Když šli do studia natočit sedmou studiovou desku Srdcebeat, chtěli si především udržet úroveň z předešlé nahrávky Inzerát. „V to, že výsledek bude nakonec ještě lepší, jsem ani moc nedoufal,“ svěřil se zpěvák Richard Krajčo. S Kryštof jsme si povídali o tom, proč je jejich frontman často budil ve tři ráno, jak probíhal „boj“ o název alba nebo čím jim dodali sebevědomí američtí producenti.

nástupcem. Naštěstí, když jsme ze studia odcházeli, shodli jsme se, že se nám to opravdu povedlo lépe. Myslím, že jsme dokázali na desku dostat euforii, kterou jsme tři roky prožívali. No a na jejích vlnách teď jedeme dál.

Nikolaj Arichtev: A bez drog (smích).

Vy se v každém projektu snažíte experimentovat. V čem je tedy sedmé album jiné?

Jakub Dominik: Na rozdíl od Inzerátu jsme nahrávali nadvakrát – v dubnu a listopadu. Takže jsme si mohli vyhrát jak s aranžemi, tak se zvukem a celkovou podobou věcí. Dostali jsme navíc od amerických producentů velký seznam nástrojů a specifických instrumentů, které jsme museli po celé České republice do studia shánět.

Před třemi lety na sebe kapela Kryštof strhla svou veleúspěšnou deskou Inzerát lavinu pozornosti. Na svátek dětí, tedy prvního června, vyšel jejich další počin s názvem Srdcebeat. Za jakých okolností a nálady vznikal, přiblížili Headlineru čtyři členové skupiny. Tedy zpěvák a kytarista Richard Krajčo, Nikos Petros Kuluris (saxofon, klarinet), Nikolaj Atanasov Arichtev (basová kytara) a Jakub Dominik (bicí, klavír).

Na desce Srdcebeat jste začali pracovat krátce po vydání alba Inzerát. Jaká byla prvotní vize?

Richard Krajčo: Aby bylo lepší než Inzerát. Ale v to jsem ani moc nedoufal, jelikož to je těžký úkol. Takže jsme vlastně chtěli nahrát album, které bude alespoň důstojným

Bál jsem se, že už asi nedokážu napsat takové metafory, jako když jsem byl „mlád“

Richard Krajčo: Mě hrozně baví zvuk bicích, který se na každou písničku přenastavoval. Takže jsme z klasických rockových bubnů, jež zní v Invazi, dokázali udělat i retro zvuk, který slyšíte ve Vysněnokrajině.

Když jste tedy měli více času, probíhalo samotné nahrávání úplně v klidu?

Richard Krajčo: Právě že ano. Všechno šlo tak nějak samo.

Nikos Kuluris: Je ale důležité říci, že před nástupem do studia jsme si všechny písničky tak nějak předpřipravili. Měli jsme spoustu soustředění, kde se nápady dávaly dohromady, a pak obratem posílaly do Ameriky. U nějakých písní jsme ale stejně necítili stoprocentní aranžérskou jistotu.

Richard Krajčo: Z čehož já jsem byl tedy strašně nervózní, protože mám rád, když je všechno pintlich. Ale ve výsledku to vlastně bylo dobře. Jelikož třeba písničku Tak pojď hledat břeh nebo Otázky jsme ve studiu úplně překopali oproti tomu, jak byly předpřipravené. A nakonec se nám líbily mnohem víc.

Nikos Kuluris: No, to vždycky ve tři hodiny ráno zapípala zpráva od Richarda, kde posílal svoje výtvory, a pod tím: Co si o tom myslíte?

Takže nebyl žádný zádrhel?

Richard Krajčo: Já jsem měl největší problémy s texty. Připadaly mi totiž strašně jednoduché. Když jsem s nimi ale přišel za klukama, tak se jim to nikdy jednoduché nezdálo. No a teď už mi navíc dva novináři sdělili, že na ně album působí příliš metaforicky. A já se přitom bál, že už asi nedokážu napsat takové metafory, jako když jsem byl mlád. Těší mě, že texty působí stejně poeticky jako kdysi.

Je to asi úplně nejtrapnější věc, jakou můžu říct, ale celá deska je o lásce v nejrůznějších podobách

A odpovídali jste mu v tu dobu vůbec někdo?

Nikos Kuluris: No jasně. Všichni kartáček a do pěti minut jsme odepisovali. To Richardovi totiž musíte odpovědět okamžitě (celá kapela smích).

Richard Krajčo: Musím tedy říct, že mi v jakoukoli hodinu odpověděly opravdu vždycky alespoň dvě třetiny kapely, a ještě se jim to líbilo. Na téhle desce mi vlastně nic nezkritizovali, což mě opravdu překvapilo a popravdě i strašně moc uklidnilo.

Váš první singl Srdcebeat se ale prý rodil celkem ztěžka…

Richard Krajčo: Ano, nejvíc. Já jsem ho měl totiž v angličtině a sloka je na strašně málo hlásek. Takže byl docela problém do ní cokoli dostat. Navíc nevím proč, ale stále se mi v hlavě honilo, že to má být o rodičovství a odevzdání se dětem. Jenže jsem nechtěl, aby skladba působila naivně, ale trošku dospěle. Takže Srdcebeat byl pro mě trošku trápení.

Napsal jste také velmi silný duet Přiznání. Bylo už od začátku rozhodnuto, že si ho s vámi střihne Lenny?

