Koncepční klišé

Matt Bellamy sice kytaru jako nástroj pokořil dokonale, ale songy píše trochu jako středoškolák.

Nevím, jestli jsem si to kdy předtím uvědomil, ale jsou asi jen dva lidé na planetě se smyslem pro humor kastrovaného morčete. První je tuzemec a asi nemůže za to, že mu někdo nalepil obličej bez úsměvu. Tím druhým je Matt Bellamy. Možná jsem měl období, kdy mě Muse celkem bavili, ale vždycky mi na nich stejně něco podprahově způsobovalo osypky. Instrumentálně neobyčejně vybavený, bezesporu talentovaný Bellamy je prostě suchar! Konečně mi to došlo. Být suchar-kabaretiér je dost nejapná hříčka osudu. Navíc, jako by se nám Muse na Drones definitivně zasekli, zacyklili, zasmyčkovali a drmolí něco pořád dokola. Byť Bellamy proklamoval před vyzbrojením kapelového dronu, že na sedmé desce se budou vracet zpátky a bude nejtvrdší v jejich soukromé historii, sliby se nějak minuly s realitou. Samozřejmě že i tady se snoubí britská aristokratická vážnost s brilantní prezentací, ale nějak mi uniká důvod, proč bychom v roce 2015 měli chtít studenou kombinaci pinkfloydovské rétoriky a mastodontí recyklace prog-art-rockových onanií v duchu školy Rush, Yes a King Crimson. Ne, nechceme. Ani od Muse.

Od jedné z koncertně nejsehranějších rockově-mainstreamových kapel současnosti chceme nekašírované emoce a šou. Vybrat si pro koncepční album lehce orwellovská témata, nechat svět řídit humano-drony, komentovat metaforicky naši fatální absenci empatie, ekologický marasmus a spoustu dalšího těžkého materiálu zavání velkou dávkou odvahy a odhodlanosti a končí estrádou ošklivých klišé. Bellamyho neohrabanou lyriku netřeba nikterak zvlášť rozebírat a komentovat. O ní víme své a na Drones si vylámal poslední moudráky. Koneckonců nejen texty zavání gymplem. Bellamy sice kytaru jako nástroj pokořil dokonale, ale songy stále píše jako středoškolák, což nezamaskují ani dokonalá sóla, exhibice a už vůbec mičurinské ambice zkřížit U2 s Radiohead. A tuhle smutnou rigiditu aktuální deska Drones, žel, vystavuje na odiv asi nejvíc.

1. Dead Inside

2. [Drill Sergeant]

3. Psycho

4. Mercy

5. Reapers

6. The Handler

7. [JFK]

8. Defector

9. Revolt

10. Aftermath

11. The Globalist

12. Drones

Když zaostávají texty

Pětadvacet let existence oslavuje skupina České srdce albem, na němž je už keltských vlivů málo.

České srdce bývala kapela, jež byla pyšná na prvky keltské hudby a melodiky, které se v jejích písničkách objevovaly. Bylo to svěží a zároveň na české scéně originální. Na novém albu Noční motýl těch vlivů už tolik není, spíše se objevují symbolicky. Pravda, ve zvukové výbavě kapely jsou jako stálý instrument housle, ale to je tak vše. České srdce nahrálo poprockovou desku.

Přesto nelze říct, že by jí to ubíralo na kvalitě. Autor hudby Michal Šenbauer měl vždy vkus a schopnost napsat obstojné písničky, jejichž melodie nejsou vtíravé, naopak velmi příjemné. Jistě patří k těm českým skladatelům, jejichž schopnosti nebyly v minulosti náležitě doceněny, což ostatně dokladuje i na nové desce. Minimálně pět písniček z ní (Noční motýl, Napospas trávě, Lehkomyslná, Zůstaň, Žhnoucí...) by mohla tuzemská mainstreamová rádia bez mrknutí oka hrát, kdyby měla trochu odvahy a odpovědnosti.

Problém alba Noční motýl jsou texty. Ivan Hlas titulní písničku v tomto směru zvládl, Lukáš Pavlásek své skladby v podstatě také, stejně jako Lou Fanánek Hagen píseň Napospas trávě. Texty Petra Honse jsou ale podstatně slabší. Jsou průhledné, naivní, nezábavné a písničkám svou nižší úrovní ubližují. Možná je to ten moment, který způsobuje u Českého srdce to, že Šenbauer zůstává jako autor nedoceněný.

