text Jarda Konáš

foto warner music

Fantastická čtyřka

V historii rockové hudby je věru málo kapel, které zasáhly do jejího vývoje tak silně jako britští Led Zeppelin. A nyní, když už i Jimmy Page kapitolu LedZep uzavírá, přichází příležitost ohlédnout se za tím neuvěřitelným příběhem.

Momentálně vrcholí vyčerpávající projekt Jimmyho Page a společnosti Warner, kteří si dali za cíl vydat kompletní reedici alb Led Zeppelin, ovšem premiérově s bonusem nikdy nezveřejněných nahrávek. Poslední tři desky, Presence, In Through The Out Door a Coda, jdou na pulty v těchto dnech. „Strávil jsem ve studiu stovky hodin,“ řekl Page, který osobně dohlížel na remaster jednotlivých alb i bonusových nahrávek. Těm se ale věnujeme o kousek dále, pojďme se nyní společně podívat na fascinující, hektický a tucet let trvající život skupiny, která vešla do historie.

Nenápadný začátek

Když se Pageovi rozpadla kapela The Yardbirds, která tehdy patřila mezi hvězdy a její popularitu v posledních dvou letech existen

ce ještě umocnilo účinkování v legendárním Antonioniho filmu Zvětšenina, kytarista byl na rozpacích. Vztahy ve skupině nebyly ideální a byl rád, že má tuhle kapitolu za sebou, na druhou stranu byl hyperaktivní hudebník a prakticky okamžitě začal zakládat novou formaci. Původním záměrem bylo postavit New Yardbirds a navázat na původní celek (Led Zeppelin v začátcích skutečně pod tímto názvem vystupovali a hráli repertoár The Yardbirds). Jimmy Page na to šel svědomitě. Sepsal si široký seznam potenciálních spoluhráčů a dlouhé noci pak trávil přemýšlením o ideální sestavě, škrtal, přepisoval, vkládal nová jména. Měl v hledáčku zpěváka Terryho Reida, ale ten už dostal angažmá jinde. Zklamanému Pageovi však poradil: „Měl bys kouknout na jednoho kluka. Jmenuje se Robert Plant a zpívá s kapelou Hobbstweedle“.

Page kolegu poslechl, šel na koncert a mladičký blonďák jej okouzlil. Okamžitě jej začal

Měl bys kouknout na jednoho kluka. Jmenuje se Robert Plant

lanařit a na prvních společných schůzkách, kdy ještě nebylo jasno o zbytku kapely, už začali pracovat na své verzi písně Joan Baezové Babe, I‘m Gonna Leave You, která se později objevila na debutu. S Plantovým kamarádem, bubeníkem Johnem Bonhamem, už to tak snadné nebylo. Page jej v kapele chtěl od první chvíle, co jej slyšel živě, ale Bonham tehdy hrál v barové kapele s jistým příjmem čtyřiceti liber týdně, čehož se nechtěl vzdát. Tehdy poprvé do hry vstoupil Peter Grant, budoucí manažer Led Zeppelin

a strůjce jejich úspěchu. Pozval bubeníka na oběd a nasadil mu během schůzky tolik brouků do hlavy, že se nakonec po několika dnech váhání ke kapele přidal.

Poslední do party, John Paul Jones, se s Pagem znal dlouho. Oba patřili od poloviny šedesátých let i přes svůj nízký věk k uznávaným studiovým hudebníkům. A právě Jones, který už měl studia dost a chtěl se konečně někde realizovat autorsky, pozval Page na kamarádské pivo a jen tak mezi řečí

Dánsko si Led Zeppelin zamilovali. A Dánsko si zamilovalo je.

mu nadhodil: „Dej mi vědět, kdybys potřeboval basáka.“ Týden poté měli Led Zeppelin první zkoušku.

