text Ondřej Horák

foto jan nožička, jakub macháček

Chceme být velká kapela

Začínali jako pankáči, kteří objížděli kluby takzvaně za párek, během pár let se vyšvihli mezi headlinery velkých festivalů, letos míří na Mighty Sounds. Ustojí halové koncerty a v zahraničí jsou jako doma. Pro úspěch ale museli podstoupit věci, které s punkovou etikou nejdou úplně ruku v ruce. Co si to tom Pipes and Pints myslí?

Tahle kapela funguje jako firma. V zahraničí je to běžné, doma se na ni ale někteří dívají skrz prsty. Pipes and Pints totiž pocházejí z punkového prostředí, které někdy až hnidopišsky klade důraz na autenticitu, korektní nezávislost a principy Do It Yourself (DIY). Mají smlouvu se Supraphonem, jsou zastoupeni Ochranným svazem autorským (OSA) a nezdráhají se vyjet na turné s Horkýže slíže nebo gratulovat Třem sestrám k narozeninám. Jak se tahle kariéra slučuje s punkovými hodnotami, jsme se ptali Vojty Kaliny, který si kapelu před téměř deseti lety vysnil, a bubeníka Lukáše Vincoura.

Vojto, vzpomeneš si někdy na úplné začátky kapely? Na dobu, kdy s vámi ještě zpíval Eddy Allen?

Vojta: No jasně. Eddyho jsem našel v pasáži na Muzeu v Praze, kde si vydělával pouličním hraním, buskingem. Dali jsme se do řeči, pozval jsem ho na polívku a řekl mu, že sháníme zpěváka. Už tehdy měl vlastní projekt CCTV Allstars, ale říkal, že do toho s námi jde a rozjedeme to. Rozjelo se to slušně, nicméně Eddy je neřízená střela, kluk z ulice, a podle toho to dopadlo. V jednu chvíli jsme se rozešli a museli jsme hledat dál.

Eddyho teď potkávám buskovat na Náměstí Republiky.

Vojta: Tak busking nese víc než kapela. Co si pamatuju, Eddy tehdy hrával půl hodiny až hodinu a odcházel domů spokojený. Občas se vídáme a pokecáme, ten rozchod už je pryč. CCTV Allstars mě baví, muziku dělají dobře.

S jakými ambicemi jsi Pipes and Pints tehdy zakládal?

Vojta: Hned od začátku s těmi největšími. Chtěli jsme jezdit turné po Evropě, hrát na velkých festivalech a ideálně se muzikou i živit. Vždycky jsem hudbu bral bez limitů.

Hodně z toho se ti splnilo. Jak se za ta léta proměnil tvůj život?

Vojta: Radikálně. Když jsem kapelu zakládal, pracoval jsem jako výjezďák u hasičů a v šatně jsem se učil hrát na dudy. Pak jsme začali jezdit na první koncerty, chvíli se mi dařilo zvládat obojí, ale potom toho bylo dost a od hasičů jsem odešel. Dva roky jsem se víceméně protloukal, protože jsem musel dávat plnou pozornost kapele, která samozřejmě nic nevydělávala. Spíš jsem za to utrácel. Zlomilo se to asi tři roky po odchodu od hasičů. Ta práce mě bavila a měla své jistoty. Z těch jsem pak šel do úplné nejistoty a kolikrát jsem neměl ani na jídlo. Pak se to ale přehouplo a dnes se mám skvěle. Funguje kapela i všechny mé další projekty, které jsou na ni nalepené. Také můžu trávit spoustu času u oceánu.

V šatně jsem se učil hrát na dudy

Vinco, jak jsi se do kapely dostal ty?

Vinca: Já přišel zároveň s Mikem. Tehdy v kapele zůstal jen Vojta a Tomáš (kytarista, pozn. autor) a potkali mě na festivalu Migty Sounds, kde mi nabídli, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Nevím, jak na mě přišli ani proč si vybrali zrovna mě.

Vojta: Vinca prošel kolem nás a Tomáš mi říká: Hele, tohle je super bubeník. Tak jsme za ním šli a zeptali se, jestli by s námi chtěl hrát.

Jak dlouho ti, Vinco, trvalo, než ses rozhodl?

Vinca: Já tehdy bydlel v Brně a s Vojtou jsme komunikovali hlavně po mailu. Přijel jsem na pár zkoušek do Prahy, kam se mi na začátku moc nechtělo. Pak jsem ale zažil nějaké změny v osobním životě a neměl jsem do čeho píchnout. Potkali jsme se s Mikem na zkoušce a bylo to. Dva měsíce jsme hráli bez basáka, Ondra tehdy zkoušel vedle s kapelou Super Pilot a občas si zahrál i s námi. Nakonec zůstal, i když původně nechtěl.

