text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

foto Profimedia

Posmrtný hráč

Tak Frank Zappa vydává jedenadvacet a půl roku po smrti nové album. A nejde o žádné výškrabky, ale o jeho skutečně rozpracované poslední album, tedy možná cosi jako jeho odkaz. A to má váhu. I když…?

Frank Zappa – Bobby Brown Goes Down

Novinka Dance Me This by měla být stým Zappovým albem v pořadí. To je samozřejmě skvělý komerční slogan. Realita vlastně není tak úplně podstatná. U tak hyperaktivního tvůrce lze diskutovat o tom, jak jeho diskografii brát, co do ní zahrnovat.

Zda počítat různá, na oddělených deskách či CD vydaná dvoj či trojalba, jichž je relativně požehnaně, jako jeden titul nebo podle počtu nosičů. A do toho samozřejmě spadají

různé živé nahrávky, autorizované, a hlavně neautorizované bootlegy, tituly z jiných žánrů než toho hlavního, v Zappově případě tedy samozřejmě nahrávky jeho děl ze sféry klasické hudby. Jak se tedy té stovky vydavatelé dopočítali, je otázka. Nicméně zní to hezky.

Bohatá posmrtná diskografie

Samozřejmě že Dance Me This není ani náhodou první posmrtně vydané Zappovo album. Zní to možná bláznivě, ale různé diskografické soupisy s datem vydání po 4. prosinci 1993, kdy Zappa zemřel na rakovinu prostaty, zaznamenávají plus minus kolem čtyřiceti(!) alb, dvojalb, živáků ze všech možných období jeho tvorby, boxů s údajnými nevydanými klenoty a podobně.

Asi se ptáte – jak to, že je Zappa tak dobrý byznys, že se vyplatí vydávat tolik jeho nahrávek, přestože ta hudba je v podstatě v kontextu současné scény dokonale menšinová

Zappovských sběratelů je dodnes po světě spousta. Musejí „mít všechno“

a určená hlavně „pro pamětníky“? Ale právě v tom je odpověď. Poslouchat Zappu znamenalo kdysi v celém světě být příslušníkem vyhraněné komunity, která měla podobný náhled na svět a která držela právě v hudebním smyslu pohromadě. A Zappovy desky se nejen poslouchaly, ale také sbíraly. Zappovských sběratelů je dodnes ve světě spousta a jejich zásadním poznávacím znamením je, že od svého idolu musejí „mít všechno“. I tu „novou“ desku Dance Me This.

stylová neposednost

Už těsně před smrtí Zappa avizoval, že celé album vzniklo za pomoci elektronického

syntezátoru synclavier a že koresponduje s hudbou, kterou tehdy produkovaly elektronické taneční kapely. To by bývalo možná od jiného muzikanta, kterému tehdy bylo 52 let, působilo poněkud absurdně, ale vzhledem k Zappově absolutní stylové neposednosti na tom nic divného není. Během své kariéry se vlastně vypořádával, a to vždycky po svém,

Zappa ovládl vlastně všechny módní a ve své době progresivní hudební styly

Reflexe hudebních výstřelků

To ale nebylo zdaleka všechno. Zappa ovládl vlastně všechny módní a ve své době progresivní hudební styly, ale i vyjadřovací prostředky. Natočil – značně bláznivý – hudební film 200 Motels (1971). Jedním z jeho nejslavnějších děl je – velmi sarkastická – „rocková opera“ Joe’s Garage (1979). Natočil řadu instrumentálních alb, na kterých prezentoval svoji kytarovou bravuru a která vlastně dokonale vyhovovala parametrům nastaveným art rockem a jazzrockovou fúzí (Shut Up ´n Play Yer Guitar, 1981). Ale dokázal se od své kytary také odříznout a experimentovat s moderními elektronickými nástroji (Jazz From Hell, 1986). Nemluvě o paralelně jdoucí linii jeho tvorby v oblasti klasické, kde byl respektován i velkými osobnostmi žánru, jak můžeme vidět třeba už jen z alba Boulez Conducts Zappa: The Perfect Stranger. Na něm Zappovy symfonické skladby diriguje jeden z nejslavnějších dirigentů a skladatelů dvacátého století, Francouz Pierre Boulez.

Zappova „novinka“ se s největší pravděpodobností k jeho zásadním dílům nepřiřadí, jeho tvorba je zpracovaná, zmapovaná, a lze pochybovat, že se objeví něco, co na ni vrhne zcela nový pohled. Každopádně se ale z Dance Me This možná dozvíme, jak reflektoval tehdy nejmodernější hudební výstřelky. Jak v něm rezonovaly. A v neposlední řadě: bral je vážně, nebo si z nich, jako vlastně skoro vždycky a ze všeho, dělal legraci?

Už jeho začátky s kapelou Mothers Of Invention, která debutovala v roce 1966 dvojalbem Freak Out! (mimochodem patrně druhým dvojalbem v dějinách rockové hudby, Dylanovo Blonde on Blonde je ale předběhlo jen o pár dní) byly v podstatě do značné míry parodií na hnutí květinových dětí, na různá ta hipícká rozpínání mysli, na psychedelii. Zappa sice, stejně jako většina tehdejších hudebníků, vycházel původně z rhythm’n’blues, mixoval do něj ale postupy ze soudobé klasické hudby, z jazzu i své ryze vlastní bláznivé nápady. A přestože Mohers of Invention hráli i na scénách určených primárně hippies, vždycky tam byli jako jakýsi nepatřičný prvek odkudsi z Marsu. Když v roce 1968 své třetí studiové album pojmenovali We‘re Only in It for the Money, tedy Děláme to jen pro prachy, vlastně tím dokonale pojmenovali prorůstání tvrdého byznysu do té části hudební scény, která se tvářila jako spása lidstva. Sluníčkově, řekli bychom dnes.

se spoustou stylů. Navíc často s velmi ostrým sarkastickým ostnem vůči představitelům hlavního proudu toho kterého z nich.

„Za vlády Franka Zappy / studuju tajný mapy,“ humorizoval v 80. letech Vladimír Merta. Jeho písničkářský kolega Petr Kalandra zase v jedné písni konstatoval při probírce svých desek „zbyl mi tu Dylan, Carole King a Zappa / ten malér snad ze mě udělá chlapa“. A Oskar Petr vepsal začnající hvězdičce Anetě Langerové do úst dadaistický obrat „Vyhni se botám, který vůní šlapou / Drtí řádky psané Zappou-hou / jen skývu málem zlatou / Prodají tě do výkladních skříní“. Nedebatujeme teď o kvalitě těch rýmů. Jen dokládáme, že Frank Zappa měl na českou scénu, a to zdaleka nejen alternativní nebo undergroundovou, jak by se zdálo, vliv větší než velký. Každý ho znal, každý o něm pochvalně musel pohovořit, mít na něj názor. A tvářit se, že si s ním minimálně tyká. Jak asi česká scéna zareaguje na jeho nové album?