Jen málo britských kapel si může dovolit to, co Blur. Zahrát koncert složený jen z béček singlů na stadionu ve Wembley nebo třikrát za sebou vyprodat Hyde Park a pak si to střihnout ještě počtvrté. Byli jsme u toho.

Letošní repete se odehrávalo v rámci festivalové minisérie British Summer Time, která každoročně na necelé dva týdny zabere část největšího londýnského parku (letos byli na programu třeba The Strokes, The Who nebo Kylie Minogue). K dalšímu obřímu koncertu měli Blur dobrý důvod. Svůj starší materiál, pro který tentokrát sáhli zase trochu jinam, samozřejmě prostřídali několika kousky z čerstvé desky The Magic Whip.

Po sérii předkapel (The Horrors, Metronomy…) a slušné porci přeháněk přijela na pódium, objímané dvěma velkými stromy, zmrzlinářská dodávka a za chvíli se objevila i pětice hlavních hvězd večera v čele s Damonem Albarnem. Už první Go Out, která je zároveň prvním singlem z novinky, slušně rozhoupala téměř padesátitisícový dav a po ní se Damon ujal tácu s kornouty a podělil

se o zmrzlinu se šťastlivci v první radě.

Frontman Blur, a dnes už i multižánrový sólový umělec, je bezpochyby místním idolem, ale pozornosti neunikají ani jeho spoluhráči. Vsadím se, že průměrný Brit bude znát většinu členů kapely i jménem, stejně jako kdysi The Beatles. A tak třeba zleva neustále slyšíte pokřikovat diváky na kytaristu Grahama Coxona, který pódiu vládne nejen, když zpívá Coffee & TV nebo backvokály v Tender, ale především když se svými naléhavými kytarovými výstupy tmelí vše dohromady a dodává geniální kontrast Albarnovým chytlavým melodiím.

Nemá smysl vyjmenovávat všechny hity, které zazněly. A tento koncert určitě nebyl ani příležitostí přehrát většinu skladeb z desky The Magic Whip. Byla jsem ale ráda, že v první třetině zazněla třeba Thought I Was

Hyde Park, Londýn, 20. 6. 2015

A Spaceman, nenápadně začínající mystická skladba s pozdějším nástupem velkolepého duetu Albarna a Coxona, zakončená geniálním zhudebněním Grahamovy představy (zřejmě) o přistání na nějaké planetě. Stejně jako je ta skladba vrcholem desky, byla i jedním z nejlepších momentů koncertu. Přesně takové věci jsou esencí toho, proč jsou Blur víc než kapela, jejíž písničky si lidé pobrukují u pivka. Jsou skupinou s obrovským repertoárem, který obstojí i vedle nejrespektovanějších kolegů. Pod pódiem si přijdete na své, ať už jste spíš na klasiky jako Beetlebum, Parklife, Song 2, anebo si naopak libujete v méně známých skladbách (He Thought Of Cars z The Great Escape).

Za zmínku určitě stojí i asi největší projekční obrazovky, které jsem kdy viděla. Vlastně pokrývaly celé pódium, a vizualizace tak působily opravdu velkolepým dojmem. Třeba

při Tender se na nich promítal úryvek textu v několika světových jazycích, ale nejvíc mě asi dostalo jednoduché namíření kamer do euforického davu při Girls & Boys. Poslední skladbou večera byla The Universal, v níž samozřejmě nechyběla ani živá dechová sekce.

Pokud nejste příliš cimprlich, určitě stojí za to si show Blur vychutnat v prvních řadách, během několika vteřin ztratit kamarády a proplouvat takhle rozbouřeným davem, který má všechny texty v malíčku. Sice se mi asi šestkrát během koncertu rozvázaly tkaničky, roztrhlou pláštěnku jsem odhodila někam do vzduchu a koncert zakončovala někde o padesát metrů jinde, ale stálo to za to, i když jsem si původně myslela, že tentokrát už nepojedu. Blur jsou kapela, na které jsem vyrostla, dospívala a dělá mi radost, že i po letech uhájila svůj post a stále dokáže uhranout dav desítek tisíc lidí.