TEXT JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)

FOTO ARCHIV KAPELY/Matej Kmeť

Možná je to ta kapela, na kterou se na české scéně čekalo. Brněnské trio Ponk totiž přišlo na svém debutovém albu Postfolklor s novými a svěžími verzemi tradicionálů, prezentovanými za pomoci cimbálu, kontrabasu, houslí a zpívanými.

Z lidovek si neutahujeme

Byť to na první pohled vypadá jako tvorba dalších coververzí, a ono to tak vlastně je, vznikly kompozice, které jsou emotivní a nápadité. Michal Krystýnek (zpěv, housle), Eduard Tomaštík (cimbál) a Jakub Nožička (kontrabas) založili Ponk v roce 2013. Jejich doménou nebyl folklor, jak by se mohlo zdát, ale nástroje, na které se naučili hrát, je tak nasměrovaly. Když zkusili přetvořit první dva tradicionály, zjistili, že je to zřejmě jejich umělecká cesta. Svůj styl označili jako postfolklor a letos v dubnu vydali stejnojmenné album, na němž je natolik silný a osobitý materiál, že k poslechu doslova vcucne.

„Chtěli jsme fungovat v rámci nějakého netradičního stylu a původní písně, tedy tradicionály, nám k tomu hodně pomohly. Neustále zjišťujeme, co všechno je možné na jejich základě zahrát a jak zajímavě to zní. Vytvářet úplně nový styl s novými texty hned od začátku by pro nás asi bylo velké sousto,“ říká Nožička.

Jeho kolega Michal Krystýnek vysvětluje, co bylo dál. „Nejtěžší bylo uchopit skladby v rámci v podstatě dvou nástrojů, tedy kontrabasu a cimbálu. Já na housle maximálně sem tam zavržu, protože hlavně zpívám. Udržet hodinový set na dvou, respektive třech nástrojích ale není tak docela legrace. Navíc všichni hrajeme poměrně úsporně, takže aranže písniček musí být chytře vymyšlené, aby na desce či koncertech nezněly prázdně. Museli jsme to také udělat tak, aby se někdo nedomníval, že si z lidovek utahujeme. Naše koncepce byla od začátku uctivá.“

Pracovně prý svému prvnímu albu říkali Kruté písně. To proto, že reflektuje výhradně tragická témata. Přitahovaly je nicméně jejich nadčasovost i samozřejmost, s jakou ke smrti přistupovali naši předci v lidových textech sto i více let starých.

„Někteří nám vytýkali, že nehrajeme původní autorskou tvorbu. Na druhou stranu mi nedávno volal kamarád, který je cimbalista, a říkal, že má naše cédéčko už týden doma, poslouchá ho několikrát denně a nemůže ho dostat z hlavy. Říkal, že díky tomu, že zná původní verze skladeb, umí docenit, kam až jsme je byli schopni posunout. Kdybychom prý měli na desce takto pojatou vlastní tvorbu, bylo by to pro něj příliš neuchopitelné a asi by naše album odložil,“ vypráví Nožička.

Ponk momentálně koncertují. Některé písně už v porovnání s albovou verzí upravili, jiné to třeba čeká. V plánu je však i autorská tvorba. Chtěli by se v budoucnu prezentovat původními písněmi v duchu stylu, který je zachycen na albu Postfolklor.

„Lidovky jsou vlastně takové blues. Jsou výpovědí neztrácející na aktuálnosti. Nemyslíme si, že jsou něčím nedotknutelným, neměnným, posvátným, patřícím do muzeí. Lidová píseň je živým organismem, vyvíjejícím se s duchem doby. Vždyť i staré americké country má spoustu moderních fúzí a třeba takové blues se už nejednou důstojně setkalo s hip hopem,“ uzavírá Krystýnek.

V rychlosti

kdo | brněnská cimbálová trojice

styl | postfolklor

vydal | debutové album Postfolklor

web | www.ponktrio.cz