Příště škrtat

Mladý písničkář chce rozdávat dobrou náladu, ale moc mu to nejde.

Calltovi se povedl husarský kousek už před vydáním. Od fanoušků přes Startovač dokázal na desku vybrat téměř 190 tisíc Kč, což je úctyhodný výsledek. Na Momentech je to slyšet, v našem regionu asi žádný písničkář nedebutoval s tak dobrým zvukem a pečlivou produkcí. Problém je, že u Callty nelze poznat, jestli chce být víc písničkář, nebo spíš jednočlenný boyband. Výsledkem je kočkopes, který v sobě kloubí dobrou kytarovou techniku a důraz na melodičnost na jedné straně, a na té druhé bohužel trůní kýčovitá líbivost a brutalismus hloupých textů.

Pravda, v popu není místo pro básníky, ale písmáci by tam také neměli co dělat. Calltovy texty jsou hlavní slabinou alba, nekompromisně je tříští jako opilý atlet, který minul a hodil kladivo do výlohy. Zpěvákovi nevycházejí slabiky i celá slova, navíc jeho poetika stojí na obratech jako „holka krásná / láska jasná“, opírá se o klišé v podobě opakování slovesných tvarů a dojde i na cimrmanovské absolutní rýmy. U patnáctiletého autora bychom shovívavě přivřeli oči, ale Callta se blíží Klubu sedmadvacet.

Možná udělal chybu, že chtěl vydat velkou desku. Patnáct skladeb je vzhledem k výše vyřčenému prostě moc a poslech na jeden zátah je za trest. Kdyby to proškrtal na polovinu, bylo by na světě vybroušené EP s jasnou cílovkou a několika potenciálními singly pro odpolední vysílání Impulsu. Jenže na kdyby se nehraje a Callta bude muset na další desce skládat reparát.

1. Depka

2. Dokola

3. Spřízněná

4. Nádech

5. Mami

6. Pouto přátelství

7. Malej kluk

8. Song pro tebe

9. Momenty

10. Zrzka

11. Věk je pouze číslo

12. Ve hvězádch

13. Usměj se

14. Naštěstí

15. Terapeut

Předlinkovaný návrat

Jedenáctou studiovku Simply Red nikdo nečekal. Alespoň to je její výhoda.

Britští veteráni modrookého soulu v posledních letech hráli místo muziky hlavně komedii o věčných rozchodech a dávání se zase dohromady. Loňské oznámení pódiového comebacku tak málokoho zaujalo, pozdější avízo studiovky už ano. Novinka je tak pro mnohé příjemným překvapením, další od ní ale nelze čekat.

Přináší totiž naprosto standardní Simply Red, rozuměj čistý uhlazený popsoul, který brzy začne unavovat a nudit. Je to kvůli tomu, že hudba se drží roky nalinkovaných schémat a i věrní fanoušci si budou připadat, že slyší nějakou starou desku. Svou roli hraje i absence výrazného singlu, jakým byla třeba Stay na předešlé desce. Na této prostě prošumí bez vzrušení dvanáct písní a na konci si horko těžko vzpomenete na jedinou melodii.

Vždycky platilo, že Simply Red rovná se zpěvák Mick Hucknall. I tentokrát to dává svědomitě najevo, poměr jeho fotek v bookletu vůči kapele je 6:1. Na druhou stranu je zároveň jistotou, že hudba Simply Red má stále svou tvář a okouzlující hlas, i když to třeba není taková zábava jako dřív.

1. Shine On

2. Daydreaming

3. Big Love

4. The Ghost of Love

5. Dad

6. Love Wonders

7. Love Gave Me More

8. Tight Tones

9. WORU

10. Coming Home

11. The Old Man and the Beer

12. Each Day

Klasická deprese

Paradise Lost natočili svůj standard. Album, které nenadchne, nezklame, nenaštve, nepřekvapí.

Pokud zrovna nepatříte k příznivcům gothického doom metalu a chcete si zaručeně zkazit víkend tím, že se sebemrskačsky uvrhnete do hluboké deprese, pak si v pátek večer pusťte novou desku jeho britských průkopníků Paradise Lost.

