text šárka hellerová

foto archiv lake malawi

Koukat z pódia na moře

Květen strávili třinecko-brněnsko-pražští Lake Malawi ve Velké Británii. Hráli na showcaseovém festivalu The Great Escape, koncertovali se spřátelenými kapelami, vystoupením si zaplatili ubytování v hotelu a v jednom klubu z pódia pozorovali zapadající slunce a moře.

Naopak si myslím, že když zpíváme anglicky, není na nás na poslech a pohled znát, odkud jsme, dají nám šanci jim aspoň zahrát. A jakmile nám ji dají, zjistí, že máme energii, která se liší od mnoha kapel tady. Zrovna teď, protože máme za sebou asi sedm koncertů, můžu říct, že za námi lidé po koncertě chodí a líbí se jim to. Překvapí je, když řekneme, odkud jsme, protože si spousta z nich myslí, že jsem Angličan. Jen si nejsou jistí, ze které oblasti bych mohl být. Říkám jim, že občas jsme v Londýně, ale zkoušíme v Praze, Třinci a Brně. Diví se, ale vůbec to neznamená, že by si nás třeba méně vážili. Naopak oceňují, že kapela z Prahy takhle hraje.

Koncem měsíce pak vydali debutové EP We Are Making Love Again. Zpěvák Albert Černý těsně před koncem britského dobrodružství Headlineru vyprávěl o tamním publiku, nahrávání nových písní a ambicích kapely.

V diskuzi o možnostech českých kapel uspět v zahraničí občas zaznívají hlasy, že na nás ve světě není nikdo zvědavý. Jaká je vaše zkušenost z občasných koncertů ve Velké Británii?

Že jsou tu lidé otevření. Kašlou na to, odkud kapela je. Když ji vidí, zajímá je hlavně, jestli je dobrá. My s sebou na koncerty nevozíme českou vlajku ani vlajku Evropské unie, ale své písničky. Do jejich hraní dáváme všechno.

Kapela na trajektu z Calais do Doveru. Albert vždycky trvá na tom, že musí jet lodí. Dávají si tam anglickou snídani a pozorují křídové útesy.

Třeba v obýváku. Hráli jsme v Brightonu v takovém útulném hotelu pro asi pětadvacet lidí. Seděli na koberci a pěkně poslouchali. Když jsme dohráli, hrozně dlouho tleskali. Tam jsem si uvědomil, že chladnější publikum není pravidlo, ale že záleží, kde člověk hraje. Do toho hotelu jsme se ještě jednou vrátili. Zjistili jsme totiž, že před posledním koncertem v Londýně nemáme kde spát. Napadlo mě nabídnout manažerovi hotelu, že tam zahrajeme, když nás místo honoráře ubytuje. Jemu se náš první koncert líbil, takže to klaplo. To jsou dvě zabité mouchy jednou ranou: budeme mít hezké ubytování v Brightonu a ještě budeme moci zahrát dalším lidem.

Dřív jste mluvil o tom, že se vám zdá těžší u britského publika vyvolat nějakou odezvu. Jak se to daří nyní?

Zrovna jsme hráli v Newcastlu, což je spíš takové menší rodinné město, a na koncert přišly tři generace. Oni nedávají nic moc najevo během koncertu, postávají s pivem v ruce. Po něm si ale přijdou pro desku, ocení vás, popovídají si. Přišel za námi třeba šedesátiletý chlapík s dcerou i jeden osmdesátiletý písničkář. A mimo jiné také přišel kluk jménem John, který říkal, že to byl pohoda koncert. Byl to saxofonista z The 1975 a tvrdil, že máme pár „big tunes“. Jiný zážitek jsme měli na koncertě v rámci akustické řady Sofar Sounds, která se koná u lidí doma.

Příprava na koncert na festivalu The Great Escape v Brightonu.

My s sebou na koncerty nevozíme českou vlajku ani vlajku Evropské unie, ale své písničky

Kdy vám došlo, že se nemusíte držet České republiky, ale že můžete mít třeba videoklip z New Yorku nebo jet s Lake Malawi nahrávat a koncertovat do Anglie?

Už v Třinci, když jsem chodil na angličtinu, a ve Frýdku-Místku, kde jsem vyhrál okresní kolo soutěže v anglickém jazyce. Došlo mi, že anglicky se člověk může domluvit všude, tím pádem jsou dveře otevřené a možnosti nekonečné. Když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, jak moc nám pomohla podpora rodičů.

Získali jste na The Great Escape nějaké kontakty?

Získali jsme jich spoustu, mám z toho velkou radost. Hlavně se mi ale líbí, jak to do sebe zapadá. My si myslíme, že česká scéna je příjemně malá a každý se na ní s každým zná. Protože když znáte někoho, kdo dělá nějaký festival, ten zná někoho z labelu a ten zase novináře, a tak je to celé propojené. V Anglii jsem si uvědomil, že to tak je vlastně všude a že člověk nemusí mít trému z toho, že neví, jak to kde funguje. Jakmile někoho poznáte, proniknete do toho.

se přiznat, že nepřišlo moc lidí. Přemýšlel jsem, kde se stala chyba, a dospěl jsem k názoru, že jsme si málo uvědomili, že na všech ostatních koncertech jsme hráli s nějakou domácí kapelou, která sama o sobě někoho přitáhne. Pro Birmingham jsme neudělali dostatek letáků a plakátů.

