Studený návrat

Severoirští Ash po osmi letech přichází s novinkou, která rozhodně ze židle nezvedne.

Nejprve se velká část fanoušků od Ash odvrátila před deseti lety, kdy odešla baskytaristka Charlotte Hatherley. Kapela ještě v roce 2007 vydala Twilight of the Innocents se slovy, že jde o poslední studiovku, následovala povinná „bestofka“ a pak ticho po pěšině. Těžko říct, co se stalo, ale na tu pěšinu teď trojice zase vylezla z křoví u krajnice celá rozcuchaná, unavená a tvářící se, že teprve před chvílí vypojila aparaturu, takže vlastně jedeme dál.

No, moc to nejde. Kdo si pamatuje vrcholnou formu kapely v podobě desek Free All Angels a Meltdown, ten nad Kablammo! zapláče. Slyšíme devadesátkový high school rock jak ze seriálu Dawsonův svět. Nebo z „Prciček“. Ash se můžou chytnout za ruce s Weezer a vyrazit na společné turné, protože teď zní téměř identicky, a to včetně práce se zpěvem.

Na albu najdeme odlesk zašlé slávy, například ve skladbách Go! Fight! Win! a Moondust, ale je to stále zoufale málo na to, aby se skupina dostala znovu do sedla.

1. Cocoon

2. Let‘s Ride

3. Machinery

4. Free

5. Go! Fight! Win!

6. Moondust

7. Evel Knievel

8. Hedonism

9. Dispatch

10. Shutdown

11. For Eternity

12. Bring Back the Summer

Rozsévači pochybností

Anti-Flag umí nastavit zrcadlo a odraz v něm není nic lichotivého. Měli bychom je za to mít rádi, nebo nenávidět?

Postavme se k tomu čelem. Anti-Flag budou na scéně příští rok přesně dvacet let. Zatím stihli vydat deset alb, což je nová deska co dva roky. Že se s tím nemažou, je jasné. Energický punk rock, na tom moc inovací nevymyslíš. Jejich dobrá značka je urgence a spravedlivá naštvanost, prýštící nejenom z najebaných songů, ale hlavně ze slov, jako bychom žili na hraně existenčního kolapsu.

Anti-Flag byli vždycky hlavně angažovaná politická kapela. Podporují Amnesty International, PETA, Occupy Wall Street, Greenpeace, dokonce si vymysleli svůj vlastní festival, nazvaný ANTIfest. Ne, nezmění svět ani o píď, ale proč to alespoň nezkusit. Že jsou trochu doleva? Která americká kapela podobného ražení není. Anti-imperialismus, brojení proti válce a okupaci cizích území, lidská práva, třídní boj a indiference. To jsou témata, která Anti-Flag tíží a potřebují se z nich nahlas a srozumitelně vyzpívat nebo vyřvat. Hudebně hodně věcí trochu splývá. Nicméně je tu pár těch, co vybočují. Předně song, ke kterému je i video – Brandenburg Gate s hostujícím Timem Armstrongem z Rancid, jenž zní jako dokonalý remake starých dobrých Social Distortion. Dále pomalejší, leč o nic méně naléhavá Sky Is Falling, která jede na typické vlně Bad Religion. A v neposlední řadě Without End ve středním tempu s klasickým košatým refrénem, který zní jak staří dobří Blink-182, jejíž sloky mají zlověstný kontext a hostuje v nich levičácký bratr Tom Morello z Rage Against The Machine.

Mezi mé favority ale patří klasicky ty rychlejší skladby – především The Great Divide, v níž vynikne kontrast projevů obou zpívajících, Justina Sane a uštěkanějšího Chrise #2. Baví mě hodně úplný start desky, výkop a prvních dvacet vteřin Fabled World, protože je to nekompromisní, bez pikosekundy na nádech a zpracování informace. Pustťe si American Spring a jděte si po textech. Pokud vám uvízne byť jen jeden závažnější verš v hlavě a začnete přemýšlet nad jeho významem, sémě pochybnosti o našem epikurejském a alibistickém způsobu života bylo úspěšně zaseto.