Nahrávka The Plague Within je klasickým temným počinem zkušené kapely vyzrálých muzikantů, kteří jsou špičkou ve svém žánru. Ovšem možná i jeho vyznavač po poslechu novinky zjistí, že mu není zrovna do zpěvu, protože jde o nahrávku plnou melancholických kompozic vyvolávajících dokonalý splín.

Názvy skladeb (třeba No Hope in Sight, Punishment Through Time či Victim of the Past) jsou samy o sobě dost negativní. Zpěvák Nick Holmes v nich navíc tentokrát využívá téměř výhradně hlubší a hluboké polohy hlasu. Při poslechu se vám možná bude zdát, že posloucháte stále jeden a tentýž utahaný monotónní song.

Stojí ovšem za to si počkat na závěrečnou skladbu Return To The Sun. Díky silným orchestrálním pasážím působí impozantně, a jde tak zřejmě o jediný song skousnutelný pro širší metalovou veřejnost.

Najdou se jistě tací, kteří si v těžké depce vyloženě libují. Alespoň v jejich sbírce cédéček s morbidní a temnou muzikou tedy nejnovější studiové album britských Paradise Lost zaujme důstojnou pozici.

1. No Hope in Sight

2. Terminal

3. An Eternity of Lies

4. Punishment Through Time

5. Beneath Broken Earth

6. Sacrifice the Flame

7. Victim of the Past

8. Flesh from Bone

9. Cry Out

10. Return to the Sun

Nic pro optimisty

Dvojice kumpánů z kapel The Bad Seeds a Grinderman si vzala na starosti další hudbu k filmu.

Drama režiséra Davida Oelhoffena v hlavní roli s Viggo Mortensenem získalo tři ceny na festivalu v Benátkách už loni, ale soundtrack k němu se objevil až nyní. Při vědomí, že jde o příběh z dob alžírské války a že film vznikl podle předlohy Alberta Camuse, byli jeho autoři vybráni poměrně logicky.

Cave s Ellisem, který je hlavně houslista (vedle The Bad Seeds instrumentální mistrovství léta dokazuje s vlastní kapelou Dirty Three), zvolili podobně zamyšlenou a patetickou rozvolněností charakteristickou hudbu, jakou už doprovodili snímek The Proposition. Právě táhlé tóny houslí, které se prolínají s elektronickými plochami i „bzučícími“ a skřípajícími Hamply, jsou dominantní. Další nástroje, klavír či mandolína, jsou použity jen jako koření.

Při poslechu samotné hudby fantazie začíná pracovat naplno a obrazy samy naskakují. Oba autoři rozhodně svou muziku aranžérsky „nepřecpávali“, zjevně se snažili jen dokreslit dění, cíleně pracovali s odmlkami, pauzami a momenty záměrného ticha. Právě to zvyšuje napětí a dává možnost vnímat gradace i v neagresivních a jen minimalisticky stupňovaných pasážích.

Překvapení jsou v této hudbě základním prvkem. Třeba když se v The March zčistajasna objeví hrdelní mrmlání, tolik podobné orientální world music. V nejlepších chvílích, s drobnými miniaturami klavíru, si zase lze snadno vybavit poslední desku The Bad Seeds, komorně něžnou Push The Sky Away.

Album rozhodně není vhodné pro ty, kteří spěchají nebo hledají injekci optimismu. Místy až žalostně lkající tóny připomínají existenciální otázky a záleží na míře empatie a citlivosti každého posluchače, zda jim vůbec dá šanci. Protože teprve pak se mohou dostavit ona jen těžko hmatatelná krása a pocit katarze.

1. Far from Men

2. The Teacher

3. Bloody Cheche

4. Dead Horse

5. Setting Out

6. Mountain Scramble

7. Dust Storm

8. Bandits

9. The March

10. Berzina

11. Farewell at Tinguit

12. No Class Today

13. Teacher‘s Farewell

14. Far from Men 2

Letní soundtrack

Po angažmá v Queen natočil Lambert desku, na které umí roztančit i rozplakat.

