-
duel
Nebylo nic jednoduššího, než zvolit pro tento duel novou desku teplického Kabátu Do pekla/Do nebe. Tahle kapela má řadu odpůrců a řadu příznivců, tak je to i v redakci Headlineru. Vyplývá to ostatně z pohledu Jardy Špuláka a Kaye Buriánka.
Kabát
Do pekla/Do nebe
Po bezmála pěti letech bylo na místě očekávat kolekci lepší než předešlou Banditi di Praga (2010). Na novince je méně písniček než na předchozím počinu a minimálně tohle určilo, že jsou vybrané a výraznější. Tři z nich mají hitový potenciál na první poslech (Western Boogie, Valkýra a Houby magický), další ho v intencích tvorby Kabátu mají na druhý a další poslech. Očekávání bylo naplněno. Předpokládám, že nikdo nečekal elektronickou, disko nebo jazzovou desku.
Kabát pro mě ztělesňuje všechno, co má v hudebním kontextu předsunuté anti. Poměrně nevkusná tancovačková kapela původně z Teplic, která se ze snesitelně legrační thrashmetalové party vyvinula v obludné megamonstrum. Jak se její hudba stala prostředkem k nadpozemským ziskům a popularitě, je mi dodnes záhadou. To, jakým způsobem funguje, skládá, jak si z kapely udělali velmi výnosný byznys a jak se prezentují, to všechno je pro mě dostatečný důvod říkat s každou jejich další deskou slovy Vladimira 518 „nemám zájem“. Očekávání tedy nula.
Očekávání
Měnit cokoli na rukopisu by pro Kabát bylo kontraproduktivní. Jednak na to nikdo z fanoušků není zvědavý, jednak není třeba měnit to, co kapela dokonale umí. Snad jen v maličkostech, v dokonalejším zvuku, což se stalo. Rock, boogie, country, blues, to jsou základní styly, z nichž pětice vychází. A k tomu samozřejmě silné, leckdy až stadiónové melodie (Western Boogie, Do Bolívie na banány, Myslivecký ples, Pakliže).
Bylo by naivní domnívat se, že po bezmála třiceti letech existence a deseti předchozích studiových albech by něco mohlo řemeslně skřípat. Neskřípe, ale opici také naučíte různé kejkle, které bude bez invence otrocky dokonale opakovat, když na to bude mít náladu a dostane za odměnu pamlsek. Riffových vykrádaček je tolik, že je nestačíte počítat. Budu-li fanouškem ostřejšího oldschool rocku, nevidím jediný důvod, proč sáhnout po derivátu DP/DN, když jsou tu ještě pořád třeba AC/DC.
Hudba
Jarda
Kay
vs.
Kabát servíruje písničky, které se od něho očekávají. Vzhledem k velké konkurenci těch starších ale bude úspěch, když v koncertním setlistu zůstanou v budoucnu tak čtyři. Celé album nicméně patří mezi ty lepší, které Kabát v diskografii má.
Duel je duel a proč jsem v něm já, je nabíledni. Fabrika na lidové rokenroly pojede dál a bude dál fungovat jako zrcadlo vkusu majority našeho kulturně lehce zadrhávajícího národa. Potřebujeme hospodu, odrhovačky, lehce zapamatovatelné texty o zahradním nářadí, sekyrách, křovinořezech a pouťových artefaktech. Budeme jednou za rok jezdit na kryplkárách na velkolepá šou těch pěti, co už také budou na kryplkárách. Jako do Velehradu. Jsme k tomu předurčeni a oni také. A ani sloky v Bang!, co zní jako chtěná ozvěna Marilyna Mansona, na tom nic nezmění.
Potenciál
Každý z Kabátu ovládá své řemeslo. Josef Vojtek zpívá s jistotou, přičemž je majitelem rockového hlasu, nakřáplého a provokativního. Zdatně mu na albu sekunduje Milan Špalek, funkční baskytarista a majitel zajímavého hlubokého hlasu, který na tomto albu „promlouvá“ více než v minulosti. Tomáš Krulich a Ota Váňa sázejí (a hlavně vymýšlejí) jeden vkusný riff vedle druhého a bubeník Radek Hurčík to všechno pevně rytmicky koučuje. Mile překvapí cello ve Valkýře a kontrabas v Mysliveckým plese. Každý prostě odvedl potřebné penzum práce. U Kabátu se nejvíce cení melodické nápady a riffy.
Jaké by měly být nároky na hudební výkony kapely, na kterou přijde na koncert v Praze 75 tisíc lidí, patří mezi nejprodávanější tuzemské interprety a je na scéně tři desetiletí? Tady je asi všechno v pořádku. V rámci očekávání. Čtvrt bodu za jasnou rozpoznatelnost hlavně kvůli limitovanému hlasu Josefa Vojtka. Recitativy Milana Špalka jsou srandovní. Slap baskytary v Do pekla do nebe je ještě srandovnější. Jako ano, my víme, že na tu basu umíte, pane Špalek. Hostování Rafana na kontrabas v retardovaném country Myslivecký ples je z kategorie nevysvětlitelných záhad. Další čtvrtbod za ucházející zvuk, víc ani omylem. Mimochodem, Valkýra i Pirates zní jako Kritická situace v roce 1995. Kdyby tohle četl Robert Vlček, dostal by okamžitě masivní infarkt.
Výkony
Milan Špalek, autor drtivé většiny textů na albu, byl už před časem trefně označen za talentovaného lidového básníka. Na textech sedí celé roky a není divu, že ve srozumitelnosti, humoru a vážnějších tématech (Valkýra, Houby magický) jsou profesně kvalitní. Špalek si také pohrál s „buranskou mluvou“ (Do pekla do nebe, Brousíme nože), to ke Kabátu patří. Jeden text (Pirates) napsal Matěj Homola a podařilo se mu vkusně trefit do mluvy Kabátu.
Ne, nejsem cílovka a podobný druh tuzemské rockové poezie považuji za komerčně úspěšný brak s nulovou výpovědní hodnotou. Ano, samozřejmě zohledňuji žánr a fakt, že tady z principu nemůže jít o jakkoli sofistikovaný obsah. Nicméně – neúnavně do mrtva vnucovaná témata o zlých chlapcích, kérkách, chlastu, lebkách a rvačkách jsou fakt ubíjející. Houby magický zavání odkazem na Muchomůrky bílé. Místy mám pocit, že by si Kabát měl otevřít Železářství u Kabáta, protože těch nožů, sekyr a jiných sečných zbraní už je nějak moc a celkově je to balast a klišé. Sice pro lid, ale to nic nemění na faktu, že bych panu Špalkovi zabavil kopírák, beztak už se přes něj skoro nedá psát. Je vtipné, že jeden text napsal Matěj Homola. Přitom Do Bolívie na banány začíná riffem Anguse Younga a téma jsou banány a hulení, což je Wohnoutí doména. Těch skrytých, nebo víc okatých „inspirací“ by se dalo najít při dokonalejší pitvě jistě mnohem víc. „Kryštof nedorazili, ale máme tu Kabáty“ (Myslivecký ples) je za plný počet trestných bodů.
Texty
4
verdikt
:
1
1
1
Do pekla do nebe
Kabát
Do pekla/Do nebe
Předchozí článek:
Recenze 4. 6. 2015
Další článek:
SMS/RECenze