text Ondřej Horák

foto Jan Nožička

Je slunné pondělní odpoledne a s fotografem se scházíme na omšelém autobusovém nádraží, kde už třicet pět let tak trochu stojí čas. Jsme na pražském Jižním Městě a každou chvíli má přijít muž, který už dvacet let neúnavně skupuje všechno, co kdy vydala česká hiphopová scéna. Naprosto všechno. Dokouříme cigaretu a přichází náš hostitel, čtyřiatřicetiletý Jaroslav.

Provádí nás otevřeným bludištěm panelových domů a mně před očima naskakuje grafika alb Repertoár a East Side Unia III. Vyšla skoro před patnácti lety, barvy na obalech už jsou vyšisované, atmosféře Jižního Města ale zůstávají věrné. U ojetého auta stojí holohlavý čtyřicátník v černé neonacistické mikině Combat 88. Je živou reminiscencí na doby, kdy zásadní alba českého hip hopu vyšla a kdy náckové hromadně honili po Jižáku nejen hiphopery. Dnes už z něj tolik strachu nejde, a tak bez většího vzrušení pokračujeme dál.

Po pár minutách vcházíme do jednoho z unifikovaných výškových domů, který v sobě ukrývá největší sbírku hip hopu v České republice. Je to takové stylové muzeum. Obýváku vévodí podomácku vyrobená stěna na kompaktní disky. Unese jich kolem dvou tisíc a je rozdělena na čtyři hlavní části – československý hip hop, balkánský hip hop, Ameriku a zbylé státy. Když Jaroslava prosíme, aby vytáhl pár největších rarit, začne překotně tu a tam tahat plastové krabičky z regálu a ke každé vypráví příběh. Je jasné, že tohle bude na dlouho.

Je to obsese

Brzy se v tom přestávám orientovat a ptám se, podle jakého klíče vybírá desky, které chce mít doma. „No, to je právě ono. U mě se už jedná o obsesi. Původně jsem si je kupoval, protože mě bavila hudba nebo se mi líbil obal. Deska musela mít faktor, díky kterému mě oslovila. Jenže teď už je v podstatě úplně jedno, co to je za sračku. Prostě ji musím mít doma,“ směje se Jaroslav a ukazuje na bizarní kapelu Dogheads z Domažlic nebo produkci labelu P.A.trick Records.

Klíč ke sbírání začal před mnoha lety kovat s kamarádem. Začali sepisovat diskografii všech hiphopových nahrávek, které v České republice vyšly. Detektivní prací se dobrali k cifře kolem devíti set kusů. „Přicházeli jsme na desky, o jejichž existenci jsme vůbec nevěděli. Byli to především lokální interpreti a jejich home made pálenky. Vedle toho ale člověku někdy utečou i nahrávky od

Občas se přistihnu, jak tu hodinu stojím před regálem a nemůžu se rozhodnout, co pustit

poměrně známých jmen. Pak mu najednou lupne v hlavě a zjistí, že to musí vysbírat všechno,“ říká. Kdy jemu samotnému „luplo v hlavě“, si přesně nepamatuje. Už od začátku ale věděl, že některé cíle jsou takřka nesplnitelné.

Nalezení nenalezitelného

„Musíte brát v potaz, že některé desky vyšly v devadesátých letech v nákladu sto nebo dvě stě kusů. Za těch dvacet let se polovina někde ztratila, nebo je nenávratně zničena, a vy potom hledáte, řekněme, třicet lidí v České republice, kteří album mají. Mezi nimi pak musí být někdo, kdo je ochotný ho prodat,“ vysvětluje Jaroslav úděl sběratele, který cestu k raritním kouskům skládá s precizností hodináře.

