text Ondřej Bezr (iDNES.cz)

foto Sony Music

Punková evoluce

Ta deska posbírala spoustu vavřínů. Ale rozhodně se z ní nestal muzeální exponát, který se hodí leda tak k oprašování. Debutové album Patti Smith Horses letos slaví čtyřicáté narozeniny. Headliner proto přináší příběh nahrávky, která platí za jeden z nejvíce ohromujících debutů vůbec.

Album Horses, které zahájilo dodnes nekončící spanilou jízdu jedné z nejvýznamnějších zpěvaček (a autorek) amerického rocku, je z dnešního pohledu nejen jedním z nejvíce ohromujících debutů, doslova vražením silné a „hotové“ (tedy už nikoli tápající) osobnosti do zabedněných dveří. Ale také poslouží jako docela zajímavý důkaz vývoje americké scény, na které nic nechodí stejně jako v Anglii či zbytku světa.

To album vyšlo 13. prosince 1975. A zpěvačka se svou kapelou momentálně objíždí svět s jeho živou verzí. Funguje to naprosto spolehlivě na posluchače všech možných žánrových vyznání i generací. Přesvědčíme se o tom i u nás, 5. srpna v pražském Divadle Archa.

Horses jsou deskou, která dokládá vlastně docela hladký přechod z 60. do 70. let. Přestože se v souvislosti s touhle deskou

Horses funguje na posluchače všech generací

a s Patti Smith obecně mluví o revoluci, ve skutečnosti není lepšího příkladu, že v americké hudbě jde (skoro) všechno cestou její pomalejší, ale trvalejší sestry: evoluce. A že američtí hudebníci, na rozdíl od britských skutečných revolucionářů anebo některých (zejména českých, mám ten dojem) rádoby obrazoborců, ve skutečnosti však nedouků, jsou si většinou vědomi, že jejich hudba nevzešla z ničeho, ba jsou dokonce pyšni na to, že znají své kořeny.

Nejsnazší důkaz těchto tvrzení najdeme na samém počátku alba Horses. Jeho první (a z alba bezesporu nejznámější) písničkou je Gloria, kterou Patti Smith převzala (a, pravda, textově i hudebně výrazně upravila) z repertoáru kapely Them irského zpěváka a autora Vana Morrisona. Originál původně vyšel v roce 1964, tedy jedenáct let před vydáním Pattiiny verze. To byla

v době rock‘n‘rollové tsunami, kdy každý rok vznikal nový styl a mnohé nejslavnější kapely točily i dvě „revoluční“ alba ročně, vzdálenost světelného roku. Paradoxem je, že Glorii zařadili Them jako B-stranu singlu. Na první byl bluesový standard Baby, Please Don‘t Go. A teď se podržte: historie téhle písničky je dohledatelná nejhlouběji do roku 1935 k bluesmanovi z Delty Mississippi, který si říkal Big Joe Williams, hudební historikové ale hovoří o tom, že zárodky písničky spadají až do 19. století. Them ji proslavili v rámci vlny britského rhythm‘n‘blues, jež kulminovala právě v polovině 60. let, a není příliš divu, že vlastní song Gloria vlastně natočili na singl zprvu jen do počtu. Byla to právě Patti Smith, která z něj udělala světový hit a Van Morrison, respektive jeho bankéř, jí za to je nepochybně dodnes vděčný.

Když si dnes poslechnete album Horses, připomene spíš The Doors než punkery

Ale aby to nebylo tak jednoduché. Je dost možné, ne-li pravděpodobné, že Patti Smith původně Glorii vůbec z onoho singlu Them neznala. Ve druhé polovině 60. let, jak víme z mnoha jejích vyjádření, byla obdivovatelkou dvou velkých rockových osobností: Jimiho Hendrixe a Jima Morrisona. A oba, snad ne „čirou náhodou“, jak se říká, spíš proto, že měli cit pro opravdu dobré písničky, měli Glorii v repertoáru, byť ji nikdy studiově nenahráli – víme to z posmrtně vydaných kompilací a živáků.

Docházíme tak k jen zdánlivému paradoxu, že americký punk, za jehož zakladatelku a „kněžku“ je Patti Smith (jistěže právem) považována, nebyl žádnou opozicí vůči předchozímu dění na tamní hudební scéně, jako tomu bylo v Anglii, kdy punkeři s číry smetli nenáviděné art a hard rockery. Ve Spojených státech naopak tamní „intelektuální punk“ z půdy, nakypřené revolucí (skutečnou revolucí!) druhé poloviny šedesátých let, vyrostl jako další výhonek. Ostatně, když si dnes poslechnete album Horses a zeptám se vás na analogii, vsadím se, že nejvíc z vás napadnou The Doors. Ti sice z určitého úhlu pohledu byli možná také „punkeři“, z jiného ale třeba bluesmani, a ještě z jiného artrockeři – pro všechny tyhle šuplíky u nich hravě najdete argumenty.

To, v čem je dodnes album Horses významné, nadčasové a především působivé, je jeho přímý emoční atak. Pokud nemáte všechny smysly úplně ohlazené, musíte z něj cítit, že je myšleno vážně, že tady o něco jde. Že onen verš „Jesus died for somebody‘s sins

Zpěvaččiny sáhodlouhé básnické litanie. Improvizace i úderné riffy kapely, která tehdy sice teprve hledala svou tvář, ale bylo evidentní, že je personálně skvěle vyladěna, za což do značné míry jistě „mohl“ i producent desky John Cale, vlastně svým způsobem další šlahoun k 60. létům. A jiskření, které podle dobového svědectví posilovalo vědomí výjimečnosti prostoru, v němž se natáčelo, newyorského studia Electric Lady, jímž tehdy, v roce 1975, ještě asi docela zřetelně poletoval duch právě jednoho z Pattiiných hrdinů Jimiho Hendrixe.

Celé to místy připomíná spíš než rockové písničky autorskou recitaci veršů do hudby, jak je praktikovali beatničtí básníci, další zpěvaččina láska. V tomto ohledu Patti Smith Group svůj rukopis na dalších albech jednoznačně vycizelovala. Ale ten náboj neokoukanosti a novosti, který nevylučuje, ba potvrzuje tolik povědomého kdesi v skrytu, ten už žádné jejich další album nemá.

but not mine“, první z těch, které si připsala Patti Smith do Glorie a začíná jím celá deska, není jen libozvučně znějící slogan, nýbrž skutečná proklamace. Nejen tohoto alba, ale možná celé americko-punkové (r)evoluce.