text Jarda Konáš

foto ShutterStock, Profimedia

Zneužil mě manažer

Většina hvězd má za sebou nějakého toho muže v pozadí, strůjce úspěchu, kterému vděčí za slávu a bohatství. Ne všichni agenti jsou ale jako hodní tátové a spravedliví obchodníci. Jsou známy případy, kdy došlo na znásilnění nebo vystrčení z okna. A o tom všem budou následující řádky.

Dějiny populární hudby jsou dlážděny příběhy o tajemných chlápcích v oblecích, kteří tahají za nitky a po koncertech s úsměvem počítají bankovky. Všichni vědí, že se bez nich šoubyznys neobejde, zpěváci jsou kolečka strojku, manažeři jeho hybnou silou a olejem na promazání. Dokud je vztah ryze pracovní a férový, vše běží jako na drátkách. Jsou ale manažeři, kteří chtějí mít navrch. Začíná to nevinně, pár smluv navíc nebo pokuta ve zkušebně, ale pokračuje to dál a věřte, že soudní spory jsou ten lepší scénář.

V Kolonelově stínu

Abychom mohli lépe pochopit komplikované vztahy na ose hudebník – manažer, je třeba se vrátit k samotnému počátku tohoto modelu. Jméno Andreas Cornelis van Kuijk

jako takové málokomu něco řekne, přesto šlo o člověka, který přepsal pravidla hudebního průmyslu. Mnohem známější je pod jménem Tom Parker, které v umělecké branži přijal a stal se jakýmsi otcem zakladatelem cechu hudebních manažerů. Parker (nechal se autoritativně oslovovat Kolonel) nejenže inspiroval o generaci mladší následovníky, ale jeho stín dlouho dopadal na všechny, kteří se snažili uchytit v hudební branži.

Ačkoli se pohyboval mezi zpěváky už od třicátých let, zlaté časy nastaly až po seznámení s Elvisem Presleym. Tedy konkrétně v roce 1956, kdy podepsali smlouvu a vytvořili nerozlučnou dvojici, zároveň spustili neviditelnou šoubyznysovou revoluci. Je třeba si uvědomit, že hudební management do té doby vypadal úplně jinak. Představte si síť promotérů, vydavatelů, rozhlasových dýdžejů

První Elvisův superúspěšný singl. Už tehdy, na začátku roku 1956, za zpěvákem stál Kolonel Tom Parker.

Průkopník merchandise

na jedné straně, na druhé široký zpěvákův tým, kde se jeden člověk stará o doprovodnou kapelu, další o smlouvy a účetnictví, třetí o propagaci, čtvrtý domlouvá koncerty. Teď si všechny tyto lidi propojte do pomyslné pavučiny, kde se jeden člověk dá snadno vyměnit za druhého, ale stejně se té pavučině nic nestane, když o zpěváka přestane být zájem. Síť funguje, stačí najít novou tvář.

Parker tento dekády fungující systém naboural. Vytvořil model hudebního manažera, který nejenže všechno výše vypsané dokáže kočírovat sám, ale hlavně to dělá v nerozlučné dvojici se samotným umělcem. Zjevil se přízrak vše kontrolujícího muže v pozadí. A hudební průmysl měl najednou na výběr jen dvě možnosti: buď jej pustí ke všemu, nebo bude bez Elvise.

„Nemyslím si, že bych to bez něj dotáhnul tak daleko,“ vyjádřil se kdysi Elvis Presley na adresu svého manažera a bezpochyby měl

pravdu. Parker byl inteligentní, mazaný, ale hlavně vizionář, což je pro toto povolání důležitá vlastnost. Podnikal na poli, které nejprve ostatním rozoral, a pak si na něm sám kolíkoval vlastní území. A dokázal dělat věci, nad kterými mnozí i po letech kroutili hlavou.