Vojta: Přesvědčili jsme ho až na turné na Slovensku, kde mu došlo, že to má smysl. Chtěl v podstatě to samé, co my, a myslel si, že se mu to podaří se Super Pilot. Postupně mu ale došlo, že je k tomu potřeba spousta dalších věcí, které u nás byly možné.

Dnes fungujete jinak než většina kapel. Nedávno jste třeba měli téměř půlroční kapelní pauzu. Proč?

Vojta: Absolvovali jsme festivaly a potom turné, na kterém jsme si slíbili, že už další

Jak se vám jako české začínající kapele podařilo angažovat amerického zpěváka?

Vojta: Když odešel Eddy, sháněli jsme zpěváka s rodilou nebo velmi autentickou angličtinou. Zanedlouho se ozval Mike. Tehdy hrál v kapele Mugshot, které jsme jednou v Chomutově pořádali koncert. Za chvíli byl u nás ve zkušebně, makalo to a byla tam chemie. Rozuměli jsme si hudebně i v tom, kam bychom to chtěli s kapelou dotáhnout. Z Lince se přestěhoval do Prahy a rozjelo se to.

Během posledních sedmi let jsem zažil hodně změn.

Vnímáš v historii Pipes and Pints nějaký bod, kdy se to zlomilo a kapela začala opravdu fungovat?

Vojta: Těch zlomů bylo dost, vždycky se to přehouplo přes nějakou pomyslnou laťku. Každopádně dnes víc než kdy jindy vnímám, že jsme pořád na začátku. Například v zahraničí nás ještě hodně práce čeká.

Jak Pipes and Pints vidí bubeník Vinca?

Pomohla pauza atmosféře v kapele?

Vojta: Byl to geniální tah, přestože ta rekonvalescence nebyla plánovaná. Byla to první pauza po sedmi letech a ukázalo se, že po těch pěti měsících, kdy jsme se neviděli, jsou všichni strašně natěšení do práce. Každý z nás si hodil život trochu do pořádku. Nabrali jsme motivaci pro kapelu i inspiraci, co se muziky týče. A hrozně rádi jsme se zase viděli.

koncerty hrát nebudeme. A podařilo se nám to dodržet. Měli jsme pauzu od října až do prvních dubnových festivalů a budeme to takhle dělat každý rok. Všichni jsme už trochu rozlítaní po světě, třeba Mike žije v Bourdeaux ve Francii. Takže si odehrajeme festivalovou sezónu, pak turné v kuse, ne jen víkendy, a pak až zase další festivaly. Chceme to dělat jako každá jiná zahraniční kapela.

Pipes and Pints – Never Let You Down (2012)

Jednou jsi byl kluk, kterého si na Sedmičce nikdo nevšiml, a najednou tě každý zdraví a každá holka tě chce

Proč Mike tehdy odešel?

Vojta: To bylo všechno dohromady. Sláva s každým z nás do určité míry zamávala. Přestože nejsme tak slavní, že by se o nás psalo v Blesku, lidé nás poznávají. Jednou jsi byl kluk, kterého si na Sedmičce nikdo nevšiml, a najednou tě každý zdraví a každá holka tě chce. Do toho si spousta lidí myslela, jak jsme strašně za vodou. Možná to tak vypadalo, protože jsme hráli pro tisíce lidí, ale garance tam ještě nebyly. Mike už je přece jen starší a říkal si, že se odstěhuje zpět do Států, najde si práci a bude mít klid.

Jak dnes zkoušíte, když zpěvák žije ve Francii?

Vinca: S Tomášem a Ondrou se občas

Vinca: Podle mě v kapele nikdy nebyly osobní vztahy lepší.

Vojta: Zažili jsme těžké časy, Mike v jeden moment i odešel. Ale v tuhle chvíli se těším na to, že kluky uvidím, a to říkám s vědomím, že to tak vždy nebylo.

sejdeme ve zkušebně a pracujeme na nových věcech.

Vojta: Poslední dva roky už skoro nezkoušíme. Děláme nové věci, ty staré jsme hráli tisíckrát, a to nezapomeneš. Zahraju je, i když mě probudí ze spaní. Teď začínáme makat na třetí desce. Každý si ve zkušebně nahraje své party, a když je hotovo, Mike dodělá texty i zpěv a pak se s tím porveme ještě s producentem. Zatím ale vytváříme jen hrubý produkt.

