Svou transformací z milovníka v protiválečného ideologa Tomáš Klus překvapil řadu svých fanoušků a fanynek. Bez ohledu, jak deska uspěje, je z našeho duelu jisté, že Jardovi Konášovi se líbila o dost víc než Ondřeji Horákovi.

Tomáš Klus

Anat život není

Klasický Klus, na jedné straně vtipné obraty a hraní si se slovy, na druhé pak snaha o jakýsi vyšší princip, kterému kromě autora asi nikdo jiný nerozumí. Těžko se ubránit úsměvu nad cimrmanovskými rýmy, jako třeba „všeho je moc, všichni chtěj moc“ v závěrečném MořiŠtik. Kdo právě texty dlouhodobě bere jako důkaz písničkářovy povrchnosti, najde na novince palebného materiálu ažaž.

„Já nevěřím, že Bůh není, cítím se sám být jeho součástí,“ opakuje Klus naléhavě v písni Tamaře, kterou věnoval manželce. Druhá půle skladby ale zní jako nábor na křesťanský kemp. Jestli něco zaráží, je to soustředěné nicnedělání, jímž chce Klus udělat svět lepším, stejně jako prázdné rýmy. „Cokoliv si přeješ, napiš na papír, ať už je to auto, zdraví nebo mír,“ káže Klus v PřejuTi. Stačí, aby člověk u sebe přání nosil a každý večer si jej před spaním přečetl, vše se poté vyplní. Fanynky Klusovi v slzách děkují, za obrovské štěstí, které jim do života dává. Není divu, když nestojí absolutně žádnou námahu. Je instantní a přináší pocit sytosti, duše přesto umírá hlady.

Naprosto spolehlivá. Tomáš Klus dlouhodobě buduje osobitý trademark, provázaný do detailů od prvního rozhovoru po poslední přídavek. Je nezaměnitelný, je svůj, je sympatický, občas mu není rozumět, občas zní roztomile naivně. A protože takhle mají Kluse fanynky rády, na nové desce jim to dopřává plnými hrstmi.

Tomáš Klus zažil v posledních letech zásadní proměnu. Z eléva českého písničkářství a dívčího idola-intelektuála se stal přemýšlivý filozof a kazatel s láskou k východním náboženstvím. Pokud „klusovitost“ znamená pokračování tohoto trendu, je na místě jeden celý bod. Udělovat ho ale nebudeme. Uměle by zvýšil výsledné hodnocení jen proto, že Tomáš Klus daleko přerostl roli muzikanta. Pro své fanoušky je duchovním guru, který jim nejen zpívá a hraje, ale naplňuje jejich životy štěstím. Radí jim, jak docílit štěstí a jak žít. A protože jeho rady je jednoduché dodržovat, jsou šťastni. Alespoň zdánlivě.

Anat život není je dobrá deska dokazující, že Klus má v sobě tvůrčí přetlak a dokáže ho přenést i na spoluhráče z kapely. Do ztracena ale vyznívají myšlenky, které chtěl Klus na nahrávku dostat. Z úspěšného písničkáře se zde stává latentní světlonoš lásky, jehož „Ne válkám“ zaujme rozhodně víc napsané na tričku než jako sdělení v repertoáru.

První hlasitější protestsong napsal Tomáš Klus v roce 2012. Skladba Iniciativní měla slušnou odezvu, ale čas ukázal její chatrnost. Byla mířena i míněna příliš konkrétně a dnes si na ni už nikdo nevzpomene. Víc než silnou písni byla ekvilibristickým jazykovým cvičením. Tomáš Klus si nyní vybral obecnější cíl. Pravděpodobně pod dojmem událostí na Ukrajině a sympatií českého prezidenta k Rusku začal Klus brojit proti válkám. To je stejně sympatické jako snadné. Jen málo lidí se shodne na tom, že války jsou skvělé a protiválečné kampani z bezpečného Česka lze těžko oponovat. Přesto se najdou fanynky, které chtějí zpět starého Tomáše Kluse. Toho kluka s kytarou, který je okouzlí dvojsmyslnými texty a usměvavým hlasem. Je tedy potenciálně možné, že Klus nějaké fanynky ztratí, jiné ale pravděpodobně zase nabere.

Nemá cenu si nic nalhávat, Anat Život Není po hudební stránce prostě baví. Klus opět střídá několik poloh, od klasického folku až po jemný rock, opravdu hodně si zde hudebníci pohráli s aranžemi a všemi možnými krabičkami, které jim přišly pod ruku. Každá skladba je jiná a po pár tónech rozpoznatelná, což je jev v tuzemském folku prakticky nevídaný.

Klus neodbočil z akustického konceptu, umně ho ale narušuje příjemnými detaily. Rockové polohy lze zaslechnout ve skladbě OKuropění, syntezátory dodávají skladbě Tamaře vítaný nadhled. Klus má cit pro líbivé melodie, celé album přirozeně plyne. Přes všechnu líbivost, pěknost a štěstí jsou tu ale i písně podivné. Například PutOff stojí na repetitivním riffu, který je na poslech snad i nepříjemný. Podivná stavba písně a téma ale naznačují, že by se mělo jednat o záměr. HarmoNico je zase výletem do středověku, který by krásně zapadl do programu městských slavností v Pelhřimově. Přesto má překvapivě zapamatovatelný refrén. Jestli si je Klus v něčem jistý, jsou to právě refrény. Člověku se po prvním poslechu uhnízdí v hlavě a na albu je jich požehnaně.

Klus má v kapele vynikající hudebníky a z nahrávky je slyšet, že se ve studiu skvěle bavili a nemuseli se do ničeho nutit ani tlačit na pilu, což s ohledem na krátkou prodlevu od poslední desky mile překvapí. Zároveň zůstali hlavou na zemi a dali skladbám podobu, která bude fungovat i naživo, vždyť Klus je především folkař, ne studiový experimentátor. Občas hapruje zpěv, ale to je Klusův dlouhodobý problém i značka zároveň.

Klus se nikdy neprezentoval jako virtuos a to především proto, že jím nikdy být nemusel. Jeho úspěch nezáleží na tom, jestli umí domáčknout akord D a jestli ví, co je to Fmaj7. Nástroj pro své potřeby zvládá skvěle, lze zaslechnout i náznaky osobnosti. Se zvukem mu hodně pomáhá kapelní kolega Jiří Kučerovský, jehož um asi není třeba zpochybňovat. Málokdo by čekal, že tato deska bude po řemeslné stránce odfláknutá. Míra hýkavosti Klusova hlasu ale místy překračuje snesitelnou mez.