvnitř křehkého těla sváděli permanentní boj o Curtisovo psychické zdraví. Ten boj zpěvák definitivně prohrál 18. května 1980, kdy se oběsil ve svém domě na kuchyňské lince. Bylo mu dvacet tři let.

Prášky na rozjezd

Ačkoli jsou jeho pozdější psychické problémy dobře známy a staly se součástí celého příběhu Joy Division, v Curtisově dětství

Hodně to souviselo s takovým tím romantickým obrázkem, brát drogy a polykat prášky vypadalo dobře. Když jsem zjistil, že spáchal sebevraždu, moje první myšlenka byla: Ten sráč fakt neměl hranici.“

Talentovaný gigolo

Dalo se vlastně čekat, že Curtisovo studium vezme brzy za své. Pokud měl dříve nějaké ambice v rámci vzdělání, velmi rychle je vystřídala touha živit se hudbou. Miloval Velvet Underground, Davida Bowieho a Iggyho Popa, chodil na jejich koncerty, na kterých si psával poznámky a doma pak, podle svědectví jeho sestry, zkoušel před zrcadlem různé kreace. Už tehdy skládal básně, a ačkoli stále nikde nehrál, byl pevně přesvědčený o svém talentu. A to natolik, že se dokonce vydal do Londýna na konkurz producenta Johnatana Kinga, který mimo jiné objevil i Genesis. Jen tak, bez nahrávky, bez sešitu s texty, protože čekal, že se jeho talent stejně pozná. Což se samozřejmě nestalo.

Ian Curtis tak musel každé středeční odpoledne věnovat práci pro starší spoluobčany. Ta spočívala v hraní binga po okolních domovech důchodců, což Curtise a jeho spolužáky moc nebavilo. Aby jim povinnost rychleji utekla, před začátkem čichali z kapesníků namočených v čisticích látkách. Vitálnější seniory pak navštěvovali přímo u nich doma, kde vykrádali poličky s prášky a polykali kdeco, často tablety tlumící příznaky psychických onemocnění. Že si některé pilulky studenti schovávali na večery, kdy na pokojích společně poslouchali desky nebo vyráželi na koncerty a umocňovali efekt alkoholem, nemusíme jistě dodávat. Když dotáhli konzumaci do extrému a začali ukradené prášky polykat i před začátkem školní výuky, dostavily se u Curtise první zdravotní problémy a deprese. Jízda po spirále do nejhlubších pater mysli právě začala.

Jeho spolužák a kamarád Tony Nuttall k tomuto období později dodal: „Polykání diazepamu jsme brali jako zábavu. Nebylo na tom nic hříšného, ale vymklo se nám to z rukou.

Čtveřice z Manchesteru je považována za jednoho z nejvýznamnějších představitelů post punku. Vydala jen dvě desky Unknown Pleasures a Closer, ale doteď inspiruje nové a nové následovníky. K odkazu Joy Division se hlásí U2, The Cure i Interpol. Obal debutu, krajina načrtnutá bílými vlnkami na černém poli, se stal ikonickým. Časopis NME jejich skladbu Love Will Tear Us Apart vyhlásil nejlepším singlem všech dob.

o nezaměstnané a postižené spoluobčany. Jeho žena Deborah v pamětech vzpomíná, že tato práce, jakkoli se vzdalovala ideálům umění a brzdila tvůrčí rozlet, Curtise naplňovala. Dokonce se snažil naplánovat televizní kampaň mající za cíl zviditelnit problematiku nezaměstnanosti postižených, z čehož nakonec sešlo kvůli nezájmu oddělení i nedostatku času.

Zrod legendy

Ian Curtis totiž už v této době zkoušel se skupinou Warsaw, která se později přejmenovala na Joy Division. Zatím hrávali po okolních klubech, ale nabídky vystoupení přicházely stále častěji a došlo i na první honoráře, což zpěváka, který toužil po hudební kariéře už od střední, napumpovalo novou energií. Snažil se kombinovat muziku se zaměstnáním na úřadě, což šlo pouze za cenu dalšího psychického i fyzického vyčerpání. Věřil však, že to, co dělá a co jej to stojí, je jen přirozený vývoj, další krok, který musí podstoupit. Konečně byl totiž v pozici, na kterou se roky těšil a, jak již bylo zmíněno výše, trénoval před zrcadlem.

