jsme se všichni setkali a zafungovalo to velice silně. Pár měsíců předtím jsem zažila silné hraní s africkými muzikanty, se kterými jsem si zazpívala afro blues. Tehdy jsem pocítila, že se potvrzuje moje inklinace k černému blues. A s těmito pány, kteří se mnou teď hrají, zažívám něco velmi podobného, i když pocházejí ze starého kontinentu. Myslím, že ty věci se přitáhly vzájemně a staly se asi ve správnou chvíli, i když byly v mysli usazené už delší dobu.

Vždycky jste se věnovala více projektům najednou. Jak je to v současné době?

Ano, mám zároveň i jiné projekty, ty ale zasahují víc do jazzu, funku a soulu.

Jakou má váš nový projekt základní myšlenku?

Je to setkání bluesových muzikantů, se kterými dlouho spolupracuji a jsou mi svým cítěním velice blízcí. Jde o spojení klasického blues s prvky jiných žánrů. Právě v tomto projektu pociťuji velkou svobodu, prostor. Jde hlavně o rozličné barvy a velké experimentování. To mě v hudbě nejvíc fascinuje a inspiruje.

Jeho obsazení tvoří vlastně all stars slovenské scény. Vzešel nový projekt ve vaší hlavě a pak jste k němu dosadila muzikanty, nebo ten současný styl nastartovala tato konkrétní sestava?

Tento projekt v podstatě iniciovala jedna nabídka hraní na festivalu, kde

populární hudba neexistovala. Nebo vypadala úplně jinak.

Je to samozřejmě trošku přitažené za vlasy. Chceme jen zdůraznit, že Willie Dixon byl v Chicagu, hlavním městě blues 50. a 60. let, skutečně asi nejvlivnější osobností a stál u všeho, co přetrvalo jako kvalitní do dnešních časů. A až se jednou budou dělat součty, které z bluesových písniček jsou nejhranější, je takřka stoprocentně jisté, že Willie Dixon obsadí zlatou pozici. Svými songy zásoboval největší hvězdy chicagského blues a tituly jako Back Door Man, Evil, Help Me, Hoochie Coochie Man, I Ain‘t Superstitious, I Can‘t Quit You Baby, I Just Want to Make Love to You, I‘m Ready, Little Red Rooster, My Babe, Pretty Thing, Spoonful, Wang Dang Doodle nebo You Shook Me prostě musí „povinně“ znát každý bluesman. Muzikant i pouhý posluchač.

Je někdy zábavné se zamyslet, „co by – kdyby“. Kdyby se z Willieho Dixona – boxera nestal Willie Dixon – skladatel, producent a hledač talentů, v podstatě naprosto zásadní a klíčová postava chicagského blues, třeba by Muddy Waters, Howlin´ Wolf, Little Walter, Bo Diddley, Chuck Berry, Koko Taylor, Buddy Guy a spousty dalších es nenatočili svoje nejslavnější věci, ba co víc, někteří by se k nahrávání třeba ani nedostali. Dixonova pozice ve vydavatelství Chess, jež sehrálo zcela zásadní roli v přerodu venkovského – a tedy akustického – blues z povodí Mississippi ve velkoměstskou elektrifikovanou variantu z Chicaga (a pak přímou linkou během několika let k rock‘n‘rollu ergo celé moderní pop music), byla nepominutelná. A kdybychom chtěli celé tohle sci-fi uvažování dotáhnout do konce, možná, že by za předpokladu čestného jednání onoho boxerského čičmundy žádná moderní

harmonické hraní, které jakoby prořezávají skluzy slidu. Je celkem logické, že si vybral do repertoáru i tak notoricky provařená slidekytaristická čísla, jako je It Hurts Me Too a Dust My Broom, dodává jim ale nový důvod k životu. A ve skladbě Firebird Blues na dálku mává loni zemřelému Johnnymu Winterovi, svému slidekytarovému vzoru, příteli i konkurentovi.

Pro ctitele osobitosti v blues a kytaristů, hrajících s rozumem v hrsti, nikoli cvičených opiček, je tohle album opravdovou lahůdkou.

Ortodoxní je toto album především výběrem skladeb, mezi nimiž najdeme čísla, která patří k nejhranějším standardům, někdo by dokonce neuctivě, ale vlastně pravdivě, řekl bluesovým odrhovačkám. Jenže už od prvního Walkin´ Blues Roberta Johnsona je nad slunce jasnější, že Landreth uchopuje známý materiál důsledně po svém. Nejen v úpravách stavebných a rytmických, ale především stylem své hry, která je prostě unikátní. Jeho kytara je většinou hodně zkreslená, nahalená, zní jako by byla pod jakýmsi příkrovem, který tvoří husté

slibný koncert se odehraje (pokud někdo vlivný nedostane na poslední chvíli rozum a dějiště nezmění) ve Španělském sále. Tedy v místě, kam se Gary Clark Jr. nehodí nejen stylově a jaksi „ideově“, ale především zvukem a jeho intenzitou. Je to stejné, jako kdyby na témže místě, na němž se korunovali čeští králové, chtěli nazvučit třeba Jimiho Hendrixe. I přes obavy ze zvukové koule ale určitě stojí za to na koncert zajít. Clark je skutečná hvězda v rozletu, bůhví, kdy zase přijede, a nakonec – zázrak lze vlastně očekávat kdykoli.

Je více než chvályhodné, že „někdo“ přiváží Garyho Clarka Jr., fenomenálního jedenatřicetiletého kytaristu, kterému dveře do světa otevřel v roce 2010 Eric Clapton pozváním na svůj ostře sledovaný kytarový summit Crossroads Festival. Clarke pak v dalších letech stvrzoval jeho správnou volbu nejen pohostinským koncertováním s kdekým od Rolling Stones přes Aliciu Keys až po Foo Fighters, ale také studiovým debutem Blak and Blu, stylově rozčepýřeným, ale v zásadě blues­rockovým a do jisté míry inovativním albem. Potíž je v tom, že tenhle