Třetí studiové album Adama Lamberta je plné skladeb s hitovým potenciálem a naznačuje, že se možná zrodil nástupce popových ikon.

Při nahrávání mu jako skladatelé a producenti sekundovali Max Martin a Shellback, kteří mají na svědomí hit Whataya Want from Me z jeho debutu For Your Entertainment. Šlo o sázku na jistotu, která se vyplatila. Jde totiž o tvůrčí duo podepsané i pod nahrávkou 1989 od Taylor Swift – nejúspěšnějším albem loňského roku.

Lambertův třetí studiový počin koncem dubna předznamenal otvírák desky Ghost Town. Úvodní tóny akustické kytary rozčísne taneční smyčka a rozjede se muzika ve středním tempu, do níž zpěvák kouzlí hlasem. Navazuje titulní The Original High, která i díky „summer time“ v textu roztančí. Another Lonely Night je diskotéková jízda s emotivním textem. Underground začíná zpěvem za doprovodu klavíru a pozvolna se rozjíždí v příjemné r’n’b.

Je to tedy pestrá deska. Její nejsilnější písní je baladická There I Said It. Lambert v ní naplno předvádí své pěvecké mistrovství. Skladba je hluboce emotivní. Na moment se vám zastaví srdce, naskočí husí kůže, téměř vytrysknou slzy a vybavíte si Michaela Jacksona. Lambert by ale klidně mohl být také nástupcem George Michaela. Ukazuje se to i v závěrečné Heavy Fire, v jejímž refrénu zní tak vysoké tóny, že pro ně snad ani neexistují noty.

Adam Lambert přesně ví, jaký styl a zvuk mu sedí, a navíc obojí dokázal s grácií poskládat do prvotřídní moderní popové nahrávky. Pro leckoho to může být soundtrack letošního léta.

1. Ghost Town

2. The Original High

3. Another Lonely Night

4. Underground

5. There I Said It

6. Rumors (feat. Tove Lo)

7. Evil In The Night

8. Lucy (feat. Brian May)

9. Things I Didn’t Say

10. The Light

11. Heavy Fire

Hlas nade vše

K poslechu třetí desky Florence and the Machine vás na první dobrou vtáhne singl Ship To Wreck, jenž rozhodně album nepředurčuje ke ztroskotání.

Tisíckrát omletá fráze o upřímnosti a nejosobnějším albu, které kdy daný interpret natočil, v tomto případě dostává konkrétní uvěřitelnou podobu zabalenou v hitovém provedení.

Titulní How Big, How Blue, How Beautiful neskromným instrumentálním doprovodem navazuje na předchozí album Ceremonials. Téměř pohádkový rej dechových nástrojů v závěru písni sluší, protože je natolik výrazný, že dokáže hrát s hlasem Florence Welch rovnocennou hru. Ostatní nástroje se musí v přítomnosti výrazného vokálu spokojit s vedlejší rolí. Zpěvačka sama má dramatické hudební podklady svých skladeb v oblibě, producent Marcus Dravs ji však v tomto ohledu držel při zemi. Nástroje od kytar přes perkuse, piano a smyčce po elektroniku se rozjedou, ale povětšinou bez kudrlinek.

Že na třetím studiovém albu Florence Welch dominuje nade vším její hlas, je zřejmé. Aby tomu tak nebylo, bylo by potřeba osmadvacetiletou Angličanku unavit, ztlumit, zavřít do zadního kumbálku ve studiu. Bylo by to ale zbytečné, protože její texty by nejspíš pořád k mikrofonu doléhaly s dostatečnou naléhavostí. Zpěvačka umí čím dál lépe svůj hudební dar krotit i využívat jak jeho sílu a agresi (What Kind of Man), tak něžnější polohy (nádherná Various Storms and Saints) i vyjádřit veškeré emoce, které do zpěvu vkládá.

1. Ship to Wreck

2. What Kind of Man  

3. How Big, How Blue, How Beautiful

4. Queen of Peace  

5. Various Storms & Saints

6. Delilah  

7. Long & Lost  

8. Caught

9. Third Eye

10. St. Jude

11. Mother

Ďábelská hra

Mark Tremonti nahrál precizní album, na němž exploduje čistá metalová energie.

