Refused

Freedom

1. Elektra

2. Old Friends / New War

3. Dawkings Christ

4. Françafrique

5. Though Is Blood

6. War On The Palaces

7. Destroy The Man

8. 366

9. Servants Of Death

10. Useless Europeans

Nebojí se kombinovat nekombinovatelné, deska přesto drží pohromadě a je nezvykle agresivní i nekompromisní jak hudebně, tak tematicky

Jenže oni si Shellbacka nevybrali pro jeho žebříčkové úspěchy, ale kvůli tomu, že se sám učil hrát na bicí podle songů Refused a ústřední skladbu z nové desky po dvou letech jejich vlastního kapelového tápání zeditoval do podoby, ze které byla celá kapela nadšená. Aby zakvedlali názory ortodoxních ještě víc, natáčeli celé album právě ve stockholmském studiu Maxe Martina. Tohle totiž přesně vystihuje strategii Refused od jejich počátku až dodnes. Můžeme jim podsouvat a vyčítat cokoli. Od levičáckých tendencí lídra Dennise Lyxzéna až po mainstreamovou vypočítavost (stejně se vlastně nekoná), ale jedno se jim nedá rozhodně upřít. Důvod, proč se z The Shape of Punk to Come stala kultovní deska, bylo neutuchající experimentátorství, ignorování hudebních mantinelů daných žánrem, syrovost, obnaženost kořenů a zarputilost v jejich re-reprezentování.

Byť je Dennisovi i jeho kolegům dnes přes čtyřicet, netrpí syndromem malosti a usedlosti, nedrží se bezpečných schémat a stvořili desku, která je hudebně kosmopolitní, ale zároveň nekompromisní jak po hudební, tak po textové stránce. Jako by kompilovali veškeré svoje hudební zkušenosti odjinud. Dennis hlavně z The (International) Noise Conspiracy, kteří byli něco jako punková verze Jamese Browna ve službách levičáckých ideologií, nebo ze současných INVSN, nepokrytě adorujících osmdesátky, post punk a new wave. Jestli byla ikonická deska The Shape of Punk to Come eklektickým experimentem, je Freedom po dlouhých sedmnácti letech jejím jasným pokračováním, poplatným době vzniku.

Nebojí se kombinovat nekombinovatelné, přesto drží pohromadě a je nezvykle agresivní i nekompromisní jak hudebně, tak tematicky. Všech deset songů má v sobě dobrodružství i nepředvídatelnost, byť si půjčuje místy funkové rytmy (Servants of Death), nové technologie (Old Friends/New Wars), jasně proklamuje nadčasovou tvrdost v úvodní věci Elektra nebo až ambientní plochy v klidném závěru (Useless Europeans).

Tohle je deska, kterou si budete chtít pouštět znovu a znovu. Zpívat si s ní výrazné refrény, rozkrývat geniální kytarové riffy, opakovaně hledat význam odboček, zákrut i divných změn nálad a aranžérských fíglů. Neomrzí. Přitom je živelná, strhující a textově místy dokonce edukativní. Pochopitelně v ideologických mezích. Jestli je tohle plnohodnotný návrat zpátky, pak takové návraty miluju.

Pět z pěti jsem ještě nedal. Nedovolil bych si to, protože pořád, vlastně celý život čekám na něco, co musí přijít a bude to za těch pět stát. Navíc plný počet pro desku, která by se mohla zdát okrajovým žánrem, je dost velký luxus. Jenže Freedom není alternativní album. Je to rockové album, které klidně za pár let může být legendárním. A pravděpodobně bude. Snažil jsem se najít nějaké minusy, ale nepodařilo se. Je to subjektivní, ale je to tak. Refused do háje žijí, Refused jsou zpátky!

To už není jen reunion

Legendární pankáči Refused se vrátili za překvapivé pomoci popového producenta, přitom plnohodnotně.

Hudební trajektorie jsou prazvláštní věc. Pro demonstraci – představte si kapelu s nemastným neslaným frontmanem, který sice píše rádiově přijatelné jakože hity, ale díky svojí tuctovosti a nevýrazné kapele se koncertně plácá neustále na chvostu pelotonu. Tak trochu outsider. Pak se stane nešťastná událost, ze které média kvuli okurkovce udělají kauzu navlečenou na humánní konsekvence. Rázem tu máme skoro národního hrdinu a přehodnocuje se i jeho přínos kulturnímu bohatství. Kocourkov na druhou.

Refused byli sice velmi dobrou, ale přesto „jen“ skandinávskou kapelou, jakých byly tucty. Z čista jasna napsali, nahráli a vydali album The Shape of Punk to Come. Přes noc se z nich staly ikony a z desky něco jako Bible, jedno z řekněme padesáti nejvlivnějších alb dvacetiletí. Zkraje svého vůbec prvního amerického turné se rozhádali a za dramatických okolností rozpadli. Jenže The Shape of Punk to Come žilo dál svým vlastním životem a skoro dvacet let ovlivňuje hudební vývoj napříč kontinenty i žánry.

Jejich návrat byl proto tak toužebně očekávaný a zároveň nepravděpodobný jako třeba reunion At the Drive-In. Přesto se udál. Stejně jako At the Drive-In i Refused spolu stanuli po dlouhých letech téměř nulové komunikace poprvé před třemi lety na pódiu festivalu Coachella. A byl to návrat prazvláštní. Přestože spolu naposledy hráli v předměstském klubu amerického Harrisonburgu pro pár desítek punkáčů na sklonku roku 1998, v roce 2012 se po dlouhých čtrnácti letech stali živou atrakcí pro patnáct tisíc lidí. Trochu skok, ne? Abych se oklikou vrátil na začátek, za někoho výmluvně úřadují konsekvence, za jiného mluví hudba bez jeho vlastní nutné přítomnosti.

Kromě producenta Nicka Launaye (Arcade Fire, Nick Cave, Kate Bush) některé věci na Freedom produkoval a spolunapsal Karl Johan Schuster, známější pod svým uměleckým pseudonymem Shellback. Pochází také ze Švédska a společně s kolegou Max Martinem mají ve svém katalogu několik zásadních zářezů mezi žebříčkovou smetánkou. Namátkou pracovali s Taylor Swift, P!nk, Adamem Lambertem, Christinou Aguilerou, Maroon 5, Avril Lavigne, Usherem nebo Britney Spears. Dost divná společnost pro Refused, co říkáte?