-
text Jarda Konáš
foto warner music, profimedia
Nile Rodgers
Z ulice
králem hitparád
9
Portrét 1/2
1
-
Americká skupina Chic vydává po třiadvaceti letech novou desku. Tahounem souboru je bezpochyby Nile Rodgers, fenomenální kytarista, který svou produkcí významně zasáhl do vývoje angloamerické populární hudby. A mimo jiné se vlastně postaral i o nedávný fenomenální úspěch Daft Punk a jejich hitu Get Lucky.
oldies diskotéky opanovali s nekompromisností betonové desky hozené do dětského bazénku. A je to právě talent a jasně rozpoznatelná kytara Nilea Rodgerse, co z Chic udělalo fenomén a ovlivnilo taneční mainstream na dlouhé roky dopředu.
Vylekaný suverén
„Byl jsem to nejstarší osmileté dítě na světě,“ popisuje hudebník v autobiografii Le Freak své začátky a mizernou fyzickou i psychickou kondici. Narodil se nezletilé dívce, která jej vychovávala s drogově závislým
Je to vlastně paradox, čtvrt století nic nevydat a pak rovnýma nohama skočit do neklidných vod hitparád. To se nestává moc často, a pokud ano, spíš jde o závěry komedií o vyhaslých hvězdách. Jenže Chic to dokázali, jejich singl I’ll Be There v polovině dubna debutoval na čtyřicátém místě taneční hitparády Billboard a od té doby s každým týdnem poskočil výš. Slušný výkon umocněný tím, že mnozí posluchači taneční hudby si Chic pejorativně spojují s oldies party a vtipkují, že poslední studiovka je starší než oni sami.
Je to trochu křivda, protože Chic jsou opravdu jiná liga než třeba Boney M, kteří české
9
Portrét 1/2
2
-
Vydavatelské společnosti nás milovaly, dokud nás neviděly na vlastní oči. Nebyli jsme hvězdy
nastoupil do angažmá, patřil klub mezi zásadní místa afroamerické hudební scény i komunity.
Na své první hraní, kdy měl doprovázet zpěváka Screamin’ Jaye, v pamětech vzpomíná: „Apollo bylo známé tím, že sežvýkalo ty největší hvězdy a vyplivlo je pryč. Nemohl jsem se dočkat, až všem ukážu, co ten hipík s tlustými brýlemi umí. Byl jsem tak dobrý, že jsem předtím nebyl ani na zkoušce.“
Když pak deset minut před začátkem přicházel na pódium, kde už si dávno další členové orchestru za staženou oponou připravovali noty a ladili nástroje, uvědomil si, jací velikáni tam začínali, a padla na něj tréma. „Tak moc mě znervóznily myšlenky na historii toho místa a na to, jak uspokojit lidi na druhé straně opony, že jsem si vůbec nevšiml rakve po mé pravici. Dirigent zvedl taktovku, opona šla nahoru a z rakve vyběhl Screamin’ Jay, na obličeji měl namalovanou lebku a já se vylekal tak, že jsem vyskočil ze židle, zařval, instinktivně vytrhl kabel z kytary a běžel přes pódium pryč. Publikum se šíleně smálo, stejně tak kapela a asi i management klubu někde ve tmě. Všichni věděli, že jsem nový, nervózní, a když jsem se uklidnil a znovu si sedl mezi orchestr, sklidil jsem aplaus. Namyšlený holobrádek dostal v Apollu křest ohněm.“
Etapu v orchestru považuje Rodgers za zásadní školu do budoucna. Tam se naučil r’n’b základům i cítění, tam dostal lekce od spoluhráčů, kteří jezdili po Státech s hvězdami tehdejší černé hudby. „Naučili mě, abych nelítal s hlavou v oblacích a vždycky čekal neočekávatelné,“ napsal.
Nejprve jako námezdní muzikant jezdil s kapelou doprovázející loutkové divadlo Sesame Street, brzy však přešel do stálého angažmá ve skupině legendárního harlemského klubu Apollo Theatre, což mělo pro Rodgersovu dráhu zásadní dopad. Od 30. let tam koncertovali Louis Armstrong, Duke Ellington, Bill Cosby, v 60. letech jeviště zažilo vystoupení Jamese Browna, Arethy Franklin, Diany Ross s The Supremes, Stevieho Wondera a dalších a dalších. V době, kdy tam Nile Rodgers coby přidrzlý hippie teenager
otčímem. Stálý domov neměli, stěhovali se z jedné chudinské čtvrti New Yorku do druhé. Právě tato sociálně zoufalá situace vedla k tomu, že malý Nile trávil hodně času ve škole, kde miloval hudební kroužky. Hrál na flétnu a klarinet, poslouchal Gershwina. Zásadní pro něj bylo setkání s psychologem, filozofem a propagátorem LSD Timothym Learym. Patnáctiletý Rodgers tehdy dorazil do Learyho bytu na večírek, kde pak strávil dva dny na tripu a stále dokolečka poslouchal skladbu The End od The Doors. Školní lekce klarinetu vzaly za své, Nile se po této zkušenosti definitivně chopil elektrické kytary.