Jednou ze zdánlivě nesplnitelných misí byla i koupě dema Trust No One od brněnské a dnes již prehistorické kapely Naše Věc. Než ho Jaroslav založil mezi ostatní desky, uplynulo předlouhých patnáct let. „Začal jsem se po něm pídit už v roce 1999. Kamarád ze Zábřehu na Moravě mi to demo tehdy pustil u něj doma a já mu řekl, že to musím mít.“ Odpovědí mu byl ale smích, protože už tehdy se na demo takříkajíc v Brně stály fronty.

A stal se zázrak

„Nechtělo se mi tomu věřit, a tak jsem se o demáč začal zajímat,“ vzpomíná Jaroslav. „Chtěl jsem vědět, jestli ho někdo vydal oficiálně, nebo jestli to byla jen domácí pálenka, kterou si kapela sama vyrobila

a prodávala.“ Nakonec zjistil, že album vydali Indies Records, k jeho smůle ale label v roce 2005 prošel strukturální proměnou. „Byli tam už úplně jiní lidé a nikdo nic nevěděl. Dával jsem inzeráty všude možně, kontaktoval lidi z Brna a chodil po bazarech. Všude mi říkali, že je to bez šance.“

Jednou zabloudil do špinavého punkového bazaru kdesi pod Špilberkem, kde mu prodavač ukázal papír se šesti jmény. Byl to pořadník na kýženou nahrávku a bylo jasné, že připisovat své jméno naděje na koupi moc nezvýší. Po letech ale demo vyplavalo z hlubin internetu.

„Najednou jsem tu desku viděl na facebookové fan page Naší Věci, vůbec jsem tomu nevěřil. Už jsem jí několikrát psal, vždy mi ale odpověděla, že album ani nevyšlo. Kapela se za to demo asi stydí,“ vzpomíná se stále ještě rozrušeným hlasem. Demo patřilo adminovi stránky, Jaroslav se moc nerozmýšlel, nabídl patnáct set korun a byl připraven přihodit. Na obchodu se nakonec dohodli, majitel raritního dema ale na dva týdny přestal komunikovat. „Nakonec to dopadlo dobře, ale stálo mě to několik bezesných nocí,“ vzpomíná Jaroslav na chvíle nejistoty s úsměvem.

Od rapperů si držím odstup

Velké procento věci v jeho sbírce sbírky se honosí podpisem interpretů, což samozřejmě zvyšuje jejich cenu. Jaroslav začal sbírku budovat už v dobách, kdy se česká scéna

v podstatě formovala, logicky se tedy s rappery musí znát osobně. „Vídal jsem se s jedním okruhem rapperů, ale kolem roku 2005 to nějak opadlo. Dnes se potkáváme na release party, nejsme kámoši, kteří spolu chodí na pivo, ale víme o sobě,“ vysvětluje. Vztah sběratelů k interpretům, jejichž tvorbou jsou posedlí, je komplikovanější, než by člověk čekal.

„Každý řekne, že se mi po něčem podívá, ale víceméně to znamená, že už mám jít pryč,“ směje se. Jeho nejspolehlivější spojkou je v současnosti Risto. Jaroslav si od rapperů záměrně udržuje odstup, nechce si je moc připustit k tělu. „Mám strach, že zase zabřednu do určitého okruhu lidí. Stalo se mi to už kolem roku 2000, kdy jsem se začal motat jen kolem jednoho labelu. Ostatní věci jsem ignoroval a pouštěl stranou,“ říká. Pro sběratele není dobré, když je pod vlivem jen jedné party. Potřebuje mít oči otevřené, nic by mu nemělo uniknout.

Co si jen pustit?

Hudba je na světě od toho, aby se poslouchala. Když ale přecházíme k praktické části sbírky, Jaroslav trochu znejistí. „Občas se přistihnu, jak hodinu stojím před regálem a nemůžu se rozhodnout, co pustit,“ dívá se na stěnu posetou hudebními nosiči. Sám si uvědomuje absurditu té situace. „Většinou něco vyberu, někdy to ale vzdám a nepustím si nic.“ Přesto má stále ve sbírce koně, k nimž se rád vrací.

