text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

foto Archiv Galén

Čtení mezi řádky

Necelý rok před osmdesátinami, které oslaví 25. února, začaly vycházet Jiřímu Černému sebrané spisy, tedy něco, co bývá obvykle vymezeno jen beletristům či poetům. Kompletního kompendia svých článků se dočkal málokterý kriticky píšící český novinář, a tak detailní přípravou, kterou do projektu investuje majitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek a odborný redaktor Jaroslav Riedel, se nemůže pochlubit ani praotec českých kritiků F. X. Šalda. Proč právě Černý?

Za prvé: je to prostě dobré čtení, protože Černý je skvělý stylista. Za druhé: snažil se vždycky psát o tom zajímavém ve své době, a i na tom relativně nezajímavém najít onu hrabalovskou perličku na dně. Za třetí: protože svým publicistickým a kritickým dílem obsáhl vlastně půlstoletí (jakkoli zatím máme k dispozici pohromadě jen první dvě dekády), jeho dílo je vlastně jakousi svéráznou komentovanou encyklopedií popu, rocku a folku tohoto období, v domácím i světovém kontextu. Za čtvrté: Černého články vypovídají hodně o době a situaci, ve které byly psány, tedy o snaze co nejnezávisleji reflektovat populární hudbu v totalitní zemi, a to za využití všemožných pomůcek typu

Jeho sebrané dílo, nazvané za použití slovní hříčky Jiří Černý…na bílém je rozvrženo do pěti značně obsáhlých svazků. Úvodní dva už jsou na pultech. První obsahuje texty z let 1956–1969, druhý 1970–1979. Osmdesátá léta pokryje třetí díl, který by se měl objevit ještě letos před Vánocemi, zbývající „porevoluční“ v následujících dvou letech.

Na první pohled může působit tak impozantní knižní celek trochu přehnaně, čtenář knihami listuje a říká si – k čemu je dobré ještě dnes číst recenze, portréty nebo rozhovory ze 60. nebo 70. let, často o lidech a s lidmi, na které už si budou těžko vzpomínat i pamětníci. Ale pak se začte a zjistí několik zásadních věcí.

Články ukazují obrovskou míru erudice a schopnosti sehnat si relevantní informace, nad kterou nezbývá než s údivem kroutit hlavou

článkem na téma populární hudby byl profilek Pavlíny Filipovské pro Mladý svět. Jméno někdejší hvězdičky divadla Semafor, která se do dějin vepsala jen dvěma písničkami Včera neděle byla a Kapitáne, kam s tou lodí, už dnešní mladé generaci asi vůbec nic neřekne a i ta střední ji má zařazenu kdesi v šuplíku nadepsaném „Z babiččiny krabičky“.

Tady začíná Černého putování po zákrutech českého moderního popu, po rozmachu českého i světového rocku ve druhé polovině 60. let, paralelně jdoucí linii písničkářské (nezapomeňme, že Černý byl de facto objevitelem Karla Kryla a producentem jeho prvního alba Bratříčku, zavírej vrátka), jeho psaní odráželo úpadek české scény v 70. letech a zároveň vzmach proudů hard rocku

vkládání významů mezi řádky, které bylo v té době více či méně umožněno. A konečně za páté: právě články z nejstarších období, a to zvláště ty, týkající se zahraničních témat, ukazují obrovskou míru erudice a schopnosti sehnat si relevantní informace, nad kterou dnešnímu novináři nezbývá než s údivem kroutit hlavou. Připomeňme, že neexistoval internet a desky, knihy či zahraniční časopisy u nás byly k sehnání jen na černých burzách a za horentní sumy.

Spolutvůrce dějin

Přeskočíme­‑li pár úvodních textů, které se týkají Černého milované opery, jeho prvním

Jeho rozhlasová hitparáda nejen odrážela skutečný stav současné scény, také v podstatě generovala budoucí hvězdy

a art rocku v téže době v zahraničí. Dál jsme se zatím v knižním vydání nedostali. Nicméně: to všechno zažíval a popisoval Jiří Černý v reálném čase a v mnoha ohledech byl, alespoň co se týče domácí scény, spolutvůrcem téhož. Jeho pořad Dvanáct na houpačce, vlastně rozhlasová hitparáda, nejen odrážel skutečný stav současné scény a uváděl na rádiové vlny zpěváky, kteří by jinak do budovy na Vinohradské třídě měli dveře zavřené, ale také v podstatě generoval budoucí hvězdy – tak velký měl vliv. Hitmaker a jedna ze zásadních osobností českého beatu Petr Novák je toho nejlepším příkladem. Jeho, a mnohé další, Houpačka doslova „udělala“.