Richard Krajčo: Vůbec. Bylo jasné, že Lenny na albu chceme, ale nejdřív jsme s ní nahráli skladbu Každé ráno. Jenže tam podle mě nevynikla tak, jak by si jako host zasloužila. Takže než se šlo do studia podruhé, zavolal jsem jí s tím, že máme ještě jednu věc, kde by mohl lépe fungovat její hlas. Dohoda byla taková, že duet nazpíváme a ona se potom

Nikolaj Arichtev: Já si texty právě také spojuju s muzikou a největší emoce ve mně od první chvíle vyvolává Toužím.

Existuje vlastě nějaká idea, která všechny skladby na desce spojuje?

Richard: Je to asi úplně nejtrapnější věc, jakou můžu říct, ale celá deska je o lásce v nejrůznějších podobách. Od té majetnické

rozhodne, jaká skladba se jí líbí víc. No a nakonec pro obě strany zvítězilo právě Přiznání.

Jaký text na desce přijde vám jako kapele nejvíc emotivní?

Richard Krajčo: Dobrá otázka. To by mě také docela zajímalo.

Nikos Kuluris: No to je hlavně strašně těžká otázka. Třeba Invaze je hrozně hluboká a složitá, ale v podání s hudbou spíš takový jeden velký nerv. Oproti tomu třeba Přiznání nebo Ty a Já jsou pomalé romantické písničky, kde ten text vynikne a vyvolá možná větší emoce.

Jakub Dominik: Za mě určitě Toužím a Přiznání.

Richard Krajčo: No já jsem byl prostě jednoduše přehlasován a můj návrh byl smeten ze stolu. Alespoň vidíte, že v naší kapele funguje demokracie. Prosazoval jsem Vysněnokrajinu, i když z ní asi nebude žádný megahit nebo rádiovka, ale podle mě nejvíc charakterizuje náladu alba. Tahle píseň mi vlastně vytvořila celou ideu na desku.

A jaké argumenty zazněly od zastánců Srdcebeatu?

Jakub Dominik: Já jsem byl pro Vysněnokrajinu… (všichni smích)

Richard Krajčo: Počkej, počkej. Jsme tady čtyři. Možná se ještě shodneme a stihneme to přejmenovat.

Jakub Dominik: Já jsem byl pro Vysněnokrajinu, protože mi to korespondovalo s vizí kapely do budoucna.

Nikos Kuluris: Tak pro mě byl Srdcebeat jednoznačným názvem. Pojmenovat album jinak je jako by se něco místo Apple mělo

Nikos Kuluris: Takovou mírnou přestřelkou zpráv, kdy Richard chtěl Vysněnokrajinu, což je samozřejmě velmi zajímavé… (smích celé kapely)

až po tu odevzdanou. Prostě o všem, co jsem si v sobě prožíval poslední tři roky. A co si prožívá asi úplně každý.

Když se budeme bavit o názvu, tak vy jste chtěl, aby se deska jmenovala po skladbě Vysněnokrajina, ostatní si přáli Srdcebeat. Jak se řešil tenhle spor?

jmenovat Macintosh. Navíc když se vrátím k textům, tak jsou hodně o lásce.

Nikolaj Arichtev: Na mě Srdcebeat působí jako určitý symbol a rozhodně výraznější název pro desku.

Bez váhání jste znovu zvolili americké producenty Yarona Fuchse a Ida Zmishlaneho. V čem se tak liší od českých?

Nikos Kuluris: Já je přirovnávám k mentálním koučům.

Richard Krajčo: Oni mají totiž jednu takovou skvělou vlastnost. Dokážou vám vnuknout

Tihle producenti vám dokážou vnuknout myšlenku, že jste nejdůležitější a nejlepší na světě

Prý vám také bylo řečeno, že kdybyste zpívali v angličtině, jsou z vás celosvětové hvězdy. Neláká vás zkusit kariéru v zahraničí?

Richard Krajčo: No my akorát zvažujeme nabídku od jednoho amerického managementu, ke kterému se dostaly naše nahrávky. Vypracovali pro nás dvouletý plán s tím, že ví, jaká média oslovovat a jak postupovat. Jenže to není zase tak jednoduché rozhodnutí, jelikož máme děti a rodiny. Chtějí totiž, abychom jezdili často ven a hodně tomu obětovali. Každopádně teď vybírají čtyři skladby, které máme přezpívat do angličtiny, což asi uděláme, a dál se uvidí.

myšlenku, že jste nejdůležitější a nejlepší na světě. Ve studiu navíc působí hrozně energickým dojmem. Třeba tančí a vy pak máte pocit, že natáčíte písničky, které nemají obdoby. Působí neuvěřitelně motivačně. Podle nich se nám podařilo zkombinovat akustické nástroje s analogovým a syntetickým zvukem tak, jako ještě nikomu, a proto by naše album obstálo na všech místech planety.

Nikdy mi nebude jedno, co se o desce napíše

Dneska se vracíme s tím, že pokud jim slíbíme, že budeme tři roky makat, dají do toho na oplátku peníze a někam nás dotlačí, protože v nás věří. A to je velká věc.

To vám ale muselo pořádně zvednout sebevědomí…

Richard Krajčo: Když si občas přečteme něco o tom, jak jsme špatná česká kapela s trapnými texty středoškolské poezie nebo jak já neumím zpívat a najednou vám člověk, co manažeruje světové hvězdy, pošle mail, kde chválí skladby, aranže, zpěv a vyzdvihuje charisma na koncertech, tak vám to nažene sebevědomí do žil. Nikdy mi nebude jedno, co se o desce napíše, ale je to stejný pocit, jako když jsme se vraceli s deskou Inzerát, a říkali nám: Vykašlete se na to kluci v té vaší malé zemičce. Prodejte všechny písničky, Cestu dejte Adele a už nikdy nebudete muset pracovat. Protože to jsou světové songy.