Tremonti je čtyřčlenná metalová formace, kterou si založil kytarista rockových Creed a Alter Bridge Mark Tremonti. Skládá, píše texty, a navíc dostává prostor jeho silný, někdy až neuvěřitelně mocný hlas.

V pořadí druhé studiové album vyšlo tři roky po fanoušky i kritikou velebeném debutu All I Was. Je na něm desítka silných, kytarovými riffy a mistrovskými sóly vyšperkovaných songů, které zvednou adrenalin v krvi a díky chytlavým melodiím vás donutí si prozpěvovat. Cauterize je jedním z těch alb, u kterých nechcete, aby se přiblížil konec poslední členité skladby. Baví totiž všechny, od úvodní naštvané Radical Change přes lehce depresivní Flying Monkeys, titulní Cauterize, která opět vlije do žil pozitivní krev, rozjetou Arm Yourself či hymnickou Dark Trip.

Mark Tremonti si kapelu založil, aby v ní mohl uplatnit prý příliš „speedmetalové“ nápady, se kterými ho kolegové z Alter Bridge posílali do háje. Je na místě jim za to poděkovat. Jinak bychom si totiž od kytarového boha moderní doby Tremontiho neužili takovou nálož ďábelských riffů a procítěných zpěvů. Jeho sóla by zřejmě zahráli jen vyvolení, přesto nejsou zbytečně rozmáchlá a příliš dlouhá.

Desku Cauterize si zkrátka oblíbí každý, kdo má rád agresivní a nakažlivou muziku, která má hutný zvuk a nezná hranici mezi rockem a metalem.

1. Radical Change

2. Flying Monkeys

3. Cauterize

4. Arm Yourself

5. Dark Trip

6. Another Heart

7. Fall Again

8. Tie the Noose

9. Sympathy

10. Providence

Punk je zpátky

Co mají společného skinheadi, grime, UK garage, punk rock a černý humor s odstínem růžové?

Odpovědí je debutová deska Slaves. Ti jsou po Royal Blood, kteří čerpají především z archivu těžkého rocku, dalším britským kytarovým duem, které se do toho nebojí říznout. Jestli jsou Royal Blood vtipní ostentativním vykrádáním epických rockových riffů, Slaves jsou vtipní pořád. Dva namakaní a potetovaní skinheadi v nažehlených bílých oblecích (případně polonazí) z desky křičí, že by se Londýňané měli více usmívat. „Není to přece tak zlý. Není to tak zlý, když už jste všichni mrtví,“ řve Issac Holman a přitom zpocen stojí za bicími, do nichž nekompromisně řeže.

Slaves se podařilo umně a s minimalistickým přístupem oživit ztracenou energii punk rocku, smíchat ji se šmírou a valivostí UK garage a zbrklým frázováním grimu, který oba zúčastnění milují. Naživo hrají třeba cover Shutdown od Scepty, vlivy vyhypovaného žánru lze ale rozeznat už v úvodní The Hunter nebo v rozverně výsměšném singlu Cheer Up London. Třetí Sockets naopak jako by vypadla z poličky s cedulkou 70’s punk, z přihrádky někde mezi deskami Buzzcocks a Stiff Little Fingers. Slaves se v debutu rozkročili do překvapivého množství poloh, silným momentem desky je i akustická, komorní, jemná a titulní Are You Satisfied?

Zdá se, že prorazit v dnešní Británii znamená založit kapelu o dvou členech, vykrást jednu hudební kapitolu země, zasypat to nádechem současnosti a podávat na divoko. Pokud budou Slaves na konci roku podobnou senzací jako Royal Blood loni, nebude to až takové překvapení.

1. The Hunter

2. Cheer Up London

3. Sockets

4. Despair And Traffic

5. Do Something

6. Are You Satisfied?

7. Wow!!! 7am

8. Hey

9. Live Like An Animal

10. Ninety Nine

11. She Wants Me Now

12. Feed The Mantaray

13. Sugar Coated Bitter Truth