Český rock v háji

Když v roce 1979 Jiří Černý pro měsíčník Melodie recenzoval (a řádně „umyl“, jak se v novinářských kruzích říká) debutové album skupiny Katapult, už v prvním odstavci, ve dvou větách, dokonale popsal situaci, která v rocku tou dobou vládla: „Soudě podle tohoto živého alba je trio Katapult skupinou mírného hard rocku v mezích prodejnosti. (V tomto žánru naší jedinou, která vydala desku, a jednou z mála, které vystupují.)“

Kdo si tu dobu pamatuje nebo o ní alespoň něco ví, dovede si snadno – jak jsme již řekli, „mezi řádky“ – rozklíčovat Černého sdělení: český rock je úplně v háji; zatímco na světové scéně hrají na stadionech Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath, nám zbývá jenom Olda Říha se svou neumětelskou kytarou, trio se soundem řídkým jak

Část někdejších rockerů z uvolněnějších 60. let se schovala za záda popových zpěváků do jejich doprovodných skupin, část těch instrumentálně zdatnějších to zkusila s jazzrockem, který byl přece jen méně na očích už proto, že se v něm téměř nezpívalo. Všichni ostatní se mačkali někde po sklepích bez šance vylézt na pódium, nebo dokonce vstoupit do nahrávacího studia. Anebo zvolili cestu ryzího undergroundu a zcela rezignovali na snahu hrát oficiálně. Nic z právě řečeného samozřejmě Černý napsat nemohl. Nebo mohl, ale bez naděje na publikování. Zvolil tedy cestu všechny tyhle informace vtisknout mezi řádky, svým způsobem „mrknout“ na svého čtenáře, který byl tehdejšími médii dokonale vycvičen v tomto modu číst nebo poslouchat.

polévka z pytlíku. Je tuhá normalizace, dva roky po Chartě 77 a vidět smí být jen ten, kdo je ochoten s režimními „vlky výti“. To v podstatě tehdy byl jen Katapult a o něco sofistikovanější Olympic.

Věděl, že musí posudek napsat slovníkem, kterému budou členové komise nejen rozumět, ale také jej budou ochotni akceptovat

Plastic People of the Universe a DG 307, když se snažily před tzv. kvalifikační komisí v roce 1973 získat souhlas k oficiálnímu vystupování. Černý samozřejmě věděl, že musí posudek napsat slovníkem, kterému budou členové komise nejen rozumět, ale také jej budou ochotni akceptovat. Z dnešního hlediska to zní absurdně, skoro až legračně, co všechno se pokoušel Jiří Černý do svého textu vpravit a do jakých souvislostí obě skupiny zařadit.

Kritikovy sebrané spisy ovšem neobsahují pouze jeho články z hlavních odbytišť, do kterých v tom kterém období psal a mezi nimiž převládala zmíněná Melodie, ale také texty jiného charakteru. Například doprovodné sleevenoty na gramofonové desky, zejména těch nemnoho zahraničních, které směly v těch dobách vyjít. Anebo texty vlastně účelové, ale o to zajímavější.

Doslova perlou mezi nimi je odborný posudek na tvorbu undergroundových kapel

Stojí za to si jeho texty, teď už úhledně svázané v knihách, připomínat

umělce E. F. Buriana“ (což bylo sice na místě, ale nedělejme si iluze, že by parta mániček kolem Pavla Zajíčka metody burianovského voice bandu užívala vědomě nebo dokonce cíleně) a tvrdí, že některé písně připomínají tvorbu Bertolta Brechta (marxistického německého dramatika si komunisté hýčkali jako oko v hlavě, neboť byl jednou z nemnoha osobností kultury východního bloku, uznávanou celosvětově, a to ještě převážně za svoji předválečnou tvorbu).

Přes veškerou Černého snahu „Plastici“ ani „Dégéčka“ oficiální souhlas samozřejmě nezískali a uzavřeli se ještě hlouběji do undergroundu, avšak pozitivní čin Jiřího Černého se prostě „počítá“. A při dnešním čtení je dokonalou ukázkou absurdity tehdejší doby. I proto stojí za to si jeho texty, teď už úhledně svázané v knihách, připomínat.

Violu plastikovského Jiřího Kabeše přirovnal k houslím černého bluesmana Sugarcanea Harrise (blues bylo komunisty „povoleno“, protože se podle nich jednalo o hudbu odporu černých Američanů proti jejich kapitalistickým utlačovatelům), ostinátní basovou figuru v Magických nocích připodobnil k Boleru Maurice Ravela (dávno mrtvý francouzský klasik byl pro komunisty neškodný a akceptovatelný), v posudku sice zmínil Franka Zappu, ovšem s přípodotkem, že se jedná o „nejzarytějšího kritika americké konzumní společnosti“ (což sice Zappa skutečně byl, ale žít s jeho názory v tehdejším Československu, nejspíš by seděl ve Valdicích ve stejné cele s Magorem Jirousem). U DG 307 zase Černý akcentoval „ohlasy meziválečné levicové avantgardy“ a „odkaz národního