Britský rodák Justin Lavash žije v Česku více než deset let. Během nich svou virtuózní hrou na akustickou kytaru oslovil Lenku Dusilovou, Moniku Načevu a další české muzikanty a nyní o sobě dává vědět novým albem Changing of Tides.

kytaristé s hodně macho stylem hry a laciné kapely typu Bon Jovi. Elektrická kytara ve mně asociovala hudební svět, který mě odpuzoval a vůči kterému jsem se chtěl vymezit. Když mi bylo kolem dvaceti, dávno jsem věděl, že nepatřím do rockové kapely. Hledal jsem jiné zdroje inspirace, především v oblasti folku. Preference akustické kytary tak byla přirozeným vyústěním mého hudebního směřování.

Jak se vůbec Justin Lavash do České republiky dostal a proč se rozhodl tvořit právě u nás? I na to přišla řeč.

Justine, vaším osudovým nástrojem je akustická kytara. Proč ne elektrická?

S akustikou jsem jako teenager začínal a hraní na elektrickou kytaru jsem si vyzkoušel teprve později coby člen jedné indie kapely. To bylo uprostřed osmdesátých let, kdy slavili úspěch

o žádném, který by dosáhl profesionální úrovně bez cvičení. Všichni muzikanti, i ti nejtalentovanější, musí trénovat, aby vynikli nad ostatními.

Měl jste nějaký konkrétní cíl, kterého jste chtěl cvičením dosáhnout?

Usiloval jsem především o to, abych dokázal odehrát své koncerty natolik originálně, že zaujmou diváky i v čistě sólovém provedení, což platilo dvojnásob pro mé působení v Praze. Když jsem přijel do Čech, neznal jsem žádné místní muzikanty a dlouho jsem byl k sólovým koncertům prakticky odsouzený.

Nikdo vám nenabídl spolupráci?

Nabídky přišly, nebylo jich ale mnoho, a když už se nějaká naskytla, většinou mě někdo oslovil jenom proto, že ve mně viděl schopného kytaristu. Snadno bych našel uplatnění v revivalové kapele, jako hráč blues nebo jazzman, já jsem ale nevyhraněný muzikant a především songwriter. Kdyby mi někdo nabídl spolupráci, ve které bych mohl dál rozvíjet své vize, okamžitě jdu do toho, taková příležitost ale dlouho nebyla na obzoru.

Vaše začátky v Praze nebyly lehké, přesto jste jí zůstal věrný. Proč?

Sám nevím proč, ale od chvíle, co jsem do Prahy v roce 2004 přijel, mi bylo

Nikdy jste jako kluk nesnil o tom, že z vás bude rocková hvězda?

Tím obdobím jsem si samozřejmě také prošel. Ve čtrnácti jsem si představoval, jak se ze mě stane druhý Jimi Hendrix a na pódiích budu hrát velká kytarová sóla. Hudební svět ale splnění takových snů příliš nenahrával. S příchodem devadesátých let a s nimi kapel jako Nirvana se řada věcí změnila. Kytarová sóla přestala být něčím výjimečným, zněla zastarale a nudně. Doma v Británii navíc bylo těžké prosadit se s kytarovou muzikou, protože tamější scénu zcela ovládala taneční hudba.

Proto jste opustil Británii a přestěhoval se do Francie?

Všechny tyto faktory k odjezdu do Francie silně přispěly, hlavním důvodem ale byla má fascinace tradicí šansonů, o které jsem se chtěl dozvědět víc. Ve Francii se mi otevřely dveře do zcela jiného stylu hry na kytaru, který jsem si zamiloval, a strávil jsem mnoho času cvičením, abych si ho osvojil.

Stojí za vašimi dovednostmi hodně dřiny, nebo patříte k zázračným talentům, kterým jde všechno jako po másle?

Neexistuje nikdo takový, kdo by jen tak popadl kytaru a hrál jako pánbůh. Domnívám se, že jsem dobrý kytarista a znám mnoho ještě lepších, nevím ale

Elektrická kytara ve mně asociovala hudební svět, který mě odpuzoval a vůči kterému jsem se chtěl vymezit

dokážu usadit nejsnáze. Nyní mám v Praze ženu, domov a celý svůj život.

Jaké jsou nyní vaše vazby na rodnou Anglii?

Jezdím tam obvykle tak jednou nebo dvakrát do roka. Kontakty s rodinou a přáteli se sice pomalu tenčí, jak všichni

jasné, že zůstanu na dlouho, přinejmenším na několik let. Zamiloval jsem si město i místní lidi, a protože jsem netrpělivý člověk, nechtěl jsem pobyt v Praze nikam odkládat. Zůstal jsem rovnou. Asi jsem podvědomě cítil, že se zde ze všech míst, která jsem zatím poznal,

je hrozně těžké být sám sobě hnacím motorem. Je to stejné jako hrát tenis bez protihráče: házíte míče na druhou stranu dvorce, ale nic se nevrací zpátky. Bez obměny hrát pouze sólové koncerty, které svou délkou kolikrát přesahují i dvě hodiny, navíc stojí tuny energie. Uvítal bych možnost mít kolem sebe kapelu častěji, někdo ji ale musí utáhnout, a tady opět narážím na nedostatek financí.