Page byl nadšený. Cítil chemii, cítil, že to půjde, a tak po pár zkouškách zaúkoloval Petera Granta, aby začal shánět koncerty. Ten oprášil staré kontakty The Yardbirds a naplánoval krátkou šňůru po severní Evropě. Když se kapela vrátila do Londýna, začala okamžitě pracovat na novém albu, které nahrála v hektickém tempu za necelé dva dny. A hlavně si natolik věřila, že nepotřebovala těžit z odkazu The Yardbirds a změnila si jméno na Led Zeppelin. Byl to Pageův nápad, který název slyšel několik měsíců nazpět v době, kdy se teprve rozhlížel po novém hraní. Seděl tehdy v jednom baru s Moonem a Entwistlem z The Who a uvažovali o založení společné kapely. „Už pro ni mám jméno,“ uchechtl se tehdy Moon. „Lead (česky olovo) Zeppelin, protože půjdeme ke dnu rychleji než olověná vzducholoď!“

Raketový start

Moonova slova se nenaplnila. Stal se totiž pravý opak. Ono se šuškalo už po rozpadu The Yardbirds, že Jimmy Page chystá novou superkapelu, ale uragán Led Zeppelin čekal málokdo. I když v samotných začátcích sebevědomí hudebníků utrpělo ránu. Ačkoli ze sebe a své práce byli nadšení, první britské koncerty odehráli pro poloprázdné sály a vlažné publikum. V ten moment Peter Grant naplno projevil svůj manažerský talent. Odletěl do USA a po několika dnech se vrátil s nahrávací smlouvou, která byla pro začínající kapelu prakticky zlatá. Hudební vydavatelství Atlantic po rozpadu skupiny Cream hledalo další silnou rockovou kapelu a Grant – nikdo neví, jak to dokázal – je přesvědčil, že zrovna Led Zeppelin, v nichž polovině kapely nebylo ještě ani dvacet let, jsou přesně to, co v Atlantiku hledají. Dostal, co chtěl. Smlouvu dávající Led Zeppelin totální kontrolu nad nahráváním a hudbou a dvě stě tisíc dolarů předem, což jsou podmínky, které si mohl tehdy diktovat leda tak Elvis.

A tak Led Zeppelin vyrazili za oceán, kde jejich kariéra nabrala rychlý start. Vyprodané haly, osminásobně platinová debutová deska, jen ti kritici se nějak mračili. Velký podíl na tom mělo přepálené promo ze strany Atlantic Records, kteří polepili zemi plakáty přirovnávajícími Led Zeppelin ke Cream, což byla téměř svatokrádež. Vytvořili tak falešná očekávání a lze pochopit rozčarování kritiků. Ovšem šlo o první vlaštovky blížícího se hejna – konflikt s novináři se už s kapelou od té doby táhl prakticky po celou dobu existence.

Obrovský úspěch v USA znamenal, že Grant nenechal svou kapelu téměř vydechnout. Sotva se vrátila domů, už si zase balila kufry, druhé americké turné dokonce znamenalo, že byla pryč přes vánoční svátky. Hudebníci zaťali zuby, věděli, že je to součástí jejich profesionální dráhy. A také si byli moc dobře vědomi toho, co se okolo nich děje. John Bonham, který ještě před pár měsíci odmítal kvůli čtyřiceti librám týdně byť jen uvažovat o změně kapely, si za jeden z prvních honorářů pro Led Zeppelin rovnou koupil vůz Jaguar XK 150. Jimmy Page začal ve velkém sbírat umění a dostával darem kytary od nejuznávanějších kolegů z branže, například Keitha Richardse nebo

Když skupina amerických pořadatelů dostala nápad, aby Led Zeppelin odehráli na Nový rok 1970 koncert ze Západního Německa, který by se živě přenášel do amerických kinosálů, manažer Peter Grant je rychle zpražil. Odmítl nabídku na honorář čítající půl milionu dolarů se slovy, že přímý přenos není natolik kvalitní, aby to stálo Led Zeppelin za vystoupení. Po několika dnech úvah Američané zvýšili nabídku na rovný milion dolarů, což byla za jeden jediný koncert astronomická suma. Grant neváhal ani chvíli a jeho odpověď byla i tak „ne“. Následně nabídky využil ve svůj prospěch a začal historku vyprávět jako důkaz, co všechno si můžou Led Zeppelin dovolit odmítnout.

