text Šárka Hellerová

foto jakub macháček

Šanci promluvit si s člověkem, který v dobách rozpuku rock’n’rollu organizoval koncerty dnešních hudebních ikon, si Headliner nemohl nechat ujít. Mel Bush si v pražském hotelu vychutnával kávu a jako by nic vzpomínal na první setkání s Led Zeppelin, první velké turné Davida Bowieho nebo na chvíli, kdy si povídal s Freddiem Mercurym a vznikl z toho termín glam rock.

Rozhovor s britským koncertním promotérem Melem Bushem, který už v sedmdesátých letech pořádal turné rockových hvězd, vznikl náhodou. V květnu v Praze vystupoval jeho současný klient, chorvatský pianista Maxim Mrvica. A ten se při jiném rozhovoru zmínil, že ho doprovází jeho hvězdný manažer.

V době, kdy jste začal pořádat koncerty Led Zeppelin, Queen nebo Davida Bowieho tyto umělce ještě nikdo neznal. Jak jste věděl, že jsou to ti, na které se vyplatí vsadit?

To má jednoduché vysvětlení. Je v jednom slově – instinkt. Musíte to cítit. Já měl štěstí, že jsem začínal v době, kdy začal být v Anglii

velmi úspěšný rock’n’roll tak, jak ho známe. Promotérem jsem se stal už ve čtrnácti. Hrál jsem na bicí v kapele Pop Dancers, která mimochodem za nic nestála. Ale byl jsem pověřen, abych dělal manažera. Že prý mi to jde o dost líp než hraní. Uvědomil jsem si při tom jednu výhodu. Hrát můžete jen v jedné kapele, ale domlouvat koncerty můžete třeba patnácti hudebníkům. S vlastní skupinou jsem nabral zkušenosti. Nejdřív jsme hráli po vesnicích, ale dotáhli jsme to do sálů ve větších městech. Když jsem pak začal pořádat koncerty v desetitisícovém městě Devizes, měl jsem tam třeba The Who nebo Roda Stewarta s The Faces. I když mi bylo sedmnáct, dařilo se mi nacházet docela dobré kapely.

Vymyslel jsem termín

glam rock

Kde jste se poprvé setkal s Led Zeppelin?

Led Zeppelin jsem našel na pódiu v malém sklepním klubu v městečku Salisbury. Zdáli se mi neuvěřitelní. Hráli brilantně, a tak jsem je zabookoval pro svůj klub Starkers. První večer na ně přišlo asi tak osmnáct lidí. O šest týdnů později osm set. Tehdy jsem si byl jistý, že jde o něco výjimečného. Nebyli totiž tehdy ještě v televizi a neměli ani album. Měl jsem skvělý vztah s jejich manažerem Peterem Grantem. Tehdy to celé začalo.

Jak to bylo s Davidem Bowiem?

To byl podobný příběh. Našel jsem ho v hospodě v Brixtonu. Byl z jiného světa. Je to už přes padesát let, ale vidím ho jako dnes. Bylo mi jasné, že to pro šoubyznys bude dobrý umělec. Psal skvělou hudbu a měl jasnou představu, jak

se chce prezentovat na veřejnosti. Byl od počátku jedinečný.

Co Queen?

Queen jsem našel na Imperial College v Londýně. Byla to školní kapela. Skvělá školní kapela.

Jak se vám líbí to, co dělají Queen dnes s Adamem Lambertem?

Je pro mě těžké to hodnotit. Chápu, že Brian May a Roger Taylor chtějí pokračovat. Když měl ale člověk tu čest vidět kapelu s Freddiem Mercurym, kterého považuji za největšího rock’n’rollového zpěváka všech dob, je těžké dívat se na ni dnes. Je to asi dobré pro generaci, která tu dobu nezažila. Když to ale Brianovi a Rogerovi dělá radost, proč ne. Pro mě to však není. Freddie byl navíc úžasný člověk. Velmi štědrý.

Led Zeppelin jsem radil, ať nechodí do televize

Představuji si, že sedmdesátá a osmdesátá léta musela být ve vašem oboru daleko dobrodružnější, než je to v současné době…

Bylo to víc vzrušující. Dnes je všechno vyspělé a dokonale zorganizované, naplánované do detailu a ošetřené smlouvou. Vzniklo korporátní prostředí. Za starých časů jsme do toho prostě šli. Mám štěstí, že jsem narazil na kapely, které se staly legendami. Třeba The Who. Byly výjimečné tím, že se lišily. Led Zeppelin, Queen, Slade, každá z těch skupin měla vlastní identitu. To byl důvod, proč uspěly.

Vraťme se ještě ke Queen. Na co v souvislosti s nimi vzpomínáte nejraději?

Byli ve své době zjevením, měli už celkem úspěšný hit Seven Seas of Rhye. Nechal jsem je předskakovat jedné větší kapele. Po asi třech koncertech turné jsem byl na baru s Freddiem, Brianem a Rogerem. Freddie se mě ptal: ‚Co si o mně myslíš, Bush Boyi?‘ Říkal mi „Bush Boy“, od prvního dne do konce. Říkal jsem mu: ‚Je to skvělé, oblékáš se do hedvábí a saténu. To je velice okouzlující (glamorous, pozn. aut.). Ale je to zároveň naprostý rock’n’roll. Glamorous rock’n’roll.‘ A on to zopakoval a řekl: ‚Bushi, to se mi líbí, my jsme glamorous rock.‘

Vymyslel jste tedy termín glam rock?