Je cílem Lake Malawi jednou ve Velké Británii jet větší klubové turné pro stovky lidí? Jaké jsou vaše ambice?

Moje představa a řekněme střednědobý cíl je v Británii jezdit po klubech, které jsou podobné třeba Akropoli. V každém městě jsou kluby O2 Academy pro přibližně tisíc lidí. Na ty se dívám a doufám, že by se to mohlo povést. Tomu ale ještě musí předcházet turné s trochu větší místní kapelou, na čemž pracujeme.

V květnu jste vydali EP We Are Making Love Again. Proč to není album?

Nechali jsme si poradit. Jedna věc je, že jsme si na pěti písních, které na něm jsou,

To platí pro začátek Charlie Straight, mé předešlé kapely, i Lake Malawi. Bez nich bychom neměli na začátku ani nástroje, ani dobrou zkušebnu a ani klip z New Yorku. Kromě toho, že nám věří a podporují nás psychicky, nám také na začátku půjčili peníze. To je dost zásadní, protože při výletu do New Yorku člověk utratí dost už za letenky.

Jak těžké je zajistit koncert v Anglii v porovnání s českým turné?

Je důležité se nad tím zamyslet dopředu. Dobré je si najít kapelu, která je někde doma. My jsme vzali do Prahy Kosoti z Newcastlu a Joel Peter z jihu Anglie. Teď jsme s nimi naopak hráli v Anglii. Kromě toho jsme hráli na The Great Escape, z čehož vyplynula možnost koncertu v rámci Sofar Sounds, o němž jsem mluvil. A poprvé v životě se nám stalo, že se nám ozval sám promotér klubu The Finsbury v Londýně. Našel si nás a oslovil. Z toho jsme měli velkou radost. Ale stalo se nám třeba, že jsme měli koncert v Birminghamu a musím

práce na písničce Aubrey. Letěl jsem i do Londýna nahrát zpěvy. Když nám poslal první mixy, nezdálo se nám to úplně ono. Nerozuměli jsme si v tom, co se nám líbí. Viděl nás jako začínající kapelu, která by měla mít syrovější garážový zvuk. My jsme ale chtěli, aby to znělo dokonale, ne jako z garáže. Bylo těžké mu zavolat a říct, že nechceme, aby to míchal. A protože jsme byli naopak nadšení z prvního mixu Chinese Treese od Hauslera, nechali jsme vše na něm. Také jsme si po té události s Lawrencem uvědomili, že jsme po něm vlastně chtěli, aby zachraňoval nějaké naše chyby. Ono to pak ale znělo ještě hůř. Došlo nám, že chyba je na začátku, že písně musíme nejprve nahrát tak, aby se nám zdály perfektní a abychom je mohli teoreticky vydat tak, jak jsou. S tím přístupem jsme dodělali všechny další písničky.

dali opravdu záležet a chtěli jsme je dotáhnout k dokonalosti. Nechali jsme je mixovat v Londýně Mo Hauslerem, který pracoval třeba s Bat for Lashes, Dog Is Dead nebo Everything Everything. Pro nás to bylo super. Podstatný byl argument, že je pro kapelu, která ještě není tak zavedená, škoda vyložit všechny karty najednou. Byli tu dokonce lidi, kteří nás zrazovali od EP a radili nám zatím vydávat jenom singly. Album je podle nich lepší nechat na okamžik, kdy už si získáte nějaké postavení. Hlavní pro nás ale bylo, že nás bavilo mít těch písní jen pět a opravdu je dotáhnout k dokonalosti.

V určité fázi se na produkci podílel i Matt Lawrence. Jak EP ovlivnil?

Začali jsme s ním pracovat už v Praze. Ve zkušebnách na Synkáči jsme odvedli spoustu

Chtěl bych, aby si lidé všimli, že Charlie Straight už neexistují

Není vám někdy přece jen líto, že Charlie Straight skončili?

Není. Vím, že když si ty písničky budu chtít zahrát na pódiu, nemají s tím kluci vůbec žádný problém. Ale chtěl bych, aby si lidé všimli, že ta kapela už neexistuje. Hodně lidí se tomu pořád diví. Spousta z nich informaci o tom, že už mám novou kapelu, nemá a posílá nám maily, jestli by Charlie Straight nemohli zahrát u nich v kulturáku. Přitom už jsme s Lake Malawi odehráli sedmdesát koncertů a hráli jsme i u nich na náměstí.

Na co z květnového pobytu v Anglii nezapomenete?

Na koncert v klubu vedle Brightonu. Z pódia jsme viděli hladinu moře, kterou zabarvoval západ slunce. Hráli jsme písničku I Swam The Sea a koukali na to. To bylo neskutečné. Výhled na moře z pódia nemáme každý den.

A nechybí vám teď?

Vůbec. Navíc si vážím toho, že mi později upřímně řekl, že by množství komunikace a práce kolem Lake Malawi nestíhal.

Vraťme s k začátkům Lake Malawi. Původně měl prý být členem i Jan P. Muchow. Jaká měla být jeho role?

Já si představoval, že by hrál jako ten nejvyšší člen Radiohead. Ten hraje takové kytarové plochy a šílené zpětné vazby.