Led Zeppelin dostávali pověsti famózní živé kapely do puntíku.

ných britských bluesmanů Cream či Johna Mayalla k vynikajícímu kytaristovi, ze kterého se po odchodu z The Yardbirds a od Mayalla stalo druhořadé hudební božstvo, slušnou rytmickou sekci a hezouna, který zpívá výborně soul a docela slušně imituje černochy. Z takových ingrediencí je namíchána nejnovější britská kapela, která nenabízí snad nic, co už její dvojče Jeff Beck Group neřeklo stejně dobře nebo lépe před třemi měsíci.“

Tomu se říká bodnutí do žeber! A do toho neustálá masáž ze strany manažera, který muzikantům říkal, aby byli k novinářům vstřícní a milí. Právě on domluvil schůzku s Ellen Sanders, která pak jezdila s kapelou poslední tři týdny turné jako reportérka časopisu Life. „Buďte na ni milí,“ říkal Grant, „to, co napíše, si přečtou miliony lidí!“ A reportáž dopadla zoufale. Její vyznění bylo negativní a většina popsaných situací se rozchází s tím, jak je viděli členové kapely. Sanders obvinila hudebníky z agresivity, lascivního chování a doslova napsala: „Kráčíte-li v zoologické zahradě mezi klecemi se zvířaty, vidíte je tak zblízka, že s nimi můžete navázat duchovní spojení. Když se ale vyserou, máte ten smrad z první ruky.“

Přesto Led Zeppelin zatnuli zuby a čas od času tisku věnovali svůj čas. Především pak na rautech při příležitostech vydání nových alb, kdy potřebovali publicitu. S recenzemi se později trápil už jen Page a reportáže z koncertů prakticky nevycházely, jelikož Led Zeppelin zkrátka novináře nezajímali. Výjimkou bylo období legendárního čtvrtého alba a následujícího Houses Of The Holy, ale jak ve svých

Na nože s kritiky

S médii ale Led Zeppelin vedli studenou válku. Negativní recenze nesl špatně hlavně Page, který byl duchovním otcem toho všeho, ale pozadu nezůstavali ani ostatní členové kapely. Bonham si chtěl s pisálky vyřizovat účty ručně, Plant se rozhodl pro bojkot nebo alespoň sabotování rozhovorů, ale Page, ten četl jednu recenzi za druhou a lámal si hlavu s tím, co je špatně. Časopis Rol­ling Stone například v recenzi na debutovou desku napsal: „Máme tu, zdá se, osvědčený recept. Přidejte dozvuky éry úspěš

Jeffa Becka. Robert Plant se těšil přízni publika a plně se oddával fanynkám a John Paul Jones došel svého cíle, tedy naplnění tvůrčí realizace a jejího uznání. A to už jim Peter Grant v Londýně plánoval třetí i čtvrté americké turné...

Led Zeppelin měli pověst neřízené střely, která stejně jako je divoká na pódiu, žije i mimo ně

pamětech přiznává tour manažer Led Zeppelin Richard Cole, velkou zásluhu na zlepšení vztahů měl producent Beep Fallon. Ten byl v branži považován za šedou eminenci hudebních médií a magazínů pro mládež. Grant jej najal s jasným cílem – postarat se o PR a zlepšit vztah novinářů ke kapele. Přes prvotní pochyby Fallon splnil svůj úkol dokonale a mediální válečná sekera byla, alespoň na chvíli, zakopána.

Neřízená střela...