Ano, v téhle větě.

Co dál?

Když jsem uslyšel Bohemian Rhapsody, byl jsem unesen. Bylo to neuvěřitelné, chtěl jsem, aby to vydali jako singl. Říkali, že to

Sešli jsme se pak v kanceláři EMI. Než jsem jim pustil tu písničku, řekl jsem, že nechci slyšet nikoho říkat, že je moc dlouhá. Když se jim nebude líbit, dobře, ale nesmí říct, že to je dlouhé. Po šesti minutách byli všichni v extázi. Simon Bates si vzal tu nahrávku s tím, že ji bude hrát hned druhý den. Udělal to, i když ještě nebyla vydaná. Žádná jiná píseň neměla v historii toho rádia takový ohlas. Drnčely jim všechny telefony. Když pak singl vyšel, byl na vrcholu hitparády snad třináct týdnů. Občas přemýšlím, jestli by vydavatelství bez té schůzky mělo odvahu tu píseň vydat jako singl. Ale délka je přece stupidní důvod něco nehrát. Když je to fantastické, musí se to hrát!

Co se vám vybavuje v souvislosti s Led Zeppelin?

Na nich bylo skvělé, že uspěli jen díky albům. Nevydávali singly. Když se jejich alba začala prodávat, vydavatelství chtělo singly.

firma nevydá, protože to má asi šest minut. To je ale přece jedno, vztekal jsem se, vždyť je to úžasná hudba. Lidé z vydavatelské firmy ale prý tvrdili, že to rádia nebudou hrát. Já v té době už díky některým větším klientům měl trochu vliv. Zavolal jsem do BBC Radio One a poprosil o schůzku s jedním z dýdžejů, Simonem Batesem.

Veřejnosti se Bowie zas tak moc nelíbil, myslela si, že je blázen

Říkal jsem, ať to nedělají, že v tom tkví jejich jedinečnost. Lidé kupovali alba, chodili na ně. Chtěli je do všech televizních show. Radil jsem jim, ať tam nechodí. Když je lidé budou chtít vidět, musí přijít na koncert. Od začátku se dělo něco výjimečného a nebylo nutné chodit do médií, aby to rostlo. Tehdy neexistovala sociální média. Stačilo dobré slovo a rostli a rostli. Podobné to bylo s Bowiem.

Jaký je David Bowie?

Fantastický. Velmi chytrý. Vždy věděl, co chce. Studoval umění, herectví i hudbu. Ve svém projevu to všechno kombinoval. Dělal pantomimu, byl extravagantní, zajímavě se oblékal. Když se před padesáti lety se svým zjevem objevil v mých menších klubech, byla to celkem senzace. Veřejnosti se to zase

tak moc nelíbilo, myslela si, že je blázen. Já jsem si ale myslel, že je úžasný, nemohl jsem od jeho práce odtrhnout zrak. Pořád jsem ho bookoval, protože jsem věděl, že se prosadí. Pak přišly první hity a první album, které to dotáhlo na vrchol hitparády. Aladin Sane. S manažerem jsme dali dohromady velké britské turné, bylo to asi čtyřicet koncertů. On tehdy ještě nebyl tolik slavný, aby měl tak velké turné, ale já jsem chtěl udělat něco, čemu jsem říkal showbusiness tour. Něco, co bude každý den v novinách. Zkusit něco nového.

V čem takové showbussiness tour spočívalo?

Začali jsme vytvářet příběhy. Jeden z prvních byl, že Bowie chce na turné obleky z japonského hedvábí, ale že mu je

producent Bush nezaplatí, protože každé stojí dva tisíce liber. Ve zprávách bylo, že Bowie možná nevyjede na turné, protože nedostane své obleky. Potom jsme vypustili, že turné přece jen bude, protože jsem souhlasil s tím, že nikdy neexistujícího japonského návrháře zaplatím. Šil to tehdy krejčí z Brixtonu. David byl showman, tak jsme mu udělali takové turné. Dostali jsme ho do titulků bez toho, aby musel dávat rozhovory. To je showbusiness.

Čím dalším jste se dostávali do zpráv?

Když jsme přijížděli do větších měst jako třeba Manchester, oznámili jsme, že přijede do hotelu Hilton ve čtyři odpoledne. Takže tam na něj čekali fanoušci i tisk, který ho potřeboval chytit, když nedával rozhovory. Chtěli ho aspoň vidět přijíždět. Měli jsme pět černých a jednu bílou limuzínu. Už vizuální efekt takové kolony byl úžasný. Utratili jsme šílené peníze za auta, ale díky tomu jsme byli každý večer ve zprávách. Když jsme přijeli k hotelu, dvě limuzíny se odpojily, dvě doprovázely bílou s Bowiem. Jeden bodyguard byl černoch v bílém obleku, druhý běloch v černém obleku. Někdo držel otevřené dveře, aby mohl projít bez prodlení do hotelu. Zamával a vešel dovnitř. Výtah musel čekat, aby do něj plynule nastoupil a zmizel. Fotilo se jako o život, fanoušci byli nadšení. Vytvořili jsme mýtus. Na konci turné byl Bowie na vrcholu, prodaly se miliony desek. Když se vrátím k vaší počáteční otázce, ano, byly to vzrušující časy.

Žádný trik, důležitá je kvalita

Z Bowieho jsme udělali mýtus