text ŠÁRKA HELLEROVÁ

foto WARNER MUSIC

Bez Rammstein je to komedie

Zpěvák Till Lindemann je rock’n’rollovou hvězdou. Ve varšavském hotelu sedí vedle kolegy Petera Tägtgrena, který má občas tendenci odpovídat za něj. Většinu času se směje. Naprosto vážný se zdá jen dvakrát. Poprvé, když si představí, že by už nikdy nemusel na turné. Podruhé nad otázkou, co se strhne v katolickém Polsku, až vydá píseň o chlapíkovi, který chce potrat místo dítěte.

Zatímco Rammstein vymýšlejí, jak připravit dobré nové album, jejich zpěvák Till Lindemann si vyrazil na hudební výlet. V projektu nazvaném prostě Lindemann se sešel se švédským kytaristou a producentem Peterem Tägtgrenem, jednou z nejvýraznějších osobností severské rockové scény a členem skupiny Hypocrisy a Pain. Své první společné album Skills In Pills vydali 22. června. Není to žádná selanka, ale tvrdé písně s tvrdými texty, humorem i vulgarismy. Lindemann napsal texty v angličtině a také je tak zpívá. Tägtgren se zabýval spíše hudebními a technickými věcmi.

Existují pro projekt Lindemann nějaké hranice?

Tägtgren: Po troškách můžeme použít cokoli. Se svými kapelami jsem byl zvyklý psát určitým způsobem, nyní mi ale Till dává nové podněty a posunuje mě jinam. Nedržím vždy volant, a to mě baví. Till mě inspiruje. Obvykle skládám úplně jinak, on nicméně chce, aby to bylo hodně obnažené. Teprve nakonec se to trochu vyšperkuje. Till mi také posílal nápady, některé třeba nahrál na iPhone ve sprše. Já jsem kolem nich pak vystavěl písničku. V Lindemann se může stát cokoli.

Jsme jako kluci, kteří si hrají se zápalkami. Škrtají jednu po druhé a najednou: Au, to bolí

Lindemann: Výsledek jsem pouštěl už mnoha lidem. Třeba své mámě. Ptal jsem se jí, jestli si myslí, že to je moc. Třeba když zpívám slovo „cunt“ – kunda. Můžu vůbec zpívat takové slovo? A ona mi řekla: ‚Jestli musíš, tak ho zpívej.‘ My jsme se moc nekontrovali a nechali jsme ostatní, aby rozhodli, co je moc. Ukázalo se, že to jde.

Tägtgren: Dokud se lidé smáli, věděli jsme, že se nám podařilo říct, co jsme chtěli. Je to, jako když se díváte na Pařbu ve Vegas nebo něco podobného.

Lindemann: Přesně. Je to komedie.

Opravdu jste zvažoval, jestli můžete zpívat některá slova? Nikdy mi nepřišlo, že s tím máte problém.

Lindemann: Máte pravdu. Dopředu jsem o tom nepřemýšlel.

Tägtgren: Takhle to prostě dělá. A pak si řeknete, že snad lidi pochopí, že to je legrace.

Lindemann: Jsme jako kluci, kteří si hrají se zápalkami. Škrtají jednu po druhé a najednou: Au, to bolí.

Tille, jak vás Peter inspiruje? Je pro vás kromě angličtiny něco nové?

Lindemann: Jistě, ta hudba. Posílá mi, co vymyslí. Instrumentální nápady, které se pokouším doplnit slovy. Jistě, víceméně se to podobá tomu, jak jsem pracoval už dřív, ale někdy mě věci překvapí. Párkrát jsme také začali tak, že jsem mu poslal prosté vokály a on navázal na má slova. To je pro mě úplně nové. Já vždycky jen vyplňoval hotovou hudbu. S Peterem si hodně hrajeme. Zkoušíme všechno možné.

Tägtgren: Třeba jsme přestali natáčet dema

s vokály. Jakmile totiž něco nahrajete, zaseknete se u první verze. Takže vokály vznikaly tak, že si Till pouštěl dokola hudbu, chodil po domě a zpíval si různé varianty. Tak se mohly ty písně vyvíjet, dokud nebyly dokonalé.

Lindemann: Příkladem písničky, která začala u zpěvu, je singl Praise Abort. Byl jsem v časovém presu a jenom jsem Peterovi říkal, že mám jeden nápad. Začal jsem zpívat: Mám šest dětí a nelíbí se mi to.

Peter: Byl jako rapper.

Lindemann: Viděl jsem na Peterovi, že si říká: Ne, k tomuhle nemůže nikdy dojít. Ale za nějakou dobu mi poslal e-mail s písní stvořenou přesně pro ta slova. To bylo za dvacet let poprvé, co jsem kdy pracoval v tomto pořadí. Byl jsem překvapený, že ta slova zachytil a pracoval s nimi. Udělalo mi to radost.