Baskytarista Joy Division Peter Hook na ty chvíle barvitě vzpomíná: „Byl to docela rozdíl. Jinak slušný a milý mladík na pódiu vždycky zmagořil. Jednou během koncertu v klubu Rafters nehty vytrhal dvanáctipalcové, čtvercové dřevěné obklady, které házel do lidí. Pak vzal pintu s pivem, rozbil ji o podlahu a válel se v rozbitém skle, desetipalcový střep si zaříznul do stehna.“

Na začátku roku 1977 kapela definitivně upustila od jména Warsaw a debutové EP

Ještě v tom samém roce se Curtis vydal do Londýna podruhé, zlákán nabídkou zahraniční práce pro mladé kreativní a společenské muže. Z pohovoru se vyklubal nábor do sexuálních služeb pro paničky na břehu Středozemního moře. To Curtise, očekávajícího práci v umělecké branži, urazilo a na Londýn na dlouhou dobu zanevřel. V Manchesteru si našel místo jako úředník, měl na starosti péči

Manažer

Tony Wilson

Byla to fascinující postava manchesterské scény. Začínal jako televizní moderátor, ale postupem času se stále více soustředil na hudbu. Ještě před třicátými narozeninami založil vydavatelství Factory Records, které mělo v 80. a 90. letech zásadní dopad na britskou hudební scénu. Stál za úspěchem kapel Joy Division, New Order nebo Happy Mondays. Byl zakladatelem klubu Hacienda, kde se zrodil rave. Po jeho smrti v roce 2007 byly v Manchesteru vlajky staženy na půl žerdi.

„Jo? A proč?“ zeptal se Wilson, který desku Joy Division už dřív ve svém pořadu doporučil, ale s kapelou se osobně neznal. „Protože nás nechceš pozvat do televize!“

Z tohoto slovního výpadu se stala památná historka. Wilson totiž kapelu skutečně pozval na další natáčení a Curtis cítil pocit zadostiučinění nejen kvůli možnosti vystoupení, ale především jej překvapil efekt jeho vulgárního naléhání. Arogance měla úspěch, proto se k ní později uchyloval častěji a častěji bez ohledu na to, s kým zrovna mluvil. S Tonym Wilsonem se však čtveřice spřátelila přes svého manažera Roba Grettona a úspěch Joy Division se mílovými kroky blížil. Tandem Wilson – Gretton totiž po založení labelu Factory Records pracoval jako dobře promazaný stroj. Kapela konečně získala produkční zázemí a mohla se soustředit jen na hraní a skládání. Vše se zdálo být na dobré cestě, když přišla ta největší rána.

Začátek konce

„Měl jsem nějaký záchvat,“ řekl Curtis své ženě, když jej jednoho rána po koncertě přivezl domů bubeník Steve Morris. Noc strávili v lutonské nemocnici, kde zpěvákovi doktoři předepsali prášky pro prevenci epileptických záchvatů a se zprávou pro obvoďáka jej pustili. Curtis pak absolvoval sérii prohlídek a byla u něj diagnostikována epilepsie, což manželskému páru čekajícímu dítě zasadilo tvrdou ránu. Jeho žena Deborah vzpomíná, že se Ian snažil vést normální život, byť začínal pečlivě hlásit, kam jde, zapisovali si počty záchvatů

nazvané An Ideal for Living už vydala jako Joy Division. Curtis se plně pustil do nakopnutí jejich dráhy. Rozesílal nahrávky, psal producentům, chodil po klubech, aby se dostal do osobního kontaktu s lidmi, které považoval za důležité. Když jeho kapela hrála na jedné soutěži pořádané londýnskými labely Stiff a Chiswick, setkal se osobně s Tony Wilsonem, později známým producentem (viz box), tehdy však moderátorem populárního televizního pořadu Granada Reports.

„Jsi zasraná píča, to ti povím, ty hajzle,“ vyjel mladičký Curtis na respektovaného moderátora.

Ten sráč fakt

neměl hranici

a jejich intenzitu. Jednoho dne šel venčit psa okolo bloku a vrátil se celý potlučený, modřiny jako po bitce, ačkoli venku nikoho nepotkal. A doktor mohl stále jen předepisovat prášky a čekat, až se v nemocnici konečně uvolní místo na delší pozorování.

