-
Rise Against jsou navzdory punkovému žánru velká kapela. To bylo zřejmé hned po příchodu do téměř plné Incheba Areny. Škoda, že výsledek tomu neodpovídal.
text Kay Buriánek
foto Jan Nožička
Veřejná zkouška
Rise Against
3
naživo
1
-
Incheba Arena,
Praha, 10. 6. 2015
k snesitelnému normálu, konvenujícímu neosobní hale, ale zázrak stále nepřicházel. Nejsem primadona, vlastně mi jisté nedokonalosti imponují. Jenže tohle bylo jaksi moc. Omluvou může být místo, kde jsem stál, ale nejsem si jist tím, že kdekoli jinde to bylo lepší.
Tahle rozplizlost v kombinaci s jednotvárností, která je dána jednoduchou skladbou poppunkových písniček Rise Against, je po několika desítkách minut dost otravné kombo. Jestli něco dokáže ještě víc umocnit rozpačitost, jsou to naoko emotivní hecovačky. O proudící energii, o pražském ‚nej‘ publiku a tucet dalších klišé, jak z konverzačního manuálu. A navrch, aby toho nebylo málo, nezbytné a neustálé ‚sing along‘ pobízení.
Jenže les rukou nad hlavou, neutuchající kolektivní euforie a zpětná vazba lidí pod pódiem prostě všechny mé výtky mačká a hází do koše zbytečných pindů. Vždycky jsem měl pocit, že na Rise Against byla super jejich angažovanost a postoje. Na tom se nic nemění, jen vidět je znovu v podobném teráriu už asi příště nemusím. Prostě v porovnání s bývalými labelovými kolegy Against Me! poměrně nedávno, nebo i v porovnání s koncertem Trail Of Dead dva večery předtím, to prostě byla slabota.
Dva roky od vyprodaného koncertu tamtéž se vrátili v rámci svého letošního evropského turné, které bude trvat až do začátku července. Praha byla první zastávkou, a byť to podle ohlasů fanoušků tak nevypadalo, jako by se jednalo spíš o velkou veřejnou zkoušku. Světelný park byl bohatý, ale jel si tak nějak svoji, chaoticky a bez valné synchronizace s děním na pódiu. Možná se jejich „pan světluška“ inspiroval Matějskou nedaleko. Hlavně ať toho bliká co nejvíc. Čtyři velká světelná písmena RISE pálila ostošest, ale působilo to nějak lacině, nemůžu si pomoct.
Možná celý ten ‚set up‘ prostě patří k větším kapelám, které se rekrutují z punkové scény a v určitý moment přerodu v stadionové akvizice musí dostát trendu, který je v tomhle hudebním světě nutností. Nevím. Každopádně po krátkém intru se rozpoutala totální schizofrenie. Adrenalinem napumpovaná kapela jela s minimálními pauzami mezi písněmi na plné obrátky, kytarista s basákem neustále měnili strany a sebejistý frontman Tim McIIrath uprostřed si vodil publikum na provázku sem a tam. Potud bylo všechno v pořádku.
Co ale nebylo v pořádku, byl zvuk. Čekal jsem, že po pár prvních věcech se došplhá
naživo
3
2
-
naživo
3
3
Předchozí článek:
Kiss
Další článek:
Karin Park