Ještě před pražskou zastávkou jsme viděli koncert, který Pati Smith zasvětila kultovní desce Horses. Ta má naživo navzdory věku zpěvačky a jiné době pořád neuvěřitené grády.

Patti Smith

Naživo stále nejlepší

Hipsteři čumí jak puci ve svých pěstěných plnovousech, modelových brýlích a vystajlovaných čepičkách

U téhle svým způsobem stále krásné rock‘n‘rollové ježibaby nějak přijímáme i plivání

U hudby s maximální působivostí přece nezáleží na stylu nebo žánru. Patti prokládá písničky politickými proklamacemi a radami zkušené, které ale neuděluje „velkopanským“ způsobem, spíš jako starší kamarádka: „Serte na vlády, buďte sami sebou.“ To, co mi u jiných obvykle způsobuje „lezení slimáků po zádech“, jí najednou žeru i s navijákem.

Koncert spěje do finále, závěrečná Elegie je věnována všem zemřelým hvězdným vzorům i kamarádům zpěvačky, od Jima Morrisona přes Kurta Cobaina až po Lou Reeda. Tam by měl nastat konec, ale Patti se nakonec ještě vrací k mikrofonu, bere si kytaru a přidává Rock‘n‘roll Nigger ze třetího alba Easter. Končí naprostou zvukovou skrumáží a destrukcí strun. Hipsteři, třicátníci i my čtyřicátníci jako jeden muž a žena aplaudujeme, řveme, pískáme. Jsme nadšeni a tušíme, že jsme byli přítomni velkému zážitku. Patti se vrací na scénu, je očividně dojata a pokorně Barceloně děkuje za přijetí. Turné, na kterém připomíná čtyřicátiny svého debutu, totiž právě začalo.

Tu Prahu si nenechám ujít.

Jenže pak to začne. Patti se jakoby zavěsí na mikrofon a deklamuje první – a nejslavnější – verš večera: „Jesus died for somebody‘s sins but not mine“. Ruce se poprvé zdvíhají, písnička se rozjíždí s nezastavitelnou energií. Někdy ke konci, kdy už původně rhythm‘n‘bluesový kousek jede jak o punkový závod, si Patti poprvé odplivává. Ne někam po straně, ale tak, že je to vidět, i na velkoplošných projekčních plátnech po obou stranách gigantického pódia – a přitom v tom není nic ostentativního. A vlastně ani nechutného, co asi u každého z nás evokuje slovní spojení „plivající osmašedesátiletá ženská“. U téhle svým způsobem stále krásné rock‘n‘rollové ježibaby to nějak přijímáme. Konec konců, je to punkerka.

Program večera se odvíjí přesně podle tracklistu alba Horses, žádné úhybné manévry. Patti si jen občas pomůže tahákem u svých sáhodlouhých litanických textů – není se co divit, tohle není poezie typu „láska-páska“. Je znát, jak ji nabíjí reakce mnohatisícového davu všech věků. Jak se tak rozhlížím okolo, i hipsteři jsou cele uchváceni tím, co se děje na pódiu, i když možná slyší tuhle zpěvačku prvně v životě.

Je 29. května, jsem na nejlepším evropském rockovém festivalu Primavera Sound v Barceloně a odbíjí osmá večerní. Na zdejší poměry je vlastně brzo, ve středomořském modelu, podle něhož se odvíjí program festivalu, se největší pecky zařazují až po desáté večerní, festivalový „prime time“ kulminuje kolem jedné v noci a až zhruba ve tři, ve čtyři odcházejí diváci z areálu.

No a teď přitom na pódium hlavní scény patnáctého ročníku téhle akce přichází jedna z jeho největších hvězd. Patti Smith je následována parťákem od založení kapely v roce 1974, kytaristou Lennym Kayem, který jako by jí na dálku z oka vypadl.

To dělá nejen chlapecká postava Patti, ale i zhruba stejně dlouhé a sněhobílé vlasy obou. Publikum – mám špatný odhad, ale kolem pětadvaceti tisíc hlav by to klidně být mohlo – se může zbláznit. Rozhlížím se kolem sebe. Patřím k nejstarším. A to jsem Patti Smith začal vnímat už jako retro. Když vydala Horses, které dneska bude hrát, bylo mi sedm let. Okolo mě převládají lidi mezi třicítkou a čtyřicítkou, ale hodně velké početní zastoupení mají stejně jako na celém festivalu hipsteři (ani nevím, jestli si tak ve Španělsku, respektive Katalánsku říkají), je jim většinou něco přes dvacet. Čumí jak puci ve svých pěstěných plnovousech, modelových brýlích a vystajlovaných čepičkách. No jo, vy tu dlouho nevydržíte, říkám si.