Je paradoxní, že tou samou dobou Joy Division definitivně prolomili bariéru regionu a stali se kapelou známou po celé Británii. 13. ledna 1979 vyšel časopis NME s Ianem Curtisem na obálce, pár dní poté nahrávala kapela pro známé sessions Johna Peela. A za dva týdny zpěvák konečně nastoupil do nemocnice, prodělal několik vyšetření a byl propuštěn s oficiální diagnózou epileptik. Musel brát několik druhů prášků, které sice potlačovaly záchvaty, ale u Curtisových maniodepresivních stavů a výkyvů nálad zařadily vyšší rychlost. Jednotliví členové kapely byli se situací dobře obeznámeni a snažili se s tím stavem vyrovnat, hrát dál. Nechávali frontmana žít ve vlastním světě. Dopřávali mu klid, i když si vytáhl zápisník v šatně pět minut před koncertem. Curtis se plně ponořil do tvorby, psal silně depresivní texty, které ihned předkládal spoluhráčům ve zkušebně, v dodávce, v hospodě. A tak se v dubnu 1979 zrodila jejich první dlouhohrající a fenomenální deska Un­known Pleasures. Vyšla v nákladu deseti tisíc kusů a nahrávání, lis i distribuci zaplatil Tony Wilson. 16. dubna toho roku se Curtisovým narodila dcera Natalie. Ian nemohl vyzvednout ženu z porodnice, neboť dostal epileptický záchvat a jeho psychický stav se na dlouhou dobu opět zhoršil. Odmítal dceru chovat v náručí ze strachu, aby jí v návalu dalšího záchvatu neublížil.

Není bez zajímavosti, že si jednotliví členové Joy Division rozjetí vydavatelství Factory poctivě odmakali. Když Wilson vydával první desku skupiny The Durutti Column, Ian, který kvůli péči o miminko otáčel každou libru, brigádničil v kanceláři vydavatelství a z nastřihaných kartonů lepil vinylové obaly. Podobné práce se v hektických začátcích slavného labelu našlo vždycky dost.„Pokud zvažujete sebevraždu, Joy Division vás shodí dolů.“ Těmito slovy charakterizovala recenze v časopisu Sound desku Un­known Pleasures a jde o větu velmi výstižnou. Temná mrazivá poetika Joy Division uchvátila

Hvězda na brigádě

Manchester v květnu 1979 zažíval malou regionální revoluci, která měla mít dopad na celou hudební scénu následujících dvou dekád. Tony Wilson, v té době už majitel vydavatelství Factory Records, otevřel hudební klub Factory. Zatím nikdo ze zúčastněných netušil, že šlo o zaklepání na základní kámen, na kterém měl za pár let vzniknout fenomén „Madchesteru“ a klubu Hacienda. Ve Factory získaly kapely z Manchesteru a okolí pevné zázemí i profesionalitu Wilsonova týmu. Klub si rychle oblíbila tamní mládež, neboť v něm cítila genia loci města.

Černobílá biografie, černobílé fotografie

Anton Corbijn, jeden z nejvýznamnějších hudebních fotografů, debutoval v roce 2007 s celovečerním snímkem Control. Námět filmu vycházel z autobiografické knihy Touching from a Distance od Deborah Curtisové, Corbijn ale do snímku mohl vložit i hodně osobního. Joy Division několikrát fotil pro NME a dal dohromady ikonický set fotografií sklíčeného génia a sjeté kapely. Fotograf snímku natolik věřil, že pro jeho financování nechal zastavit svůj dům a vyplatilo se. Přestože byl snímek točen na barevný film, v postprodukci byl upraven do černobílé. Této stylizace se Anton Corbijn na fotografiích držel až do samého konce 90. let. K tomuto článku jsme použili právě fotografie z filmu Control, který objevil hudbu Joy Division pro mladou generaci.

recenzenty v celém Spojeném království a z kapely byly definitivně hvězdy. V srpnu se Ian Curtis opět objevil na obálce NME a jeho teenagerovský sen o slávě se stal realitou. Skupina jezdila po celé Británii, hrála na festivalech a těšila se velkému zájmu médií. Současně s tím však zpěvák propadal do stále větších depresí umocněných mícháním drog s předepsanými prášky. Curtisovi vnitřní démoni začínali vítězit, s manželkou už nekomunikoval, nevěnoval se dítěti, ležel doma v knihách. Četl Sartra a Nietzscheho, ruské klasiky, ale i literaturu zabývající se nacistickým Německem. „Když jsem se s ním snažila komunikovat,“ vzpomínala Deborah, „choval se ke mně stejně jako k novinářům. Kamenný obličej a žádná slova.“