Hned jak jsem přijel, naběhl jsem do obchodu s deskami vedle Diokleciánova paláce a ptal se na rap

„Jestli mám jmenovat nějakou českou srdcovku, budou to Divokej Západ. Jejich skladby se bez jakéhokoli proma rozšířily po celé republice. Jediné tuzemské médium žánru jejich demo navíc tehdy ostře zkritizovalo za věci, které byly v americkém rapu zcela běžnou součástí. Líbilo se mi, jak do toho šli přes všechny překážky,“ myslí si sběratel. Kromě odhodlání mu ale vyhovoval i zvuk plzeňských rapperů. „Byla to asi jediná naše undergroundová kapela. Ostatní se za ten underground tak nějak schovávali.“

Země svobody

Pokud chce člověk sbírat český hip hop, jeho cíl je celkem jasný. Jaroslav je živým důkazem toho, že lze sesbírat takřka vše,

a pak se jen soustředit na opravdové perly. Jenže co Amerika? Kdyby se nedej bože rozhodl sesbírat celý americký hip hop, velmi pravděpodobně by mu nestačila nejen peněženka, ale ani kapacita panelového domu, ve kterém bydlí.

„Začalo to s Wu-Tang Clan, kteří byli v podstatě jedinou zahraniční kapelou, již jste si mohli po pádu komunismu koupit. Za nehorázné peníze samozřejmě. V roce 1996 jsem ale propadl produkci lidí z Queensbridge,“ říká. „Žije tam necelých sedm tisíc lidí a z té čtvrti vzešlo nejvíc rapových talentů. Fascinuje mě nejen jejich tvorba, ale i kult místa. Každý blok v Queensbridge má vlastní mentalitu, vlastní hnutí, řekl jednou rapper Capone.“

Ajzi – Zaglavljen U Getu ft. 90Naz i DJ Munja

Newyorské Queensbridge Houses tvoří šest bloků, devadesát šest budov a tři tisíce bytů, což z něj dělá největší obytný komplex v Severní Americe. Z jeho domů vzešla tak zásadní jména jako Marley Marl, MC Shan, Tragedy Khadafi, Mobb Deep, Infamous Mobb, Nas, Big Noyd, Cormega a mnoho dalších. Od těch všech má Jaroslav doma raritní kousky, o jejichž existenci ví jen zasvěcená hrstka lidí.

Všude byly hákové kříže

Velkou část jeho sbírky si uzmul také balkánský hip hop, ke kterému ho zavedla náhoda. V roce 2001 ho cestovní agentura, v níž pracoval, poslala do rozbombardované Jugoslávie, kde se měl starat o nebojácné turisty z Česka. „Hned jak jsem přijel, naběhl jsem do obchodu s deskami vedle Diokleciánova paláce a ptal se na rap. Prodavač vybral pár cédéček a pod pultem jim začal přehazovat cenovky,“ ukazuje desku s cifrou sto dvacet kun, která byla původně padesátkou.

Balkánskému rapu naprosto propadl v Srbsku. „V Chorvatsku došla práce a obecně tam nebyla moc dobrá situace. Všude byly nasprejované hákové kříže, a když jsi nemluvil chorvatsky, mohl ses dostat do velkých problémů. Stačilo bydlet v rodině s bosenským původem a o zábavu jsi měl postaráno,“ vzpomíná na pobyt ve Splitu. Nakonec skončil jako delegát v Srbsku, kde byla situace mnohem klidnější. „Tam jsem si poprvé čichl k srbskému rapu a úplně jsem mu propadnul.“

Poznamenáni válkou

Když se ho zeptáte, proč preferuje balkánskou produkci před českou, má jasno. „Téměř každý balkánský interpret zažil občanskou válku, což ho nějak poznamenalo. Vyspěl a dospěl s úplně jinými hodnotami než rappeři v Česku, potažmo Československu,“ vysvětluje, proč v refrénech křičí raději Bělehrad nebo Záhřeb než Praha. „Nepřijde mi, že by z českého rapu byla někdy cítit pokora nebo její náznak. Je to spíš považováno za slabost,“ přemýšlí nahlas.

