text Václav Trávníček (MF DNES)

foto Michal Budínský

Konečně mám jasnou vizi a totálně se jí držím

Před rokem jsme Tomáše Kluse na obálce květnového Headlineru polévali a uvnitř čísla ho zpovídali ohledně nové desky Proměnamě. Teď, po třinácti měsících, přichází písničkář s dalším studiovým počinem. Nové album dostalo název Anat život není, Klus jím chce vyjádřit nesouhlas s válkami a pak si dát na rok pauzu.

Album vyšlo 27. června, kdy ho Klus pokřtil na koncertě ve Svojšicích. Jeho předchůdkyně Proměnamě byla nejprodávanější deskou roku 2014 a zároveň z hlediska Klusova vývoje přinesla klíčové skladby Jsem či Napojen. „Mám pocit, že tentokrát jsme konečně nalezli zvukový rukopis,“ říká písničkář v zázemí Staré střelnice v Hranicích, kde novinka vznikala.

Pořád platí, že přes všechny pochyby život je krásný?

Jasně! Teď jsem k tomu ještě blíž. Nejpřínosnější pro život je ho prožívat. Jenže já začal příliš věřit slovům, používal jsem je až moc. Musel jsem přijít na to, že moc slov oslabuje moc slov. Místo toho, abych mezi slovo a skutek neustále vkládal další slova, jsem to prostě začal dělat.

A rovnou jste napsal novou desku.

V podstatě ano. Aniž bych si tenhle přístup plně uvědomil, naplnil se sám na dovolené v Dominikánské republice. Deska byla hotová asi za týden. Došlo mi, že můj přínos pro písničky je v tom, že můžu být jejich prostředníkem. Přijal jsem, že mě v rukou drží něco, co mě převyšuje. Díky tomu jsem přestal být ve stresu z toho, že jednou přestanu psát písničky nebo že budou špatné. Budou špatné jedině v tom případě, když budu špatný já.

Takže nemáte obavu z toho, že se umělecky i tržně vyčerpáte?

Tohle už neřeším. Souvisí to s mým myšlenkovým směřováním. Když budu myslet negativně, budou se mi dít nehezké věci, protože je k sobě budu přitahovat. Možná mi bude

Bojovat za mír není logicky možné

Musel jsem přijít na to, že moc slov oslabuje moc slov

i finančně hůř. Ale já jsem fotr, který píše písničky. Tyhle dvě věci – fotrovství a psaní písniček – mě totálně naplňují a také mě drží nad pochybnostmi o sobě samotném. Jestli u toho budu mít na účtu dvacet milionů nebo dvacet korun, je mi fuk.

Jak je tenhle přístup kompatibilní s praktickým životem?

Udělal jsem si systém. Každý večer se aspoň na půl hodiny zamyslím nad tím, co mě trápí. Napíšu si seznam věcí, které musím vyřešit, protože už hoří. Většinou je to nezaplacený poplatek za psy. Tyhle věci mě přes den stresují, ačkoli jsou banální, protože v hlavě je rozjetá aplikace. Druhý den večer si to zase odškrtnu. Říkám tomu ukončení aplikace. Podobně jako v iPhonu dvakrát zmáčkneš

Jak se vlastně fotrovi píšou písničky o lásce?

Na své desky nahlížím jako na deníkové zápisy. Jsou to vždy mé výpovědi o určitém životním období. Každá deska měla i fyzickou podobu ve mně samotném. Aktuální album je oproštěno od toho, že bych měl něčemu dodávat nějakou imidž. Už nechci být brán jako milovník s kytarou ani jako bojovník za něco. Stvořil jsem desku, na které jsem

spodní tlačítko a pak to palcem vyhazuješ pryč. Takhle to teď dělám a je to skvělé.

schopný pojmenovat to, co prožívám. Není to můj úzký vztah s někým konkrétním. Spíš k člověku jako takovému.

Už jste překonal období pocitu, že při tvorbě musíte trpět?

To jo. Vždyť já kolikrát trpěl jenom tím, že nemám čím trpět.

Jste… jak to nazvat… dospělejší?

Vykročil jsem na cestu k sobě, což je zároveň cesta k osobní svobodě. Člověk se musí naučit stát sám za sebou a obhájit si svou pravdu. Protože to, co si myslíte o životě, je naprostá pravda. Stejně jako to, co si myslí někdo jiný. Když se naučíme diskutovat a v nejlepším slova smyslu mezi sebou pravdy konfrontovat, esence z toho bude Pravda s velkým P, o které se píše v Bibli. To je člověk sám.

V čem ještě vidíte změnu oproti předešlým deskám?

Konečně mám jasnou vizi a totálně se jí držím. Uvěřil jsem, že se věci dějí správně, a nedělám si z toho hlavu. Navíc hraju s výbornými muzikanty. Já totiž vůbec nevím, co hraju za akordy, a písničky vymýšlím tak, že zkouším něco na hmatníku. Nikdy jsem se za muzikanta nepovažoval. Ale tím, jak mě kluci akceptovali a dali mi prostor, mi došlo, že jsem muzikant. To je pro mě velká svoboda. Na desce se to podle mě projevuje tak, že je komplexní a netříští se. Také mám pocit, že jsme konečně našli zvukový rukopis.

Hotové písničky, které jste mi pouštěl, zní víc jako kolektivní dílo…

Protože je teď s kapelou přepisujeme z mých demáčů a dost do nich vstupujeme. Ale sám moc nevím, jak těch nových deset písniček vlastně popsat. Mám v sobě tendenci je nekomentovat, a to i na koncertě. Myslím, že cokoli k nim řeknu navíc, jenom rozmaže jejich sdělení.