Před koncertem provádíte takový rituál. V čem to spočívá?

Vojta: Podobnou hecovačku má každá kapela. Vždycky se chytneme za ramena, Mike řekne něco oduševnělého a pak zařveme: Here we are, here we go Pints and Pipes ready to go! Máme rudo před očima a jdeme na stage.

Vinca: Jinak si každý před koncertem dělá to svoje. Třeba Ondra běhá...

Vojta: ... rozcvičujeme se a rozehříváme. Ty koncerty jsou divoké, takže když na

Koncerty jsou divoké, takže když na pódium vlítneš bez rozcvičení, můžeš si klidně zablokovat záda

pódium vlítneš bez rozcvičení, můžeš si klidně zablokovat záda. Což se mi jednou také stalo.

Jak se jako punková kapela díváte na otázku sponzoringu?

Vojta: Já jsem za všechny sponzory a filantropy hrozně rád. Děláme věci ve velkém a něco to stojí, zároveň se potřebuješ nějak dostat na koncerty. A když chce festival sestavit kvalitní line-up, kapely samozřejmě také něco stojí. Pankáči pivo i Jägermeister stejně pijí. A jestliže jsou ty společnosti ochotné trochu z těch peněz, které za to lidi utratí, vrátit zpět do kultury, je to veliký hybatel dění. Nemám s tím vůbec žádný problém.

Myslíte, že by kapely bez sponzoringu nefungovaly?

Vojta: Fungovaly by jinak. Asi by to bylo pomalejší, spousta kapel by se k nám ani nedostala a my bychom si třeba nemohli dovolit natáčet desku v Americe, což máme teď v plánu.

Začínali jste v klubech jako punková kapela, někomu může přijít zvláštní společné turné s kapelou Horkýže slíže. Jak jste se k tomu dostali?

Vojta: Horkýže slíže u nás dělají kluci z Rock for People, s nimiž máme výborné vztahy. Na Rock for People hrajeme už léta, pomáhají nám s koncerty v zahraničí a hráli jsme přes ně na showcasových festivalech.

Řešili jste to v kapele?

Vojta: Vždycky se o tom bavíme a většinou s tím nikdo nemá velký problém. S Landou na turné asi vyrazíme těžko, ale v tomhle případě nevidíme žádný blok. Vezmi si třeba song Líza a Wendy, to jsou srdcovky pro spoustu starších pankáčů. Každý má nějaký vkus.

Vinca: A hlavně po osobní stránce jsou Horkýže slíže fakt skvělí lidé.

Dokonce jste spolu nahráli i písničku Open Road. Jak vznikla?

Vojta: To byla velká výzva. Přemýšleli jsme,

S klukama ze Slížů se také vídáme už léta. Já vím, jak se na ně někteří punks v Česku dívají. Když se ale bavíš s jakýmkoli slovenským pankáčem, řekne ti, že je to srdcovka. Něco jako pro nás Visací zámek. A my to vnímáme podobně, protože na Slovensku hrajeme často a nemáme tyhle pražské pankáčské móresy. Takže nám to přišlo jako super nabídka a vůbec bych si nedokázal představit, že bych to odmítl.

Pipes and Pints & Horkýže Slíže – Open Road

Klidně pojedu turné s Landou, když se veřejně omluví za to, co dělal s Orlíkem

Ta skladba je ale melancholická. Nepřijde vám, že ji to trochu shodilo?

Vojta: Ta skladba je o spojení těch kapel. My jsme melancholičtí a oni jsou prostě srandisti. A přesně tak dopadl i ten song. Vznikl pro účely turné a myslím si, že tu

jak ty dvě kapely hudebně spojit, a nakonec jsme do toho šli punkově. Napsali jsme nějakou věc, jeli jsme za klukama, oni do toho hodili svou píčovinu, protože jim není nic svaté. My jsme se tomu nebránili, ani by to nešlo. No a vzešel z toho takový vážno-srandovní song.

Horkýže Slíže v refrénu žvatlají. Došly vám texty? Neuměli anglicky, nebo co se stalo?

Vinca: Všechno se dodělávalo až na místě.

Vojta: My zpíváme anglicky, oni slovensky. Tak si z toho rovnou udělali srandu a zazpívali to nějakou hatmatilkou.

Profilujete se jako antirasistická kapela, hráli jste na festivalu May Day, který pořádá Antifašistická akce, vozíte s sebou plachtu kampaně Good Night White Pride. Zároveň jste ale hráli jako gratulanti Tří sester. Fanánek přitom proslul výrokem o druhé desce Orlíku, kterou ocenil za to, že má texty konečně bez skrejvaček. Jak to jde dohromady?