Na hraně byla už samotná smlouva s Elvisem, která dávala Parkerovi totální kontrolu nad zpěvákovou kariérou a poměrně nekompromisně ždímala honoráře. Manažer totiž posiloval svůj podíl, až se dostal na těžko uvěřitelnou polovinu z veškerých peněz. Mluvíme o době, kdy se nejlepším agentům běžně vyplácelo 10 % ze zisku.

Kromě práce ale Kolonel zasahoval zásadně i do zpěvákova osobního života. Přemluvil jej, ať narukuje jako řadový voják, protože se to bude líbit obyčejným Američanům. Vmanipuloval Presleyho do svatby s přítelkyní Priscillou jen proto, aby se o něm v roce 1967, kdy kariéra uvadala, začalo zase psát.

Vydělat i na smrti

Albert Grossman je zároveň roznětkou jednoho z nejčernějších sporů v historii hudebního průmyslu. Když na předávkování zemřela Janis Joplin, kterou Medvěd zastupoval, chtěl získat její životní pojistku v hodnotě necelých pěti miliónů korun. Vznikl tak bizarní soud, kdy se pojišťovna snažila označit zpěvaččin konec za sebevraždu, zatímco její agent přesvědčoval soud, že když Janis Joplin pojišťoval proti náhlému úmrtí, o její závislosti netušil, a předávkování by tak mělo být posuzováno stejně jako náhodná smrt v případě leteckého neštěstí. Grossman spor vyhrál a pojišťovna jej musela vyplatit.

Tom Parker pevným vztahem s Elvisem změnil pravidla hudebního průmyslu.

A ačkoli bychom podobných manipulací našli během jejich spolupráce mnohem více, ačkoli bychom stejně tak mohli pochybovat nad dalšími a dalšími podivnými smluvními závazky, faktem zůstává, že Presley až do předčasné smrti Kolonelovi věřil a neměl sebemenší dojem, že by jej chtěl manažer oškubat. To už se nedá říct o těch, kteří v hudebním průmyslu nastoupili po Parkerovi.

Medvěd a otrokář

„To, co dnes v hudebním šoubyznysu vidíte, je Albertova práce. Úplně změnil představy o tom, co znamená vyjednávání.“ Tak popsal manažera Alberta Grossmana Bob Krasnow, ředitel Elektra Records, dříve významného hráče na folkovém poli. Grossman, jemuž se pro jeho statnou postavu přezdívalo Medvěd, měl silný hlas a především silové vyjednávání. Nastartoval kariéru Boba Dylana a propojili se natolik, že

Problematický vztah s agentem popsal Bob Dylan v písni Dear Landlord. Paradoxní je, že stejnou písničku zpracovala další Grossmanova klientka Janis Joplin.

Sedm let musel David Bowie bývalému manažerovi vyplácet 16 procent z veškerých budoucích zisků

se k manažerovi písničkář na několik let nastěhoval. Ostatně, obal desky Bringing It All Back Home vznikl u Grossmana doma a zvěčněná žena v červených šatech byla tehdy manažerova manželka.

V Kolonelových stopách kráčel Medvěd nejen díky oslovování přezdívkou, ale především nastavením podílu ze zisku. Doba se moc nepohnula, v šedesátých letech se standardní provize točila okolo patnácti procent pro největší esa. Grossman měl pětadvacet, a když Dylan zjistil, že si z autorských práv strhává rovnou polovinu, promptně s manažerem spolupráci ukončil. To se Grossmanovi nelíbilo a rozjel dlouhatánský spor s cílem získat podíl z budoucích Dylanových zisků. Soudili se patnáct let a konec přinesla až agentova smrt v roce 1987.