Femme fatale na scéně

Na podzim jeli The Buzzcocks britské turné a pozvali Joy Division jako předkapelu. Už na první z čtyřiadvaceti zastávek publikum nadšené z vystoupení party okolo Curtise hlavní hvězdy vypískalo a The Buzzcocks se museli vypořádávat s recenzemi, kde byli označováni za zbytečný přídavek koncertu Joy Division. A právě v polovině této šňůry se Ian seznámil s Annik Honoré, mladičkou novinářkou, která ho okouzlila. Vztah těch dvou se dá těžko popsat. Na jedné straně byl vážně podán v životopisném snímku Control, na straně druhé Annik po zbytek života tvrdila, že šlo spíše o platonické přátelství. Ať už je pravda jakákoli (vyhýbavé odpovědi členů kapely do toho také moc světla nevnášejí), jisté je, že Ian Curtis se díky této známosti

Pokud zvažujete sebevraždu, Joy Division vás shodí dolů

na chvíli zbavil nejhorších depresí a alespoň částečně se vrátil do normálního života, což kapele pomohlo začít pracovat na novém repertoáru a plánovat evropské turné.

To odstartovalo v lednu 1980 a šlo o poměrně náročnou cestu, během které se hodně hrálo a málo odpočívalo. Kapela se trmácela v dodávce z metropole do metropole, během jedenácti dnů hrála v deseti městech. Totálně vyčerpaný Curtis po návratu propadl definitivně kromě prášků a drog i alkoholu. Přivezl si zásobu bezcelních kořalek, které doma pil, dokud nepadnul na zem a neusnul na koberci. Přiznal své ženě vztah s Annik a rozhodl se pro jeho ukončení, což nebyla tak úplně pravda. Konec nastal až po londýnském nahrávání desky Closer, kde byla Belgičanka Curtisovi oproti původnímu slibu nablízku. Konec přišel v momentě, kdy přetekly nervy zbytku kapely a Tony Wilson odcestoval s Annik vlakem, aby osobně dohlédl na její odjezd.

Poslední dny

Nahrávání Closer skončilo v dubnu a Joy Division se vrátili na koncertní pódia. Živé hraní brali především jako rozcvičku na americké turné, které mělo začít za pár týdnů. Psychicky zlomený a fyzicky vyčerpaný Curtis se během londýnského koncertu složil. Po návratu domů se předávkoval prášky a v dopise na rozloučenou se přiznal, že v Londýně strávil několik dní s Annik. Deborah však stihla zavolat záchranku. Zatímco Curtisovi v nemocnici pumpovali žaludek, k němu

2. května a zároveň začaly finálové přípravy na americké turné. Deborah Curtisová, která už nemohla dále snášet tlak nešťastného manželství, požádala o rozvod. 6. května Ian Curtis naposledy navštívil psychiatra, dostal porci prášků na cestu do zámoří. Měli letět v pondělí 20. května ráno.

V sobotu večer zrušil schůzku s přáteli v biliárovém baru a zůstal sám doma. Uvařil si konvici kávy, poslouchal desku The Idiot Iggyho Popa. Podíval se na Herzogův film Strozsek a nad ránem, než se jeho žena vrátila od rodičů, si kolem krku uvázal smrtelnou smyčku.

domů dorazil Tony Wilson se svou ženou, která se starala o malou Natálii, zatímco Tony a Deborah probírali, co se bude dít dál.

Po návratu z nemocnice zpěvák podstoupil psychiatrické vyšetření se závěrem, že riziko sebevraždy nehrozí, ale potřebuje odpočinek o samotě a bez přítomnosti dětí. Agilní manažer propůjčil na několik týdnů svou chalupu, ze které jej vozil tam a zpátky na jednotlivé koncerty Joy Division, jež nešlo zrušit. A práce nabírala na intenzitě. Chystalo se vydání desky, 25. dubna se točil klip k legendární skladbě Love Will Tear Us Apart. Poslední koncert Joy Division se konal