Když už zmiňujete tuhle píseň, opěvuje potrat z pohledu chlapa, který už má šest dětí. Prý jste ji napsal pro vašeho kamaráda. Vy máte děti?

Lindemann: Jo, ale tenhle chlap jich má sedm. Hráli jsme mu ji a on byl nadšený. Říkal: Jé, to je moje písnička! Ta je pro mě! Zahrajete mi ji znova? Seděl na gauči a hrozně se tím bavil. Já vím, já vím. Je to citlivé téma. Nevím, jak v České republice, ale mluvíme spolu v Polsku, kde je potrat nelegální. Šlápli jsme tím do pěkných sraček. Ale je to přece ironie, je to legrace.

Tägtgren: Pořádně si to schytáme. Písnička je o klukovi, který je zoufalý. Má tolik dětí, které ho vůbec nerespektují, jeho žena má přítele, život nestojí za nic.

Co titulní píseň Skills In Pills, jež je o tom, že dnes existuje prášek na cokoli. Co vás inspirovalo k jejímu textu?

Tägtgren: Život.

Lindemann: Vy takový pocit nemáte? Koukněte se kolem sebe na své přátele. Celý den jenom berou nějaké prášky. Začalo to už zamlada. Vyrůstal jsem ve východním Německu, kde jsme neměli přístup k drogám. Možná se našel nějaký shit, ale nic dobrého. Takže abychom ulítli, museli jsme si mixovat koktejly z prášků. Schraňovali jsme léky a pořádali práškové večírky. Museli jsme se opravdu naučit, co dělat, co si vzít, protože jinak člověk skončil dost špatně. Mohlo se mu zastavit srdce. Takže bylo potřeba, aby byl znalý ve světě prášků. Líbil se mi ten obrat – Skills In pills. Zní to jako od Guns N’Roses. Je to dobrý obrat.

Myslím ale, že nemůže být zřejmější, že jde o vtip.

Lindemann: Jen si počkejte. To přijde. Z toho bude problém.

Marilyn Manson se ráno probudí bez make-upu, a protože vypadá jako stará šlapka, potřebuje ho.

Ptala jsem se vás na hudební hranice. Co hranice životního stylu? Je těžké nenechat se jako rocková hvězda příliš unést?

Tägtgren: Nikdy nejste takový, jakého si vás lidé představují. To je na tom legrační. Já třeba mám, aspoň doufám, příjemný společenský život s rodinou a přáteli.

Lindemann: Když pak tvoříte, projeví se asi něco, co máte uvnitř a co potřebuje ven.

Tägtgren: To, co děláme, je jenom umění. Je dobré mít takový ventil. Máme to místo týdenních návštěv u psychiatra. Máme terapii v tvorbě textů, udržuje nás to při smyslech. Díky tomu jsme v podstatě normální. I když to tak třeba nevypadá. Zachraňuje nás to od tlaku života.

Vy to máte také tak, Tille?

Lindemann: Jo. Skoro.

Skoro?

Lindemann: Je důležité mít kromě života rockové hvězdy, ať už je jakýkoli, kromě turné, kdy jste obklopen jen chlapy a děláte ten, řekněme, koncertní obchod, i druhý život. Takový, který je trochu při zemi, zakotvený. Když se vrátíte z turné, jste hrozně rozmazlený. Na turné pro vás pracují lidé, kteří čtou a plní každé vaše přání. Veškeré tužby máte během vteřiny naplněné. Vozí vás letadla, taxi a dodávky. Přijedete domů a najednou: wow, vše je jinak.

Tägtgren: Najednou nejste číslo jedna.

Lindemann: Musíte jít za roh do obchodu. To během turné nikdy nemusíte. Nikdy jsem během šňůry neviděl obchod zevnitř. Všechno dostanete pod nos. Doma to musíte dělat sám. Nakoupit a pak si uvařit. Musíte se jednoduše vrátit do normálního života.

Vím, že s tím má mnoho lidí problém. Četl jsem třeba rozhovor s Marilynem Mansonem. Říkal, že se z té role nemůže dostat. Ráno se probudí bez make-upu, a protože vypadá jako stará šlapka, potřebuje ho.

Tägtgren: Každý potřebuje normální život, něco, co ho kopne do zadku. Nejsem zdaleka taková rockstar jako Till, ale i tak mám s kapelou vysněný svět. Potřebuju přitom i svou rodinu, přátele, barák a vědomí, že mám nějaké kořeny. Je důležité to udržet na určité úrovni a nedostat se tam, kam se dostal David Bowie se svou postavou Ziggyho Stardusta. Nenáviděl to. Vytvořil něco, v čem se zasekl, a nemohl se z toho dostat. Chtěl Ziggyho zabít. Byla to pro něj jediná cesta.