1. Fabled World

2. The Great Divide

3. Brandenburg Gate (feat. Tim Armstrong)

4. Sky Is Falling

5. Walk Away

6. Song For Your Enemy

7. Set Yourself On Fire

8. All Of The Poison, All Of The Pain

9. Break Something

10. Without End

11. Believer

12. To Hell With Boredom

13. Low Expectations

14. The Debate Is Over (If You Want It)

Klasika

Na albu je to nejcharakterističtější z hudební mluvy, kterou Tři sestry ctí už třicet let

Tři setry jsou kapela, která se za třicet let existence vyprofilovala tak, že každý průměrný hudební fanoušek pozná drtivou většinu jejích písniček hned po prvních tónech, a když přece jen zaváhá, ujistí ho zpěvem Fanánek. Je to vlastnost, která je pravým bohatstvím každé kapely, lhostejno z jakého ranku přichází. Už jenom za tohle má pražská punkrocková, či chcete-li pubrocková parta bod.

S novým, a nutno zdůraznit že výročním albem je všechno tak, jak má být. Tři sestry na ně naskládaly tucet písniček, v nichž je jakýsi souhrn toho, co během své kariéry činily. K tomu nutno jako plus přičíst schopnost ještě stále nacházet v tvorbě linie, kudy mohou směle kráčet zřetelné melodie, v nichž byla formace vždy silná. Pravda, mnohé písničky na desce připomínají ty, které natočila již v minulých letech. U kapely, která by už dnes klidně mohla koncertovat se sérií vlastních evergreenů a vystačila by s tím možná do konce kariéry, je ale pnutí dál tvořit sympatické. A rukopis je rukopis.

I na tomto albu je nicméně moment, který je jeho zlatým hřebem, a přitom se vymyká zvyklostem. Závěrečná písnička Plechový Ježíš je podepřena partem houslového kvarteta a ve spojení se stadiónovým modelem přednesu a melodickou linkou patří k osvěžení celku.

Fanánkovy texty si zachovávají stabilní úroveň a nutno vypíchnout, jak zručný je to vypravěč. Je obdivuhodné, že v  punkrockovém zápřahu a rychlosti dokáže sdělit příběhy, které mají začátek a konec. Žádné náznaky, žádná zkratka, Fanánek vypráví jako dobrý novinář – řekne vše, co má na srdci.

Fernet Underground je album, která svědčí o tom, že Tři sestry mají energii, chuť, humor, nadhled a oproti starým albům i větší instrumentální zručnost, která jim dovoluje vystavět a odehrát písně s gustem a přehledem. Fanánkův intonačně mírně odkloněný zpěv je v tomto případě cosi jako erb.

1. Svatá Petra

2. Nápis Na Kovárně

3. Taneční

4. Underground jsme nestihli

5. Dneska hrajou naši

6. Fyzické osoby

7. Kocovina

8. Tajnej hajnej

9. Havran

10. Narozeniny

11. Takzvaná stará

12. Plechový Ježíš

Deska na grilovačku

Snoop se už jen baví, Pharrell to odpracoval za něj.

Na třinácté desce Snoop Dogga se autorsky i producentsky podílel jeden z největších hitmakerů planety, přesto neobsahuje ani jeden silný hit. Pharrell Williams a Snoop Dogg spolu nahráli první singl v roce 2003, následovalo pár dalších skladeb, Snoop byl přitom vždy tím „větším“ jménem z tandemu. Jenže o deset let později celou planetu zamořily nakažlivým štěstím a sexy funkem písně Get Lucky a Happy a role se trochu obrátily. Vlastně neobrátily, spíš vyrovnaly. Pharrell je zázračný hitmaker, Snoop Dogg je kultovní rapper, který se nebojí experimentovat, a pokaždé když propadne novému žánru, upraví si pseudonym, aby změnu podtrhl.

Očekávání, která byla u této desky logicky velká, se naplnila i nenaplnila zároveň. Deska je roztančená funkem s příjemnými přesahy do diska. Snoop v rapu více intonuje a užívá si, že dost práce za něj udělají pozitivně naladěné retro beaty. Co ale zarazí, je ta na začátku zmíněná nehitovost. Album Bush by mohlo (a pravděpodobně i bude) znít celý den z launge hotelu, z baru na pláži nebo na grilovací party. Všichni si budou klepat nohou do rytmu, nikdo ale pravděpodobně nezvedne hlavu od nevázané konverzace a neřekne: „Slyšíš? To je ta nová deska Snoopa a Pharella, tuhle skladbu miluju!“

1. California Roll (Ft. Stevie Wonder)

2. This City

3. R U A Freak

4. Awake

5. So Many Pros

6. Peaches N Cream (Ft. Charlie Wilson)

7. Edibles (Ft. T.I.)

8. I Knew That

9. Run Away (Ft. Gwen Stefani)

10. I‘m Ya Dogg (Ft. Kendrick Lamar & Rick Ross)

Britsví

Bývalý frontman legendárních The Jam se stále drží experimentů a stále mu to vychází.