„V čase 9:09 slyšíš, jak dvacet tisíc lidí zpívá naplno refrén. U nás ti na koncertě padesát lidí nedokáže reagovat na nic, co interpret ze stage do publika posílá, místo toho řvou jéééé,“ komentuje živý záznam koncertu Beogradski Sindikat v bělehradské Aréně, na kterém osobně byl.

Beogradski Sindikat u Beogradskoj Areni – Brigada, Fantastična 4 & THCF-B

měla největší kapacitu na stání v Evropě. Všechno si umělci zařídili sami a bez jakékoli podpory medií na koncert přišlo téměř dvacet tisíc lidí. Byl to největší rapový indoor koncert v dějinách Evropy, hala s větší kapacitou prostě nebyla. Hráli skoro pět hodin v kuse a všechny peníze, které vydělali, věnovali na pomoc postiženým Srbům v Kosovu,“ líčí Jaroslav jeden ze svých životních zážitků a dává ho do kontrastu s aktivitami českých rapperů.

Musíš se ptát

Na jeho polici leží i kazeta Mobb Deep určená jen pro rádia. Na svět jich v roce 1996 přišlo jen sto kusů. Jen kousek vedle leží vůbec první chorvatská hiphopová kompilace Blackout nebo CD singl od Prago Union s ručně psanými poznámkami MC Kata. To nejsou desky, které běžně uvidíte v bazarech, na Aukru nebo na eBayi. „Musíte se prodejců vždy ptát, jestli nemají doma ještě něco jiného. Stává se, že něco považují za kravinu, kterou se nevyplatí ani vystavit, ale zrovna vám třeba chybí,“ poodhaluje mazácké triky.

Za svou kariéru sběratele Jaroslav kontaktoval mnoho lidí. Byli mezi nimi muzikanti i novináři, psal do rádií, a dokonce i do knihoven. „Podle zákona musíte držet jednu kopii singlu i pro knihovny, velké audioarchivy jsou v Kladně, Olomouci a Praze. Většinou to bylo bez úspěchu, ale někde jsem se chytil. Měli čtyři kusy a jeden mi prodali,“ popisuje svůj lov.

„V roce 2012 udělal Beogradski Sindikat koncert v bělehradské Aréně, která tehdy

Rozdíl v lokálních scénách ilustruje na aktivitách neznámějších kapel. Čím jsou Peneři strýčka homeboye (PSH) pro Českou republiku, tím jsou Beogradski Sindikat (Bělehradský syndikát) pro Srbsko. Kapela vznikla v roce 1999. V den, kdy NATO začalo s bombardováním Srbska, se dvě kapely z bělehradského undergroundu spojily v jednu a masivní popularitě navzdory zůstaly věrny podzemní etice. Jaroslav dává do placu zážitek z výjimečného koncertu.

Pro mě je sběratel člověk, který je schopen za desku vysolit pět litrů, protože ji potřebuje

Trefou do černého byl i redaktor, který odcházel z jednoho ostravského rádia. „Nějaké desky si bral s sebou, mám od něj všechny singly Rapmasters. Nechtěl za ně málo, ale když už ten singl vidíte, zeptáte se sám sebe, kdy se to může opakovat. A tyhle jsem neviděl prodávat nikdy, takže to bylo jasné,“ vypráví o produkci kapely, která je dnes brána za obskurní úlet porevoluční televize.