Jak moc je to návykové? Dovedete si představit, že byste už nikdy nejeli na turné?

Lindemann: Ó, ano.

Tägtgren: Ano, ale jít na pódium vás hrozně nakopne. Něco skoro bezmyšlenkovitě stvoříte a najednou před vámi stojí tisíce lidí a zpívají vaše písničky. Je to hukot, není možné to popsat.

Tille, vy jste si povzdechl tak, že to vypadá, že byste si to vlastně přál.

Lindemann: Jo. Jsem z toho unavený. Ale to přejde.

Budete tedy koncertovat jako Lindemann?

Lindemann: Ano, ano. Na to se i těším, bude to jiná situace.

Tägtgren: Žádný tlak. Chceme to udělat hezké. Musíme to promyslet, nechat to uzrát.

Lindemann: Mysleli jsme si, že začneme

v klubech. S málem světel. Budou to takové punkrockové koncerty. Ale teď už přemýšlíme o něčem větším. Už zkoumáme možnosti efektů a světelné show. Je to otevřené pole, musíme do toho šlápnout a nějak to rozseknout.

Co vaše další kapely, budou letos pokračovat?

Tägtgren: My máme pauzu. Když to porovnám s Rammstein, nejsem tolik v jednom kole. Oni jsou spolu roky, pracovali na albu, nahráli album, jeli na turné a začali pracovat na dalším albu. To muselo být unavující. My jsme s Hypocrisy začali mezi deskami dělat delší a delší mezery, protože to děláme už dvacet let. Také jsme neměli tolik koncertování. Nebyli jsme v tom koloběhu, ze kterého nejde vyskočit. Vždy po albu jsme si dali tak dvě turné a stačilo. Snažili jsme se dát fanouškům, po čem toužili, a odpočinout si.

Lindemann: My jsme se s Rammstein sešli loni v září nebo říjnu a rozhodli jsme se pokračovat. Uděláme turné, ale kromě toho začínáme opět s albem, a to letos.

Dle názvu by si hodně lidí mohlo myslet, že jde o váš sólový projekt, ale zdá se, že jste rovnocenní hudební partneři. Není název Lindemann vůči Peterovi nefér?

Lindemann: Jsem Peterovi vděčný za to, že na to přistoupil a dovolil mi, abychom použili mé jméno. Napadlo to jednoho chlápka a mně se to zarylo do hlavy. Líbilo se mi to. Hodně jsme se snažili vymyslet něco jiného, ale bylo to nemožné.

Tägtgren: Nenašli jsme jiné dobré jméno.

Ptal jsem se mámy, jestli můžu zpívat slovo k*nda

Lindemann: Ale napadla nás kupa děsně dobrých kravin.

Tägtgren: Navíc umím být posedlý některými detaily, ale jiné mě nezajímají. A na nich zase třeba záleží Tillovi. Proto se dobře doplňujeme. Till je třeba skvělý pro vizuální stránku. Líbí se vám naše fotky? On mě zase nechává v klidu mixovat. Když přišel s tím jménem, řekl jsem si, že si teď lidi budou myslet, že to je jenom jeho projekt. Nakonec se mi to začalo líbit, je to skvělé jméno. Ano, chvíli jsem se cítil malinko odstrčený, připadalo mi, že už toho nejsem součástí.

Pak mi došlo, že to je blbost.

Lindemann: Jinak si dáváme velmi záležet na tom, aby bylo jasné, že jsme dva. Vždyť si vezměte tu naši první svatební fotku. Lidé z ní pochopí, že Lindemann je jenom jméno projektu a přestanou to analyzovat.

Tägtgren: Také jsme se mohli jmenovat Hráli jsme kupu sraček, bylo to v noci, dobrou noc, čau. Ale to ne, chtěli jsme něco jednoduchého.

Lindemann: Nebo ta finská kapela. HIM. Co to má jako být? Časem si ale zvyknete: Hrají HIM, nezajdeme?

S Lindemannem ve Varšavě

Tento rozhovor vznikl letos v únoru ve Varšavě. S kolegou jsme měli možnost několik měsíců před vydáním desky hudebního projektu Lindemann zjistit, co svět teprve čeká. K náslechu desky jsme byli připuštěni po odevzdání mobilu a odložení všech osobních věcí. Proti nám seděli u kulatého stolu lidé z polského vydavatelství a kdosi, koho jsem považovala za bodyguarda čerstvé nahrávky. Nasadili jsme si sluchátka a… po dvaceti vteřinách oba zároveň propukli v hlasitý smích. Hromový hlas a přísná dikce Tilla Lindemanna v kombinaci s jednoduchými anglickými texty – to se prostě nedalo vydržet. Till Lindemann je rock’n’rollovou hvězdou, která umí pobavit.