1. Zůstaň

2. Žhnoucí

3. Rudé slunce

4. Noční motýl

5. Kroužím nad tebou

6. Lehkomyslná

7. Jeden svět

8. Neklidný srdce

9. Napospas trávě

10. Jen se chvíli zastavím

11. Zimní

12. V korunách stromů

Prvoplánový protest

Na svém šestatřicátém albu se Neil Young s kapelou Promise of the Real rozhodl postavit proti geneticky modifikovaným potravinám.

Jeho terčem se stala zemědělská společnost Monsanto, kterou vetknul i do názvu desky. Na protestsongy je samozřejmě Neil Young odborníkem na slovo vzatým, tak jako někdo jiný skládá písně o lásce. Připomeňme třeba jeho brilantní politickou píseň Ohio, kterou napsal v roce 1971, jen několik dní po porážce demonstrantů na Kent State University. Tehdy zaujal dokonalým riffem, melodií i naléhavostí.

Jenže o The Monsanto Years se dá říct, že je vlastně spíše než hudebním albem politickým prohlášením a polemikou. Young kritizuje nejen Monsanto, ale korporace jako Wal-Mart a Starbuck, kterým dodává svoje produkty. „Jo, já chci šálek kávy /, ale já nechci GMO / chtěl bych začít svůj den volna bez pomoci Monsantu,“ zpívá v písni Rock Star Bucks a Coffee Shop. V titulní skladbě zase naléhavě žaluje Monsanto za hraní si na Boha.

Zvuk nového alba je měkčí a laskavější než zvuk desek, na nichž Young hraje s Crazy Horse. Hudba lehce plyne, je trochu sladší než je zvykem, ale pevně ji ohraničují řezané tóny zkreslené Youngovy kytary a jeho naléhavost v hlase. Zaryté Youngovy fanoušky deska asi nezklame, pro mě je to jen další řadová deska, která ničím zásadním nevyčnívá. Jen mi přijde celá strašně prvoplánová: Máme tady problém, tak natočíme desku a budeme tím protestovat proti GMO. Až se člověk diví, proč si tenhle muzikant nevybral rychlejší, jasnější a jednodušší způsob, jak dostat své poselství mezi lidi. Asi proto, že je to Neil Young.

1. A New Day For Love

2. Wolf Moon

3. People Want To Hear About Love

4. Big Box

5. A Rock Star Bucks A Coffee Shop

6. Workin’ Man

7. Rules Of Change

8. Monsanto Years

9. If I Don’t Know

Hlukový krasohled

Sifon se potřeboval vylít, uzavřít jednu kapitolu a s čistými urnami na hudební motivy postoupit do dalšího herního levelu.

Sifon je pojem. Výtvarník, filmař, hudebník, perkusista a bubeník Ondřej Anděra je neurotický všeuměl. Jeho velmi avantgardní (ne)hiphopová kapela WWW se po třech vynikajících, leč hůře stravitelných deskách Neurobeat, Tanec Sekyr a Atomová Včela pevně etablovala a ukotvila na české scéně. Nepotřebuje už nikomu nic dokazovat. Anděra konečně došel, nebo byl biggbosáckými kolegy dohnán do bodu, kdy dozrál čas vysypat obsah všech svých hudebních šuplíků. Jak sám říká, práce na instrumentální desce byla tajnou misí do nitra jeho samého, osvobodila ho, ale obrazně i nadělala paseku. Je částečně obřím objektem svařeným ze zvukového šrotu, který léta shromažďoval. A on teď přestříhává pomyslný provázek a vypouští ji do luftu jako draka. Tím by měla být mise splněna.

Tucet motivů. Tucet samostatných tracků, které si žijí svým vlastním životem. Jsou jako zvuková koláž, lehce neurotická jako Sifon sám, zakřivená jako časoprostor; bez začátků, konců, vyústění, východisek a nadějí. Jsou jako deník. Místy se pohybují v uzavřené elipse nekonečných elektronických chvatů, jindy se jen tak ambientně převalují, jsou ambivalentní a cinematické. Jediným pevným středobodem jsou jasné rytmické linky živých bicích. Ona to i v rámci WWW byla hlavně Anděrova tvorba, jen doplněná o texty Luboše Typlta nebo zpěv Milesy. Na Siphonu se naopak na zpěv vůbec nehraje.

Je otázka, komu je tohle experimentálně-instrumentální album vlastně určeno a jsou-li skladby na něm přenositelné a interpretovatelné i živě. Vzhledem k tomu, jakou pozici má Sifon sám a jak umí své věci „prodávat“ domovský BiggBoss, toho prvního se asi není třeba bát. O živé prezentaci se mohli lidé přesvědčit na křtu v pražském klubu Neone. Že je to spíš audiovizuální divadlo, k tanci se moc nehodí a Siphonu by slušelo spíš zaparkování v nějaké avantgardní divadelní hře či alternativním filmu, nemůže být pochyb. Ale jak už bylo řečeno, Sifon se potřeboval vylít, uzavřít jednu kapitolu a s čistými urnami na hudební motivy postoupit do dalšího herního levelu. Ano, mise splněna. A mimochodem, skvělý obal dělal, jak jinak, Vladimir 518 s Michalem Škapou. Moc povedené.

