Kryštof

Srdcebeat

+ Pravděpodobně nejveselejší deska roku

+ Spousta dobrých melodií

+ Skvělý zvuk

- Cukr může zalepit břicho, Srdcebeat uši

- Texty obsahují slabá místa

- Stále větší pompéznost nebude všem po chuti

1. Každé ráno

2. Srdcebeat

3. Tak pojď hledat břeh

4. Přiznání

5. Otázky

6. Vysněnokrajina

7. Toužím

8. Mou vinou

9. Invaze

10. Ty a já

Kdo chce tančit, může, kdo chce jenom luskat prsty, může taky

Pravým opakem jsou texty. Ty hrají hned druhou lajnu optimistického útoku, ale působí spíš rutinně. Krajčo se stal básníkem, který se opakuje. Kryštofům vždy šly obrazy a slogany, ale na novince se vzpínají vlnobití klišé a textařských berliček. Rýmy motající se okolo obratů noci / moci / pomoci / bezmoci tahají za uši už v prvních dvou skladbách, ještě intenzivněji pak narážíme na opakování slovesného tvaru. Když v písni Vysněnokrajina Krajčo rýmuje zdát / stát / psát / hrát, nelze se ubránit dojmu, že jeden z nejrozpoznatelnějších textařů u nás se stále více propadá do šedivosti tuzemského středního proudu, bohatého na tyto berličky ažaž. Ale pozor, neplatí to pro celou desku. Jsou na ní i zábavné, vtipné a chytré obraty. Doufejme proto, že si třeba jen Richard Krajčo vybral slabší chvilku a příště bude zase v plné síle.

Srdcebeat je dobrá deska. Na první poslech jí chybí výrazné singly, ale tuzemská rádia už nějaké častou rotací vyrobí. Není to ovšem tak, že by v záplavě šedivých melodií bylo potřeba vypíchnout hit, je to naopak – škoda vyzvedávat jednu píseň nad ostatní, když fungují skvěle dohromady. Vlévají do žil optimismus, touhu si trochu trsnout, jen tak mávat ostatním. Moc dlouho se to však poslouchat nedá. Každý tu hranici máme nastavenou někde jinde, ale dřív nebo později si řeknete stop ze strachu, aby vám z uší nezačala proudit duha.

S úsměvem do tance!

Na nové studiovce, kterou severomoravští Kryštof nazvali Srdcebeat, je vlastně všechno při starém. Kromě hudby.

Jak si úvodní větu vyložit? Snadno. Kryštof se opravdu hudebně posunuli. Ne dopředu, ne dozadu, prostě udělali krok stranou a po ambiciózním Inzerátu chtějí především bavit a vykouzlit úsměv na tváři. Jenže v rámci fungování skupiny na naší scéně se horko těžko něco změní, nových fanoušků moc nepřibude, odpůrci, kteří slyší jméno Krajčo a už protáčejí panenky, na svém názoru budou trvat dál a to, co Kryštof mlátili o hlavu dříve, vyhrabou i na této desce. Platí to ovšem i opačně – fanoušci můžou v obchodě po Srdcebeatu sáhnout bez obav, protože kapela i tentokrát přináší přesně to, co mají rádi.

Jistě, ti, kteří preferují Magnetické pole a V siločarách, na novince uslyší prakticky jinou kapelu a horko těžko k ní teď budou hledat cestu zpět. Ale ti, které namlsal Inzerát, budou jako doma. Deska má fantastický zvuk, hudebníci jsou precizní, všechno šlape jako švýcarské hodinky. Navíc to působí jako celek kompaktně díky jednomu příjemnému elementu – Srdcebeat je nasáklý optimismem. Dobrá nálada je ve všem. V melodiích, v textech, na obalu, který hraje teplými barvami tak, jako placka uvnitř. A v žádném případě nejde o nucený optimismus, snahu pozvednout koutky za každou cenu, jak už to v tom našem popu bývá. Možná si to pánové vyzkoušeli nanečisto během Kryštof Kempů. Jejich dávkování dobré nálady je pozvolné, kdo chce tančit, může, kdo chce jenom luskat prsty, může také.

Skladba Každé ráno je ukázkový otvírák, neboť je v ní naprosto všechno, co posluchače na desce čeká. Zároveň ale rovnou vybalí i její slabší aspekty. Kdo se po zhlédnutí klipu Srdcebeat s roztančenými dětičkami děsil, že se do sebe Kryštof snaží namontovat Coldplay s Dádou Patrasovou, toho můžu uklidnit. Dětičky se nekonají, vlastně nevidět je v tom klipu, ani by si je při poslechu Srdcebeatu člověk nevybavil. Na druhou stranu čeho je moc, toho je příliš. A platí to i pro optimismus Kryštof, kteří na albu dobrou náladu hrnou po kýblech. Člověk se tak brzy může cítit přeslazený stejně, jako kdyby se přejedl cukrovou vatou.