Obávám se, že pokud jde o peníze, je kaž­dá rada drahá.

Myslím, že v této věci žádná rada ani neexistuje. Je to prostě těžké. A copak pro mě, bylo mi čtyřicet sedm a mám už přece jen nějaké zkušenosti, ale co teprve pro mladé začínající kapely. Ty musí mít teprve složitý život.

Zmiňujete svůj věk, s nímž souvisí i některá témata vaší nové desky Changing of Tides. Jak je to s vaším stárnutím doopravdy vážné?

V určitém ohledu je stárnutí důležitým tématem alba. Loni jsem hodně stonal, nemohl jsem pořádně z domu, často jsem myslel na smrt a celkově zažíval velice frustrující období. Přemýšlel jsem, co si počnu, a jediná rozumná věc, která mě napadla, byla vypsat se z toho. Tak jsem se pustil do skládání, v němž se má tehdejší situace samozřejmě odrazila. Když

stárneme, i tak bych se ale rád vracel častěji a cesty spojil s koncertováním. Pobyt v Anglii, stejně jako doprava jsou však příliš nákladné a četnější návštěvy si bohužel nemohu dovolit.

Co přispělo k tomu, že jste se nakonec etabloval mezi předními tuzemskými muzikanty?

Nedokážu vybrat jeden rozhodující okamžik. Událostí, které hrály v můj prospěch, byla celá řada. Důležitým momentem ale rozhodně bylo setkání s Michalem Kyselkou, díky němuž jsem začal hrát častěji mimo Prahu, a s Lenkou Dusilovou, která mi nabídla spolupráci na obou Baromantikách. Právě koncertování pro mimopražské publikum, jímž jsem se cítil být přijat, byť jako neznámý muzikant, a spolupráce na projektech s dalšími lokálními muzikanty mě moc povzbudila a pomohla mi zavést se na české scéně.

Spolupracujete s velkým počtem interpretů. Nebrání vám to v soustředění na sólovou dráhu?

Sólová kariéra je pro mě pořád na prvním místě a stabilně zabírá zhruba osmdesát procent z mých hudebních aktivit. Boční projekty pro mě ale nepřestávají být důležité, představují cenný zdroj inspirace a pohánějí mě dál ve vlastní autorské práci. Pro muzikanta

Nemohl jsem pořádně z domu, často myslel na smrt a celkově zažíval velice frustrující období

Nejdřív jsme zvažovali čistě sólovou nahrávku, pak jsme se ale oba shodli, že lepších výsledků dosáhneme za přizvání dalších hostů.

Přispěli hosté na albu velkým autorským vkladem?

V písních tak, jak jsem je napsal, pořád zbývalo dost prostoru k tomu, aby na nich hosté zanechali svůj otisk, ať už kytarista Josef Štěpánek, bubeník David Landštof, nebo další. Pianistka Beáta Hlavénková je dokonce spoluautorkou jedné ze skladeb, takže odpověď je jednoznačně ano.

Výhledově prý plánujete muzikál. Máte s tím nějaké zkušenosti?

Kdysi jsem pracoval v kabaretu, který k muzikálu neměl daleko. Samotný nápad je zatím v plenkách, takže k němu nemohu říct mnoho, představuji si ale malou scénu ve stylu třicátých let, doplněnou o živou hudbu a satirické pojetí. Zkrátka pravý opak bombastických moderních představení, která se většině vybaví pod slovem muzikál. Na rozdíl od řadových koncertů má muzikál stálou scénu a vzhledem k tomu, že se svým charakterem přibližuje divadlu, které má v Čechách silnou tradici, věřím, že by mohl být dobrým způsobem, jak zacílit na nové publikum.

Psaly se vám nové písničky za takových okolností snadněji než jindy?

Právě naopak, skládání mi trvalo strašně dlouho a jeden song jsem psal třeba i čtyři týdny. Měl jsem hodně času a chtěl jsem ze sebe vydat to nejlepší. Kapely se někdy uchylují k tomu, že když jim scházejí písničky, vyplňují desky takzvanými fillery, jak my říkáme v angličtině. Něco takového jsem ale nechtěl dopustit, a tak nadpoloviční většina nového materiálu skončila v koši. Zůstalo dvanáct písniček plus dva bonusy, které jsem donesl producentovi Ianovi Keloskymu a společně jsme přemýšleli, jak je co nejvíc nakopnout. Náš plán byl zopakovat to, co se nám podařilo na předchozím albu 25 Years, a přitom jít ještě dál.

onemocníte, najednou svět kolem sebe vidíte z jiného úhlu, vnímáte, jak se život krátí a věcem jako láska a přátelství přikládáte mnohem větší váhu. I o tom deska pojednává.