1. Icy Intro 3000

2. The Sirens of Summer

3. Coming after You

4. Spring‘s Early Light

5. Black Crystal Ghetto

6. Beehive with a View of Mercury

7. Bang Bur

8. The Nera

9. The Agony of the Syphons

10. My Place at Iron Lake

11. Surfing the Sunshine

12. Goodbye Village, Hello Sea

Jak oslavit potrat

Frontman Rammstein zpívá v projektu Lindemann anglicky, ale s nezměněnou dávkou obscenity.

Zatímco Rammstein spí, jejich zpěvák Till Lindemann si postavil projekt se švédským multiinstrumentalistou Peterem Tägtgrenem, přeřadil z němčiny na angličtinu a nenechal si vzít nic ze své kontroverze. Jako příklad stačí uvést stěžejní singl Praise Abort, který je, jak dostatečně doslovně naznačuje jeho název, oslavou potratu. Líčení pocitů otce šesti dětí, který nechce další, může znít na první poslech nechutně. Jenže ve skutečnosti odhaluje zvrácenou komiku na tenké hranici vkusu, na které Lindemann odjakživa balancuje i se svou domovskou kapelou. Ta písnička funguje jako dobrý test hranice nechutnosti, za kterou budou či nebudou posluchači ochotni zajít. Dá se říct, že Tägtgren s Lindemannem žádnou takovou mez nemají, jejich společný projekt tak připomíná absolutně dekadentní a ve své podstatě humornou burlesku, jejímž cílem je šokovat, vzbudit pozornost a zabavit či cíleně znechutit. Hudebně Lindemann podle očekávání osciluje mezi primitivní elektronikou a tvrdými kytarami. Pokud si ho pustíte k tělu, je to zábava. Pokud ho nedejbože začnete brát vážně, stane se z něj poměrně dost nechutná záležitost.

1. Skills In Pills

2. Ladyboy

3. Fat

4. Fish On

5. Children Of The Sun

6. Home Sweet Home

7. Cowboy

8. Golden Shower

9. Yukon

10. Praise Abort

Na rozcestí, ale slibně

Nová studiovka slovenského hudebníka přináší slušný pop bez větších ambicí.

Není zrovna lehká role odstartovat kariéru v talentové soutěži a pak muset překročit její stín. Adam Ďurica, který začínal v první řadě slovenské Superstar, to dokázal. Především proto, že má silné autorské pnutí a nespokojil se jen s rolí jakéhosi přezpívávače písní, které mu složí jiní. Mandolína to jen potvrzuje, přináší sice uhlazený pop, ale zároveň s nádechem folkařiny a Ďurica z poslechu vychází jako autor, který se ve studiu cítil lépe než u sebe v pokojíčku.

Deska nabízí několik dobrých singlů a pak, pravda, spadne trochu do šablonovitosti. Místy se hraje hodně na city a málo na obsah. Ale po technické stránce jde o dobrou práci, díky níž dojem z hudby nikdy nespadne do podprůměru. Tady se ovšem nachází i jádro problému. Ďurica se na Mandolíně profiluje jako hračička, jako pečlivý studiový muzikant, ale s repertoárem, jako kdyby stál na rozcestí. Není vůbec jasné, zda se chce vydat cestou moderního songwriterství, nebo bude pokračovat v tradiční slovenské škole popových sympaťáků s kapelou za zády. Mandolína jako kdyby napovídala ještě třetí cestu, a sice vůli zavřít se ve studiu jako v ulitě a brnkat si a jamovat a hrát. To mu bezpochyby jde.

1. Mandolína

2. Predpoveď počasia

3. Láska-Veda

4. Tak to vidím ja

5. Nahlas

6. Trest smrti

7. Neviem plakať

8. Ticho

9. Hlúpy čas

10. Víla

11. Všetko

12. Nel‘utujem

Pokladači zvukových vrstev jsou zpět

Kdyby někdo býval čekal desku od Leftfield, zněla by přesně jako Alternative Light Source.