Přenesme se nyní na druhý břeh Atlantiku. Psal se rok 1970 a Brit Tony Defries hltal

„Udělám z tebe rockovou megastar,“ řekl tehdy třiadvacetiletému Bowiemu a ten to spolkl i s navijákem, rozuměj podepsal cokoli, co mu Defries podstrčil. Úspěch přišel záhy, v podstatě celý fenomén okolo Ziggyho Stardusta je Defriesova práce. Ten se konečně finančně dostal na úroveň rockových hvězd a penězi rozhodně nešetřil. Ve snaze dostat Bowieho za oceán například uspořádal výpravu pro americké novináře na londýnský koncert. Pronajal pro ně luxusní letadlo, ubytoval je ve stejném hotelu jako zpěváka a ten pak vycepován manažerem musel po koncertě tak, jak byl, v blyštivém kostýmu a s maskou na obličeji, absolvovat kolečko rozhovorů. Defries zároveň tímto způsobem dokázal Bowiemu namluvit, kam jdou všechny peníze z honorářů, to víš, Davide, letadlo a všechny ty věci okolo něco stojí. Což

hudební časopisy a idealizoval si svět rockových hvězd v představě, že bude jako ony. Už v předchozí dekádě se snažil uchytit coby producent, ale až setkání s Davidem Bowiem jej vyšvihlo do nejvyšších pater hudebního průmyslu.

samozřejmě nebyla pravda, manažer si žil na vysoké noze, a když si zpěvák potřeboval skočit do potravin nebo do drogerie, musel se nejdříve zastavit u Defriese v kanceláři, aby si od něj mohl půjčit (!) peníze. „Otročil jsem a nevydělal si ani vindru,“ komentoval pak Bowie v roce 1975 ukončení spolupráce.

To ovšem neproběhlo hladce, zamotané smluvní vztahy řešil soud a spor skončil následujícím verdiktem: Defriesovi zůstal poloviční podíl z do té doby vydělaných peněz a po dalších sedm let musel Bowie bývalému manažerovi vyplácet 16 procent z veškerých budoucích zisků. Ale znáte to, kdo seje vítr... Defries se dále věnoval managementu, až se po roce 2000 sám ocitl na lavici obžalovaných. Nejprve mu byl po usvědčení z daňových úniků odebrán kapitál čítající téměř půl miliardy korun, pár let poté čelil obvinění z porušování autorských práv a vyfasoval

další trest – vydavatelství Capitol musel vyplatit v přepočtu dvě stě miliónů korun.

Hudební gangster

V Británii ještě zůstaneme. Popový Al Capone, Mr. Big, Jidiš kmotr a několik dalších přezdívek si pro své agresivní chování (občas za hranou zákona) vysloužil Don Arden. Známý je případ vyhrožování Robertu Stigwoodovi, který se snažil přetáhnout k sobě Ardenem zastupovanou kapelu Small Faces. Legálně, slušně, prostě jim nabídl lepší podmínky. Arden se jednoho dne objevil ve Stigwoodově kanceláři a jako mafiáni ve filmech, i on se obklopoval hrozivě vypadajícími bouchači. Ti Stigwooda popadli, vystrčili jej z okna za nohy a vtáhli dovnitř až ve chvíli, kdy ze sebe vykoktal slib, že přestane po Ardenových umělcích úplně pošilhávat.

Rozzuřený manažer vypustil na dceru dobrmana a ta, ze způsobeného traumatu, přišla v rané fázi těhotenství o dítě

Gangster nebo ne, jedno je jisté. Don Arden dokázal z Black Sabbath, neznámé kapely, vybrousit rockový klenot.

Ještě hůře dopadl Clifford Davis, manažer Fleetwood Mac, který za Ardenem přišel vyjednávat o získání kapely The Move. Arden vytrhl Davisovi doutník z pusy, chytl jej za culík a rozžhaveným koncem začal pálit konkurentovi obličej. „Přímo mezi oči, nejdřív se bránil, ale pak jeho tělo úplně ztuhlo. Byl to tak skvělý pocit, že jsem dal řidiči volno a prošel se domů pěšky,“ vyprávěl později Arden novináři a svému životopisci Micku Wallovi. Taktéž se nebál prozradit, že už v šedesátých letech podplácel moderátory rádií, čemuž říkal „opravování hitparád“. Velmi konkrétní byl například při popisu úspěchu prvního singlu Small Faces, který vyčíslil na 12 tisíc liber. Za podplácení obchodních partnerů skončil v polovině osmdesátých let u soudu, ale pro nedostatek důkazů byl osvobozen.