Modfather, jak Británie Paulu Wellerovi za jeho zásluhy v hnutí mods přezdívá, dal v roce 2008 s deskou 22 Dream pomyslné vale tradičnímu rock‘n‘rollu a mod beatu, v cestě za experimenty pokračuje i na dvanácté sólovce. A vychází mu to. Psychedelický úvod White Sky opravdu působí jako start na cestu za dalekou planetou, brzy ji ale rozezní zemitě konkrétní kytarový riff a valivé bicí. Druhá Satturns Pattern má refrén, který se uhnízdí v hlavě. Weller za všechna ta léta ví, jak má znít singl. Přesto, po fade outu skladba znovu ožije, otázkou je ale proč, když se v dovětku nic nestane. Třetí Going My Way nese kupředu madnessovské piano a vrstevnaté vokály. Celé album reflektuje dění na současné britské kytarové scéně, přesto si ale drží Wellerův rukopis. I’m Where I Should Be evokuje Albarnův melancholický počin Everyday Robots, klavír v In the Car... jako by Weller z Albarnovy sólové desky snad vysamploval.

Saturns Pattern je zvukově bohatá deska, které se nebojí cestovat napříč žánry. Paul Weller nahradil divokost The Jam muzikantskou vyzrálostí a odvahou prozkoumávat nové končiny. Sedmapadesátiletý Weller nenatočil lamače hitparád ani ikonické album. Je to ale solidní obraz a odraz současné britské scény od muzikanta, který svou troškou do historie populární hudby už přispěl.

1. White Sky

2. Saturn‘s Pattern

3. Going My Way‘

4. Long Time

5. Pick It Up

6. I’m Where I Should Be

7. Phoenix

8. In The Car…

9. These City Streets

Skvělý debut

První dlouhohrající deska Peter Pan Complex přináší silné melodie a důraz na kytary.

Ten tam je úzkoprofilový zvuk z prvních Demlů. Pražská pětice se rozhodla vybrousit repertoár do dospělé indie podoby a zaměřit se na potenciál jednotlivých písní. Proto na albu najdeme hned několik možných singlů stojících na riffech, které chytnou na první poslech. Funguje tak úvodní SOS, funguje tak Talking Sense v polovině, stejný efekt má Vandalism na konci. Fanoušci současného (plus z minulé dekády) angloamerického alternativního rocku budou z desky nadšení, přičemž označení „vůbec to nezní česky“ v tomto případě ztrácí nádech klišé.

Album je zkrátka důkazem, že když se chce, jde to i u nás. Velkou zásluhu na tom bezpochyby má práce britského producenta Michaela Rendalla, který dokázal podobnou šťávu napumpovat například do poslední studiovky The Prostitutes. Pro Peter Pan Complex je nahrávka udání nového tempa, sděluje, jakým směrem se chce vydat, a je to zatraceně dobrý příslib. Pokud se jim atmosféru desky podaří přenést i na koncerty, to by v tom byl čert, aby s novinkou neprorazili.

1. SOS

2. Wolfskin

3. The Eye Collector

4. Simplicity

5. Talking Sense

6. Morning

7. Not You

8. Russian Roulette

9. Vandalism

10. Scissors

1. Blackcock (prod. DJ Mike T)

2. Pryč (prod. Cassius Cake)

3. Nech žít (prod. Homie Beats & Norbert Ronin) ft. Vladimir 518 & Elpe

4. Hlavu motám (prod. Peacock Beats) ft. Bee

5. Kurvy (prod. Crazy Bud$) ft. Orion

6. Jsem rád (prod. Special Beatz) ft. Supa & Bee

7. Tma (prod. DJ Wich) ft. Vladimir 518

8. Musim (prod. DJ Wich)

9. Naplnění (prod. Peacock Beats) ft. LA4

10. Na kredit (prod. Peacock beats) ft. Orion

11. Vůle (prod. Grimaso) ft. DJ Vatra

12. Čas nečeká (prod. DJ Mike T)

Vystřelená střela

Nováček labelu Bigg Boss debutuje dotaženým albem.