Je skoro k neuvěření, že Leftfield existují už od roku 1989. Do roku 2002 stihli vydat jen dvě desky. Leftism je dodnes považováno za jedno z esenciálních alb konce devadesátých let, charakterizující nejen samotné titány Leftfield, ale i (a nejen) britskou taneční scénu, potažmo fúze house music s dubem, často také krapet povrchně kategorizované jako progressive house. Stejně jako jejich o nic menší nebo větší kolegové Chemical Brothers využívali i Leftfield hojně hostujících vokalistů. Za legendární spojení se dodnes považuje Open Up s Johnnym Rottenem ze Sex Pistols a P.I.L. nebo Roots Manuva a Afrika Bambaataa na druhé desce Rhythm and Stealth. Tou také kariéra Leftfield na dlouhou dobu v roce 2002 skončila. Až teď, po šestnácti letech, přispívají do vřícího kotle současné elektronické hudby novým albem Alternative Light Source.

Težko říct, jestli je pozitivně přijímáno z úcty k pionýrům, nebo proto, že by přinášelo něco dechberoucího a inovativního. Spíše asi to první, což ovšem nikterak nesráží jeho nesporné kvality. Místo hypnotického breakbeatu se mnohem víc pohupuje na téměř až ambientních a scénických plochách (Dark Matters, Storms End, Alternative Light Source). Osamocený Neil Barnes ale umí pořád ty neurotické, technem a minimalem poznamenané tripy jako je Universal Everything nebo Shaker Obsesssion. A pořád to umí s hlasy, čehož je důkazem skvělá Bilocation s Channy Leaneagh, šlapavější jízda s toutéž nebo Head And Shoulders s deklamujícími Sleaford Mods, která je asi vrcholem desky. Lehce totiž připomíná brilanci některých raných tracků Mikea Skinnera a The Streets. Ale hlavně, Alternative Light Source je přesně taková, jakou bych od Leftfield čekal, kdybych nějakou čekal. Navazuje přesně tam, kde Barnes naposledy upustil myš a sklapnul kompjůtr. Navíc se z něj za ty dlouhé roky stal brilantní a zároveň decentní pokladač zvukových vrstev, což je z Alternative Light Source setsakramentsky znát. Všechno má své předem spočítané a kalibrované místo, a přitom neabsentuje nutné emoce.

Prostě nezbývá něž vyštrachat ve skříni vintage XXL tričko a vydat se na staronový raveový výlet s oprášenými jednočlennými Leftfield. A radovat se z desky, která v pohodě stíhá současné trendy, a přitom se na ně blahosklonně dívá i trochu svrchu.

1. Bad Radio

2. Universal Everything

3. Bilocation

4. Head and Shoulders

5. Dark Matters

6. Little Fish

7. Storms End

8. Alternative Light Source

9. Shaker Obsession

10. Levitate For You

Nervózní zpráva o světě

Třetí počin britské formace Everything Everything dělá hudebně přesně to, co jeho křiklavě barevný obal – přitahuje pozornost k něčemu, co se nemusí nutně líbit.

Hned počáteční píseň To The Blade je reflexí brutálních vražd spáchaných v loňském roce teroristy z Islámského státu. Texty vznikly pod vlivem zvýšené pozornosti, kterou Higgs během roční práce na albu věnoval zpravodajství. Get To Heaven je tedy poněkud brutální obraz lidstva.

Nové album je velmi energické, ale je to nervózní energie. Hudební horskou dráhu, která posluchače hodí do protisměru, jakmile si zvykne na nějaký směr, propojuje rozhořčený tón. Zatímco na druhé desce Arc kapela oproti debutu Man Alive vyzkoušela o chlup přímočařejší písničkářství, nyní se vrátila k výraznější melodické i vokální výstřednosti. A to přesto, že spojila své síly s producentem Stuartem Pricem, jenž má za sebou práci pro Madonnu, Kylie Minogue nebo The Killers.

První singly Distant Past a Regret možná nejsou sázkou na jistotu, ale jsou extraktem Everything Everything. Výbušný zpěv místy přechází do rapu, mísí se s přiškrcenými výškami a primitivními rytmy, které v sobě lidé mají zakořeněny od nepaměti. Podobný rukopis si nese většina desky. Když kapela sklouzne k něčemu, co by se dalo považovat za čistší písničkářství (Warm Healer), dotvoří skladbu aspoň rozbitými beaty, které zní, jako by tam některá hudební linka přistála omylem. Nebo jako v případě titulní Get to Heaven, že se jim do studia i k mixážnímu pultu nabourala parta předškolních dětí se smyslem pro humor a s barevnými plastovými instrumenty.

1. To the Blade

2. Distant Past

3. Get to Heaven

4. Regret

5. Spring / Sun / Winter / Dread

6. The Wheel (Is Turning Now)

7. Fortune 500

8. Blast Doors

9. Zero Pharaoh

10. No Reptiles

11. Warm Healer