9
Portrét 1/2
3
-
Jakmile jsme s Bernardem Edwardsem ten večer začali hrát, bylo to, jako kdybychom se telepaticky propojili
Edwards. Během předchozích měsíců jsme si párkrát zavolali, jestli si nezahrajeme, ale Bernard nebyl moc nadšený z mé vize hrát směsici klasiky, jazzu, avantgardy a rocku. Dokonce mi během jednoho hovoru naznačil, ať jeho číslo raději zahodím. Ale jakmile jsme ten večer začali hrát, bylo to, jako kdybychom se telepaticky propojili. Dva noví týpci převzali vedení kapely a zněli jsme jako totálně sehrané těleso.“
Oba studioví hudebníci vytvořili precizně fungující dvojici a snažili se pracovat stále spolu. Když Rodgers dostal nabídku na hraní,
Bouře na obzoru
Je paradoxní, že Rodgersův celoživotní hudební parťák, baskytarista Bernard Edwards, zpočátku nechtěl s kytaristou spolupracovat. Ale znáte to, vyhodíte ho dveřmi… Rodgers, který se vedle práce v Apollu živil ještě jako studiový a námezdní muzikant, opět na moment setkání vzpomínal velmi upřímně: „Zaskakoval jsem v jedné kapele za nemocného kytaristu. Neznal jsem nikoho, za normálních okolností bych si řekl: ‚prostě další kšeft‘, ale tady bylo něco výjimečného – basák Bernard
9
Portrét 1/2
4
-
„Ty, hele, a co to je to
du du du?“ Odpověděl
jsem mu stejně upřímně: „To je to samý jako
la la la, ty debile.“
hotelového pokoje a ukradl doklady včetně pasu, zůstal v Anglii, zatímco zbytek party se vrátil za oceán. Seznámil se tehdy s Carey, hosteskou prestižního londýnského klubu Churchill’s, a protože si padli do oka, rozhodl se v Británii zůstat ještě pár dní, i když už měl na ambasádě připravený nový pas. „Jednoho večera mě Carey vytáhla do klubu, kde hrála kapela jménem Roxy Music. Její načančaní fanoušci vypadali jako kříženci příznivců módy, hudby, umění a sexuálního průmyslu. To mě v kombinaci s hudbou a prostorem naprosto odrovnalo. Byl jsem z toho mimo stejně jako z prvního LSD. Frontman Bryan Ferry byl uhlazená a vyvěrající elegance, hudba rozmanitá vlna eklektického nadčasového rocku a textařské éteričnosti.“
Přichází sláva
Roxy Music Rodgerse uhranuli natolik, že se v pamětech dokonce rozplývá i nad obaly jejich posledních dvou desek, které si po koncertě koupil a odvezl s sebou za oceán. Okamžitě začal s Bernardem Edwardsem pracovat na nové kapele, v nadsázce se viděl jako funkový Hendrix. První píseň, kterou vydali, je slavná Everybody Dance. „Jen málo basáků na světě by zvládlo zahrát linku, jakou jsem složil, ale po těch letech s Bernardem jsem věděl, že nebude mít problém. Horší byla skladba jako taková, protože je ovlivněná jazzem a mísí v sobě rozšířenou tonalitu s gradací a chromatickou basu. Musel jsem to naředit jednoduchým trikem,
Je zajímavé, jaké náhody občas vedou k zásadním věcem. Rodgersova tehdejší kapela Big Apple Band se v půlce britské části turné po amerických vojenských základnách rozpadla, její členové si prý připadali, že hrají hudbu za zenitem a bez budoucnosti, v roztočené druhé desce necítili potenciál. A protože Rodgersovi se někdo vloupal do
tlačil do souboru i baskytaristu Edwardse a naopak. Postupně se však od jednotlivých zakázek odstřihávali, včetně jistého zázemí Apolla. „V polovině sedmdesátých let,“ vypráví Rodgers, „newyorská klubová scéna explodovala jako ohňostroj a kdysi trendy Apollo, které bylo alfou a omegou všech r’n’b interpretů, se rychle změnilo v hudebního dinosaura zaseknutého v černé hudbě nějakých padesátých šedesátých let. Mezitím už se na obzoru schylovalo k bouři jménem disko. Historie tuhle složitou a fantastickou etapu postupně smrskla tak, že si s ní dnes lidi spojí leda tak Horečku sobotní noci a Studio 54, ale přitom se toho tehdy dělo mnohem víc. Tuplem pro mě.“
9
Portrét 1/2
5
-
Hnutí The Disco Sucks
Na konci 70. let před žánrem disco nebylo úniku, což vedlo v roce 1979 k neformálnímu založení hnutí a především happeningu Disco Demolition Night, tedy Noci demolice diska. Chicagský rozhlasový moderátor a komik Steve Dahl si nepokrytě utahoval z tanečního žánru, k čemuž se přidávali postupně další hudebníci, fanoušci i veřejně angažované osobnosti. 12. června 1979 během baseballového utkání v Chicagu zasypaly hřiště tisíce gramofonových desek s taneční hudbou, které pak rozvášněný dav demonstrativně zničil. Ačkoli média odsoudila událost jako výtržnost, k postoji Stevea Dahla se následně přidávali další moderátoři, dýdžejové i lidé z hudebního průmyslu, jejichž bojkot vedl k pozvolnému konci zlaté disco éry.