Vojta: Vztah k antifašismu, Antifašistické akci a GNWP je pro nás naprosto automatická záležitost a vůbec nechápu, že to někdo může mít jinak. V dnešní době je to spíš už nějaká patologická záležitost. Ale s Třemi sestrami nemám vůbec žádný problém. Fanánek se od toho několikrát distancoval a dnes to nijak neřeší. Tehdy byl prostě mladej nalitej pičus. Myslím, že Tři sestry nikdo nemůže nařknout z rasismu. Ale chápu, že někteří nezapomínají a Bzenec mu nedokážou odpustit.

šňůru naprosto vystihl. Byla pak legrace i na turné. Kuko zpíval s námi, já s nimi hrál na dudy, lidé se bavili.

Vinca: Lidí, na které by se dalo něco takového vytáhnout, je hodně.

Vojta: My jsme hráli na akcích Tří sester pod vlajkou GNWP a nikdo s tím neměl sebemenší problém. Naopak Mafuna a kluci z Tří sester byli otevření tomu, aby si tam GNWP udělali informační stánek. A víš co? Já klidně pojedu turné s Landou, když se veřejně omluví za to, co dělal s Orlíkem, a prohlásí, že nemá problém s přistěhovalci. Já jsem totiž rád za každého mladého vola, který obrátí. Myslím, že všichni by měli být natolik otevření, aby dali druhou šanci mladým klukům, které strhne špatná parta nebo mají prostě jenom debilní názory, pak ale zestárnou, obrátí a litují toho. Pro mě

antifašismus není o bitkách s nácky. Je to informování o jiné variantě. Můžeme těm lidem vysvětlit, proč si myslíme, že nemají pravdu. Můžeme jim nabídnout možnost, jak se distancovat od minulosti.

Hodně lidí vám vyčítalo i účast na festivalu, kde hrála Zóna A. Koňýkovo koketování a kamarádíčkování s předními slovenskými neonacisty se probírá už roky. Sám Koňýk se homofobními a rasistickými názory v rozhovorech nijak netají.

Vinca: To bylo právě na narozeninách Tří sester. My jsme to postřehli až potom, co nám začali lidi psát. Nevěděli jsme,

Když se na kterémkoli festivalu bavíš v zákulisí s lidmi, najdeš mezi nimi dost vysoké procento latentních rasistů

v jednom klubu. A jestli se nějaký festival, na kterém hrajeme, rozhodne, že je na zařadí line-up, my koncert rušit nebudeme. Nemyslím si, že je to tak daleko, že bychom to museli řešit bojkotem akce. Nezajímá nás, co si myslí nějakej ožralej pankáč. Když se na kterémkoli festivalu bavíš v zákulisí s lidmi, najdeš mezi nimi dost vysoké procento latentních rasistů. A jestli je Koňýk tak hloupý, že ty názory ventiluje veřejně, musí počítat s tím, že po něm někdo půjde. Já za něj ale odmítám přebírat zodpovědnost, nebudu to řešit místo něho.

Není to strkání hlavy do písku, když hrajete pod vlajkou GNWP?

Vojta: Nějaké možnosti mám a s pořadateli si rád promluvím, aby byli v obraze. Spousta lidí o tom opravdu neví.

Jaký je váš vztah k hudebním cenám? Dostali jste žánrového Anděla v roce 2013 za druhou desku Found and Lost. Jsou pro vás podobná oficiální ocenění důležitá?

Vojta: Mě to hrozně potěšilo. Ceny Anděl udělují profesionálové a žurnalisti, kteří se danou scénou celý život zabývají a pak bez jakéhokoli pnutí vyberou desku, která se jim líbí. Jsem vděčný, že nám dali ten kredit. Jsem rád, že se jim to líbilo.

Vinca: Všichni jsme byli rádi.

Vinco, ty jsi v trochu zvláštní situaci. S jednou kapelou jsi Anděla dostal,

Počítám, že se Zóna A od těch obvinění musela veřejně distancovat, pořadatelé jim kvůli tomu rušili koncerty.

Vinca: Asi ano. Ale já nemám čas ani moc chuť se zajímat o špatné věci, v tu chvíli jsem v tom neviděl nic negativního. Až potom mi lidi začali říkat, co se vlastně děje, a začal jsem do toho vidět víc.