Nová deska je zčásti protiválečná. Proč jste si vybral zrovna tohle téma?

Trápí mě, že se ženeme k propasti zvané válka. Zároveň neustále mluvíme o tom, že je potřeba něco dělat s naším přístupem k matce zemi. Cyklí se to. Mluvíme o tom, ale nic neděláme. Necháváme se sebou manipulovat. Když je nám řečeno, že člověk jako jedinec nic nedokáže, věříme tomu. A to je obrovská chyba. Jenom člověk sám dokáže změnit svůj život. Když se mu to podaří, změní spoustu aspektů ve svém okolí.

Dobře, ale lidi se mezi sebou mydlí od úsvitu dějin…

No právě. Ty paralely jsou do očí bijící. Jedete to po stejných kolejích, liší se akorát jména a města, kde se ty věci dohadují. Jinak je scénář stejný jako před první nebo druhou světovou válkou. Další důvod je ten, že už je to hrozně dlouho, co tenhle omyl opakujeme. Myšlenka, že zbraň přinese mír, je absurdní. Bojovat za mír není logicky možné. Věřím, že jsme schopni říct si ne. Pokud si někdo chce dělat válku, ať si ji

Už nechci být brán jako milovník s kytarou ani jako bojovník za něco

S tímhle postojem ale budete pro lidi dál kazatelem, čemuž jste se chtěl vyhnout, ne?

Na jedny působím tak, že znám pravdu s velkým P. Na druhé zase, že jsem využil nějakou vlnu. Ale věřím, že nová deska vysvětlí sama, jak to teď myslím. Rozhodně se chci zbavit aureoly toho, že něco vím. Protože já nic nevím.

To některé mladé holky docela překvapí…

Když budu zpívat, aby byli lidi šťastní a sami sebou, a přitom takový nebudu, budu jim lhát. A to nechci. Na pódium nechodím proto, abych někoho bavil. Dělám to proto, že to baví mě. Mně samotnému se ty písničky líbí, proto tam běhám, skáču a působím, že jsem na opiátech. Pokud chci ale před něčím couvnout, je to právě to sektářství, to, že se tam scházejí lidé, kteří jsou – mrk mrk – napojeni a vědí víc.

Loni jste se poměrně obsáhle vyjádřil k fenoménu Kryštof Kempů. Co na ně říkáte s odstupem?

Podle mě je Kryštof Kemp krásná věc, která dělá radost velkému množství lidí, a to je v pořádku. Já řešil spíš její upřímnost a průhlednost. Pokud něco nějak dělám a říkám, že to dělám jinak, hapruje mi to. Když se tam zjeví politicky vlivný člověk, který onu akci využívá ke svému PR, a přitom je prezentován jako rodinný přítel, je to pro mě pokrytectví. Ale tím nehaním princip Kryštof Kempu coby prostoru pro radost lidí.

Rozumím. Není to ale fakt těžké téma?

Je, akorát že je zásadní. Já se chci mít na světě dobře a věřím, že to můžeme udělat tak, aby nám tady dobře opravdu bylo. Jenže tahle naše krátkozrakost je spíš tupozrakost.

Týká se nás válka bezprostředně?

Samozřejmě. Mluví se o ní v televizi, rádiu, povídají si o ní lidé na ulici. Co má být větší signál? Je to to samé, jako když je někde nějaký blbý přechod pro chodce. Všichni, kteří tím místem denně procházejí, to vědí. Říkají, že tam auta jezdí rychle a nezastavují. Ale stejně se to neřeší do té doby, než tam auto někoho srazí. Podle mě je pozdě něco řešit, až když má člověk hasit následky. Stejně se to má s ekologickou stránkou. Netvrdím, že člověk má mít jednu petku na celý život a jíst bobule. Ale štve mě, s jakou samozřejmostí přistupujeme k vyčerpatelným zdrojům. Víme, že jsou vyčerpatelné, a přesto jakoukoli ekonomiku stavíme právě na nich.

dělá s lidmi, kteří taky chtějí. V devadesáti devíti procentech jsou válečné oběti lidé, kteří válku nechtěli a nezpůsobili.

Zpěvák a písničkář se narodil 15. května 1986. V pubertě se věnoval modernímu pětiboji, který posléze vyměnil za hudbu. V roce 2008 vydal debut Cesta do záhu(d)-by, na který navázal nahrávkami Hlavní uzávěr splínu (2009), Racek (2011) a Proměnamě (2014). Na konci června přijde s novinkou Anat život není, aby se následně od října na rok odmlčel. Třinecký rodák se podílel rovněž na soundtracku k filmu Anglické jahody a coby bývalý divadelní herec si zahrál například v pohádkách Tajemství staré bambitky či ve Svěrákových Třech bratrech. Klus je držitelem řady hudebních ocenění. Žije v Praze a s manželkou Tamarou vychovává dceru Josefínu.

Ovlivnilo to nějak vaše vztahy s Richardem Krajčem?

Já nevím. Můj k němu určitě ne.

Před pár týdny jste na Facebooku napsal, že se cítíte unavený a v říjnu si dáte roční pauzu. S čím byste se chtěl v říjnu 2016 vrátit?

To nemám tušení. I proto chci vypnout.

Kde vidíte sám sebe za takových deset let?

Na to jsem sám zvědavý. A spíš se na to těším. Nesnažím se vidět nějak konkrétně, protože bych očekával nějaký model, ke kterému má dojít. Tohle období změn je tak intenzivní, že se rád nechám sám sebou překvapit, co si na sebe vymyslím. S fajfkou na salaši se zatím nevidím.