Nejznámější Ardenův kousek je bezpochyby úspěch kapely Black Sabbath, ze které

Pearlman vytvořil Backstreet Boys a N‘Sync, které si omotal kolem prstu smluvně i materiálně. Klukům hradil vše, bydlení, oblečení,

v průběhu sedmdesátých let učinil hvězdy. Když pak vyhodil z kapely Ozzyho, Ardenova dcera Sharon, která do té doby pracovala pro otce, a tajně s Osbournem chodila, začala zpěváka zastupovat. Rozzuřený manažer vypustil na dceru dobrmana a ta, ze způsobeného traumatu, přišla v rané fázi těhotenství o dítě. Usmířili se až krátce před Ardenovou smrtí v důsledku Alzheimerovy choroby.

Peníze vystřídal sex

Pomalu se dostáváme do devadesátých let, v nichž začíná fenomén boybandů. Velký vliv na jejich úspěch měl Lou Pearlman, člověk, který se dříve staral o pánské striptýzové spolky a později pronikl do šoubyznysu. Novinář Jay Marose o něm napsal: „Mohli jste v levé ruce držet Bibli a pravou na ni přísahat své jméno, ale on vás stejně přesvědčil, že to říkáte špatně.“

Tajemný Svengali

„Sama jsi jen tlustá zasraná lednice,“ vyslechla si zpěvačka Ke$ha

soudní spor zpěvačky Ke$hy s jejím producentem vystupujícím pod jménem Dr. Luke. A jde o poměrně nekompromisní kauzu, Američanka totiž u soudu popsala jejich pracovní vztah jako deset let slovního, citového, fyzického a sexuálního obtěžování.

„Nejsi krásná, nemáš ani talent, máš pouze štěstí, že jsi potkala mě. Sama jsi jen tlustá zasraná lednice,“ řekl prý poněkud zmateně producent v jedné chvíli zpěvačce. Jindy ji prý nutil brát drogy a pod jejich vlivem zneužíval situace k pohlavnímu styku. Ke$ha po soudu žádala primárně rozvázání smlouvy s producentem a teprve následně potrestání jeho činů, což je vlastně dost výmluvná situace v kontextu celého tohoto článku. První kolo sporu skončilo letos v březnu a soud producenta uznal vinným ze znásilnění.

Pokud bychom se měli zaměřit na aktuální hudební průmysl, nejvíce se teď propírá

dovolenou, ale jinak od něj neviděli ani cent. První, kdo Pearlmana zažaloval pro finanční ztráty, byli Backstreet Boys. To spustilo kolotoč soudních sporů s dalšími a dalšími zastupovanými interprety, kteří kromě peněz vytahovali na světlo i sexuální motivy. Definitivně se situace vyřešila až v roce 2007, kdy byl Pearlman pro sexuální obtěžování a zpronevěru přesahující půl miliardy korun odsouzen na dvacet pět let vězení.

Na sklonku osmdesátých a devadesátých let také začala spolupráce Leonarda Cohena a Kelly Lynchové, agentky, která se proměnila ve zpěvákovu noční můru. Když se v roce 2005 Cohen obrátil na soud, protože podle něj manažerka vysála jeho konto a obrala jej o úspory i investice, spor vyhrál a Lynchová mu měla vyplatit v přepočtu 200 miliónů korun. Nezaplatila nic a začala zpěváka obtěžovat. Od sexuálně motivovaných zpráv přes zoufalou sebelítost až po vyhrožování rodině i jemu samotnému smrtí. Vše ukončil soud, který poslal Lynchovou na osmnáct měsíců za mříže a po propuštění má na pět let s Cohenem zakázaný veškerý kontakt. S výjimkou splácení dluhu, samozřejmě.