Vojta: Pro mě je to podobně absurdní, jako kdyby se pořádaly veřejné hony na Jirku Káru. Já tu kauzu také moc nesleduji, nehodlám se tím zatěžovat. Zónu A jsme nikam nezvali, ani jsme s nimi nehráli

že tam Zóna A má hrát. Na ten popud jsem se podíval na její web, kde měla přes celou stránku velkým písmem napsáno, že se distancují od rasismu a neonacismu. Nemám čas a ani chuť se hrabat v osobních životech členů kapel, se kterými hrajeme na festivalech. A pokud kapela něco takového napíše na web, je to pro mě dostačující. Osobně se znám s bubeníkem Zóny A a je to úplně super kluk.

s druhou (Hanba, pozn. autor) jsi ho odmítl.

Vinca: Z osobního hlediska bych ho neodmítl, ale v Hanbě jsme čtyři a dohodli jsme se tak, jak jsme se dohodli. Já jsem na to kývl a pochopil jsem, proč to kluci nechtěli.

Hudební ceny muzikanta neuživí, vy jste ale přece jenom dost vytížení a hrajete velké koncerty. Uživí vás kapela?

Vojta: Kdybychom hráli víkendy každý měsíc, šlo by to. My ale hrajeme jen přes léto a k tomu jedno turné, takže máme takový rozpočet, abychom si nakoupili, co potřebujeme, a kapela rostla. Až povyrosteme ještě víc, budeme hrát víc zahraničních festivalů a zvedneme garance v Česku, myslím, že se uživíme i těmi sto koncerty za rok.

Takže všichni chodíte do práce?

Vojta: Všichni pracujeme. A myslím, že to tak zůstane vždycky. I kdybychom jeli obrovská turné. Pořád máme dost volného času a každého z nás baví něco mimo kapelu, čemu se budeme věnovat dál. V tuto chvíli nám Pipes and Pints dávají dost volnosti v tom, že máme zajištěné nějaké základní potřeby. Kapela nám dává svobodu a můžeme dělat, co nás baví, ať už to funguje, nebo ne. A ono to funguje.

Kdybyste jezdili každý měsíc po celý rok, to by se asi nedalo udržet.

Vojta: My jsme to zkoušeli...

Vinca: ... a pak odešel Mike.

Vojta: Tehdy ten budget nebyl takový jako dnes, takže to byla i jiná situace. Ale nechtěl bych to tak dělat ani teď. Je to až moc intenzivní. Je dobré si udělat vedlejší projekty a věnovat se něčemu úplně jinému.

Pomohla vám, co se týče financí, smlouva se Supraphonem? Je to velký label a vy jste jedna z mála tuzemských punkových kapel, které zastupují.

Vojta: Supraphon byla dobrá volba. Už od začátku jsme chtěli kapelu dělat funkčně a jezdit na festivaly. Chtěli jsme dělat dobré klubové, potažmo halové koncerty, což se povedlo. A ten podíl Supraphonu spočívá hlavně v PR. Nějaké kontakty máme také, ale díky Supraphonu se nám otevřely dveře třeba do Mladé fronty, kde o desce vyšla celostrana. Psalo se o nás v médiích, která by nás jinak ignorovala. A začalo na to slyšet i hodně pořadatelů.

Jak to vypadá s novou deskou?

Vojta: V březnu bychom chtěli odletět do Kalifornie, komunikujeme tam s hodně šikovným producentem, který má za sebou velké desky. Ještě není vše potvrzené, takže bych nerad zmiňoval jméno. Zatím jsme ve fázi vyjednávání, řešíme, kolik by nás to stálo a tak. Nicméně chceme ten zvuk i práci na písničkách posunout zase o kus dál a zároveň bychom si rádi zkusili turné po Státech. Chtěli bychom tam být jeden až dva měsíce a věříme že to dopadne. Všechno je na dobré cestě.

Pražská kapela, která míchá punkrockovou dravost se zvukem tradičních skotksých dud, vznikla v roce 2006. V současné sestavě Syco Mike (zpěv), Vojta Kalina (dudy, zpěv), Tomáš Novotný (kytara), Ondřej Balvín a Lukáš Vincour funguje od roku 2008. V tom samém roce vydala i první bezejmenné EP, rok na to natočila debut Until We Die. V roce 2012 vyšla deska Found and Lost, která byla oceněna žánrovou Cenou Anděl.

Pipes and Pints po léta patřili mezi nejvytíženější české koncertní kapely. Na tuzemských festivalech hrají coby headlineři, daří se jim plnit i halové koncerty. V současné době se chystají na letní festivalovou sezonu a následné podzimní evropské turné. Zároveň dávají dohromady materiál na třetí řadovou desku, kterou chtějí v zimě nahrávat v Kalifornii.