popěvkem: ‚Everybody dance, du du du, clap your hands.‘ Zazpíval jsem mu to, líbilo se mu to, ale řekl mi: ‚Ty, hele, a co to je to du du du?‘ Odpověděl jsem mu stejně upřímně: ‚To je to samý jako la la la, ty debile!‘ Nikdy v životě jsem se tak nezasmál, jako když jsem dělal s Bernardem.“
Výše zmíněná historka poměrně přesně ilustruje přístup, s jakým tehdy nejen Chic k taneční tvorbě přistupovali. Tvůrčí perfekcionalismus, instrumentální preciznost, vlastně až profesorsky přísné řemeslo se muselo naředit groovem a prostými popěvky. Je to typické pro většinu interpretů té éry a přímo mezigalakticky vzdálené dnešní diskotéce, synťáky byly v plenkách, mladí kluci v garáži bez šance, parketem hýbali vyhraní veteráni se zkušenostmi z doprovodných kapel.
9
Portrét 1/2
6
-
Kluci za mnou chodili na pokec, holky mi nosily drinky z baru, já si s nějakou čas od času
dal čáru a navrhl,
jestli si to nerozdáme
Ono to tak vypadá i v klipech: samotní interpreti, hvězdy diskotéky té doby, se v nich tváří tak trochu jako doprovodná kapela. A Nile Rodgers to v autobiografii komentuje následovně: „Nevypadali jsme jako naše hudba. Vydavatelské společnosti nás milovaly, dokud nás neviděly na vlastní oči. Nebyli jsme hvězdy. Naše hudba však ano!“
První singl a hned takový úspěch. Pravda, šlo o dobré načasování, druhá polovina sedmdesátých let taneční hudbě přála jako nikdy předtím. A Nile Rodgers, chudý kluk z ulice, který dělal křoví v doprovodných kapelách, byl najednou za hvězdu. V pamětech dlouze vzpomíná, jak jej nechtěli pustit kvůli oblečení na mejdan do jednoho baru, ale stačilo pár lidem říct, že složil Everybody Dance a za pár minut mu majitel podniku třásl rukou s ujištěním, že se může kdykoli stavit na panáka. Úspěch písně zajistil Chic nabídku dlouhohrající desky. Vydavatelství Atlantic Records tehdy patřilo k největším v hudebním průmyslu, ačkoli začínalo jako ryzí r’n’b label. Stále častěji se pouštěli do taneční scény a právě smlouvu s Chic považuje Nile Rodgers za dosažení cíle dosavadní kariéry, které mu umožnilo soustředit se konečně jen na skládání.
Z odmítnutí hit
Se vší úctou k pozdější tvorbě Chic není pochyb, že právě tato éra byla jejich vrcholem. Měli na kontě několik hitů, úspěšnou desku, bodovali v hitparádách a středobod diskotékové galaxie, hudební klub Studio 54,
„Grace nám řekla, ať přijdeme bočním vchodem, ale tam nám akorát vyhazovač se slovy ‚Fuck off!‘ zabouchl dveře před nosem. Nevadí, zkusíme to hlavním vchodem, řekli jsme si v očekávání, že budeme na guestlistu. Nějakou dobu trvalo, než jsme se protlačili davem, ale na guestu jsme nebyli. ‚My jsme tady na osobní pozvání Grace Jones,‘ řekli jsme tehdy tomu chlápkovi, ale on se jen ušklíbl: ‚Jo, jasně.‘ A tak jsme šli nedaleko do bytu našeho kamaráda, kde jsem zrovna bydlel, vypili pár lahví Dom Pérignon a šňupli si trochu koksu. Vzal jsem kytaru, začal jamovat riffy a zpíval do toho slova
je miloval. Na druhou stranu, i sláva měla své komické hranice, jak se Nile Rodgers a Bernard Edwards přesvědčili na Silvestra 1977. I když, nebýt toho, asi by nikdy nevznikl jejich nejznámější hit Le Freak. Právě ve slavném Studiu 54 vystupovala tehdy superpopulární Grace Jones, která si Rodgerse s Edwardsem pozvala jako speciální hosty.