Možná tu máme desku, která konečně nakopne český hip hop. Jedenadvacetiletý Refew v dětském pokojíčku v Libni dlouho piloval svou flow a jak by řekl jeho mentor Vladimir 518, vybrousil diamant. Refew disponuje na české poměry nevídaně eklektickým projevem, překotný rytmus jazyka podpírají autentické texty, v nichž se chytře vyhýbá zažitým a přežitým rapovým klišé.

Refew jako jeden z mála nepíše o sobě, ale o tom, co vidí. Vnímání a následná interpretace okolí je jeho velkou devizou, český hip hop se v rapování o rapu topí už roky. Přesto v textech občas zaškobrtne a na rapera používá trochu nepatřičné rýmy. „Dělám si, co chci, smrkám do kapesníku nudli,“ rapuje ve skladbě Hlavu motám. Naštěstí neulítává často. Mimo rap Refew s přehledem zvládá i zpívat, což desce dodává další neokoukaný rozměr. Není to kdovíjaký zpěvák, s hlasem ale umí pracovat přirozeně, nenuceně a uvěřitelně. Zvukově se album drží potemnělého elektro trendu, najdou se ale i výjimky, které zastřenou atmosféru příjemně prosvítí. Jmenujme například funky jízdu Nech žít, v níž kromě Vladimira 518 hostuje i Elpe.

Bez přehánění je to deska, která má potenciál převýšit českou hiphopovou produkci roku 2015. Ne proto, že hodně rapperů už nemá co říct a žijí ze slov, která napsali před lety. Ta deska je prostě dobrá.

Utopeni v pastelových barvách

Obal In Colour je vlastně velmi přesný manuál k tomu, jak kolekci jedenácti kompozic Jamieho xx popsat, uchopit i pochopit.

Kaleidoskopická barevná geometrie a minimalismus. Spousta prostoru mezi, pro vlastní interpretaci, pohyb, tanec. Něco, co jde ruku v ruce s moderním trendem nejen hudebně, nejen v taneční hudbě, ale i v grafickém designu, architektuře i třeba v konceptuálním umění. Prostor. To je základní pojivo i organický materiál, ze kterého je konstruován vzdušný skelet In Colour. Bylo by pošetilé a nefunkční zanášet recenzi debutové desky Jamieho xx spoustou těžkých slov, když je tak jednoduše čistá. Až by se chtělo říct, že je to lehce taneční, sofistikovaný, ale nekomplikovaný ambient 21. století.

Jamie xx je někdejší člen The xx a z prosakujících nálad i producentských postupů většiny tracků je jasné, kam pavoučí nitky vedou. Nebo spíše melancholie jimi protknutá na The xx dost často odkazuje, ať už jsou to kytarové vyhrávky v Obvs, nebo Loud Places, kde je to naplno přiznané i díky hostující Romy. Stejně tak skóruje i druhý kapelový kolega Oliver Sim v Stranger In A Room. Ostatně tyhle dvě poslední zmiňované věci charakterizují jednu zásadní polohu In Colour. Ta druhá je zastoupená úvodní Gosh a především věcí I Know There‘s Gonna Be (Good Times) s hostujícím Young Thugem a Popcaanem, což je hříšně nostalgický dancehall. Dát si pár koktejlů a tančit, ale ne bujaře, spíš tak trochu při zdi, v přítmí potemnělého baru, a hodně sexy. Můj nejoblíbenější track je ale stejně Seesaw, opět s rozmlženým vokálem Romy Madley Croft a hiphopovými bubny. A pak epická The Rest Is Noise. In Colour je krásná letní deska s melancholickými vychytávkami, které budou fungovat v každém ročním období. Skvělá je na ní její konzistentní kvalita i tematická a zvuková barevnost. Že je Jamie xx dobrý producent, se ukázalo už díky jeho spolupráci s popovou elitou (Rihanna, Drake, Alicia Keys a další). Že umí dělat věci i pro sebe, a navíc takhle dobré, na to jsme si chvíli museli počkat, ale výsledek stojí rozhodně za to.

1. Gosh

2. Sleep Sound

3. SeeSaw (featuring Romy)

4. Obvs

5. Just Saying

6. Stranger In A Room (featuring Oliver Sim)

7. Hold Tight

8. Loud Places (featuring Romy)

9. I Know There’s Gonna Be (Good Times) (featuring Young Thug & Popcaan)

10. The Rest Is Noise

11. Girl