Moji kolegové

Když se ho zeptám, jestli jsou v republice nějací další sběratelé na jeho úrovni, odpoví mi otázkou. „Jaký je rozdíl mezi sběratelem a tím, kdo si rád kupuje desky? Pro mě je

sběratel člověk, který je schopen za desku vysolit pět litrů, protože ji potřebuje. Takoví jsou v republice a v rámci žánru ještě čtyři. Všichni se známe, udržujeme komunitu.“

Jeho kolega z Konstantinových Lázní jako první u nás vysbíral československé rapové vinyly. Do posledního. „Další je z Brna a největší sběratel z nás všech žije na Slovensku. Říká si Orax, žije sám, nemá moc závazků a měsíčně v tom utápí stovky eur,“ říká Jaroslav, jehož velikostí sbírky přebije právě jen kolega ze Slovenska. Velkou sbírku má i Mikro, což je bývalý redaktor BBaRáKu a člen D.H.P., dnes již neexistující rapové skupiny z Mariánských Lázní. „Ale ten se na české věci nesoustředí a shromažďuje jen Ameriku,“ říká Jaroslav.

Co to je za fotra?

Vtipnou a každým rokem výraznější kapitolou Jaroslavova sběratelství je jeho věk. Třicet čtyři let rozhodně není na důchod, ani na důchod sběratele. Přesto bývá na release parties zpravidla jediný, komu se vyká. Místo sneakers sbírá desky, takže si ho zpravidla -náctiletí hip hop fans nechápavě projíždějí od hlavy až ke špičkám prochozených bot.

„Před rokem jsem byl na release party Maratova mixtapu 0,38 na graffiti zóně na Těšnově a jako vždy měli zpoždění. Byl to poslední školní den a já byl jediný, který neměl v ruce vysvědčení,“ vzpomíná pobaveně na lehce prekérní situaci. „Už jsem si říkal, že to nedám a odejdu.“ Když Marat dorazil, stoupl si ke kufru auta. „Co tady ten starej fotr chce?“ zeptala se jedna z Maratových fanynek. S kamarády se přišla složit na jednu desku, zatímco Jaroslav Marata urgoval, ať mu rychle prodá čtyři kousky, aby mohl zmizet.

Časem se ti to zprotiví

Jaroslav nemá v plánu sbírku uzavřít, o rozprodání nemůže být ani řeč. Její rozrůstání je ale s každým dnem nejistější. „Občas mám pocit, že dobíhám z posledních sil,“ přemýšlí a stěžuje si především na chronickou neschopnost a neochotu samotných interpretů. „Kolikrát se jim musíte vnucovat, abyste jim mohl dát peníze za desku. Například Logic vydal album se třemi různými verzemi obalu. Objednal jsem je

všechny a on mi poslal tři identická CD. Pak s ním půl roku komunikujete, abyste dostal, co jste chtěl, ale dodnes se nic nestalo.“

A jakou předpovídá své sbírce budoucnost? „Stále vychází nové věci a pořád mi toho hodně chybí. Spíš záleží na přístupu těch lidí. Čím déle to sbírám, tím více se mi to hnusí. Pak si logicky pokládáte otázku, jestli chcete tohle dál podporovat,“ říká. „Vždycky, když se dostanu do téhle situace, přestanu kupovat Česko a soustředím se na věci z Queensbrigde. Časem se to pak zase otočí.“

Nechci to vědět

Tuhle otázku si nechávám na konec. Když se zeptám, jestli alespoň tuší, kolik do desek investoval, otočí se k regálu, chvíli mlčí a pak nesměle začne: „Jsou to dva tisíce cédéček plus nějaké vinyly. Některé desky a kazety stály sto a více dolarů. Jednou jsem to zkoušel počítat, a když jsem zjistil, že jenom s Mobb Deep jsem skoro na sto tisících, nechal jsem toho,“ říká s lehce nahořklým úsměvem.

Sběratelé desek mívají ze své kolekce zvláštní respekt. To břímě jim dává radost a tíží je zároveň. Sběratelství je absurdní vášeň, iracionální fetiš a zároveň těžce obhajitelná potřeba. Když dojde na její interpretaci v racionální řeči, přestane dávat smysl. A je zbytečné svou sbírku škádlit. „Já to nechci vědět,“ kroutí Jaroslav hlavou se zvláštní směsicí strachu a uspokojení.