9
Portrét 1/2
7
-
Když mě tam jedna holka zatáhla poprvé, myslel jsem, že ostatní budou křičet a zavolají ochranku
Nile Rodgers se nijak netají tím, že mu finance umožňovaly žít bujaře a na vysoké noze. Jednou s Bernardem vešli do obchodu s auty a koupili nejdražší dva vozy jen proto, aby udělili rasistickému prodavači lekci z chování k zákazníkovi. Ve Studiu 54, odkud je ještě před pár měsíci vyhodili, byli už pečení vaření a prostor toho klubu prakticky opanovali. „Ženské záchody byly to první,
vyhazovače: ‚Fuck off.‘ Bernard k tomu už jen dodal ‚Fuck off Studio 54, ááá, fuck off!‘, vzal basu a pak jsme to hráli furt dokola, dokud jsme neměli groove, sloku a pak si zase zpívali refrén,“ vzpomíná.
Cítili silnou melodii, potenciál, ale shodli se, že píseň s tak sprostým sloganem do rádia nedostanou. Slova „Fuck off Studio 54“ ještě během toho večera nahradili známým Le freak, c’est chic a hit byl na světě. Skladba Le Freak vyšla v létě 1978 a Nile Rodgers přiznává, že šlo o první sedmiciferný honorář, který jim byl kdy vyplacen. Vydavatelství odměnou nešetřilo po zásluze, neboť singl překonal třikrát platinovou desku, což znamenalo prodej přes šest miliónů kopií jen v USA. Po celém světě se dostal singl na dvojnásobek.
9
Portrét 1/2
8
-
Nile Rodgers
Narodil se 19. září 1952. Dětství trávil střídavě na ulici, střídavě v péči sociálně slabé matky a drogově závislého otce. Jako dítě hrál na dechové nástroje, v pubertě přešel na kytaru. Vzdal se vzdělání a ještě před dvacátými narozeninami se už živil jako studiový hudebník a člen orchestru. Proslavil se s kapelou Chic, která formovala zlatou éru disco, od 80. let se věnuje produkci, je podepsaný pod deskami hudebníků jako jsou David Bowie, Madonna, Peter Gabriel nebo Daft Punk.
Na začátku 80. let už vydávala desky spíš ze setrvačnosti, jednotliví členové se věnovali bočním projektům a reunion, ústící v poslední studiovou desku v roce 1992, byl tehdy jen nostalgickým aperitivem na závěr.
Konec přišel mnohem dříve a všichni to tušili. Sám kytarista ve svých pamětech doslova říká: „Hnutí The Disco Sucks odstřelilo kariéru Chic jen pár rychlých a zběsilých let poté, co vůbec začala.“ Silná slova, smutná. O to víc bude zajímavé sledovat, jestli se po čtvrtstoletí povede Chic comeback. Novinka nás čeká během tohoto měsíce, druhý singl už teď točí hitparády, tak se nechme překvapit.
kolem čeho jste po příchodu do klubu prošli. Když mě tam jedna holka zatáhla poprvé, myslel jsem, že ostatní budou křičet a zavolají ochranku. Nikoho to nezajímalo, dokonce mi nikdy žádná neřekla, ať jdu pryč, takže jsem tam často strávil celý večer. Kluci za mnou chodili na pokec, holky mi nosily drinky z baru, já si s nějakou čas od času dal čáru a navrhl, jestli si to nerozdáme. Někdy jsme si to rozdali, jindy ne, ale ve Studiu 54 zkrátka vládla atmosféra dionýské důvěry a sounáležitosti,“ říká.
Smutný konec
Chic sice byli dlouho aktivní kapelou, ale překonat první roky už se jim nikdy nepodařilo. Bylo to pravděpodobně dáno i situací na taneční scéně, která se postupně měnila. Velkou roli hrálo i hnutí zvané The Disco Sucks (Disko stojí za hovno), které na konci 70. let nabíralo na intenzitě, a nejen Chic, ale i ostatní interpreti diskotékové vlny včetně Bee Gees nebo Kool and the Gang boj postupně prohrávali.
Nile Rodgers si však stále držel svůj skladatelský standard zatraceně vysoko, a co se mu nedařilo s Chic, dokázal průběžně v produkci pro jiné hudebníky. Stál za výrazným úspěchem Sister Sledge, hudební vydavatelství Motown angažovalo Rodgerse s Andrewsem v naději, že nakopnou uvadající kariéru Diany Ross. To se s deskou Diana povedlo, obsahovala hity Upside Down a I’m Coming Out, ale marná sláva, kapela jako taková postupně ztratila dech.
9
Portrét
9
Předchozí článek:
Tori Kelly
Další článek:
Nile Rodgers