Vraťme se ale zpátky. Když vyšla druhá deska, v USA už byli Led Zeppelin hvězdami. Domácí Británie se ale tvářila stále rozpačitě. Fanoušky kapela měla, ale že by vyprodávala haly jako za oceánem, to se říct nedá. Jiná situace byla v kontinentální Evropě, která po Led Zeppelin bažila. Severské státy, Francie, Německo, tam po nich byl hlad neustále. Na vystoupení ve frankfurtské Festhalle přišlo jedenáct tisíc lidí, což byla tehdy největší návštěva rockového halového koncertu v historii.

Když se konečně podařilo kapele bodovat doma v Británii, bylo to díky fanouškům, nikoli médiím. Druhá deska už si sáhla na špici prodejního žebříčku, ale rádia Led Zep­pelin odmítala hrát. Oficiálně dramaturgové tvrdili, že osmiminutové skladby zkrátka hrát nemůžou, protože posluchači chtějí dvouminutové singly. Tomu kapela nevěřila, jelikož americká rádia neměla s nasazením dlouhých skladeb problém. Důležité bylo, že desky se prodávaly a o koncerty byl zájem. A to si naopak hudebníci užívali plnými doušky.

V období třetí a čtvrté desky už jim ležel celý svět u nohou a mohli si dovolit cokoli, zároveň ale naplno okusili odvrácenou stranu slávy. V publiku se často objevovali lidé, kteří se snažili pořizovat pirátské nahrávky. Už půl roku před vydáním „Čtyřky“ hrávali Led Zep­pelin živě Stairway to Heaven, z čehož měli piráti několik měsíců samozřejmě žně. Horší byla osobní bezpečnost kapely. Stále častěji docházelo k potyčkám a ochranka měla plné ruce práce. Richard Cole ve své knize vzpomíná, jak během koncertu chytili kluka, který se sápal na pódium s nožem. Zmydlili ho v chod

Led Zeppelin měli pověst neřízené střely, která stejně jako je divoká na pódiu, žije i mimo ně. Začaly kolovat fámy o zničených hotelových pokojích, o výstřelcích jednotlivých členů, kteří nevěděli, co s penězi, a v neposlední řadě pak sexuální legendy šířící se šeptandou mezi fanynkami, v nichž jedna chtěla překonat tu druhou. Peníze a sláva daly kapele svobodu a zbavily ji ostychu. Výjimkou samozřejmě byly dny, kdy do USA přicestovaly manželky hudebníků, ale jinak se cestovalo z mejdanu na mejdan.

Když se dav neklidnil, začali do něj policisté pálit gumové projektily a házet granáty se slzným plynem

jež je doprovodila na hotel. Část aparatury, včetně Bonhamovy bubenické soupravy, byla ten večer zničena. Rozezlení muzikanti se už nikdy do Itálie nevrátili.

Zkušenost z Milána byla zásadní, protože Led Zeppelin se od té chvíle uzavřeli do sebe, a když nebyli na koncertě, zůstávali v hotelových pokojích a nekomunikovali s okolním světem. Zařadili větší rychlost ve spotřebě alkoholu a drog, což byl první záchvěv tragického konce, který kapelu čekal.

... i hodní tátové

Divoký život rock‘n‘rollových celebrit alespoň částečně brzdil soukromý život jednotlivých členů. Plant, Jones a Bonham měli rodiny s malými dětmi, Page se zase věnoval výtvarnému umění a velmi intenzivně i studiu okultismu. Po vydání páté studiovky zvolnili pracovní tempo, někteří členové kapely i týmu okolo totiž potřebovali pauzu, ať už symbolickou, tak skutečnou, natvrdo v léčebně. Nejspořádanější život vedl John Paul Jones, který se i na turné držel většinou stranou všech mejdanů. John Bonham se zase snažil co nejvíce času věnovat synovi, ve kterém promptně rozpoznal hudební talent a odmalička jej učil hře na bicí. A Plantův osobní život se podepsal na Led Zep­pelin nejvíc, ačkoli si to nikdo nepřál. Ne tímto způsobem. Po vydání Physical Graffiti, během dovolené na Rhodu, utrpěla celá rodina ošklivou autonehodu. Malé Plantovy děti na zadním sedadle vyvázly s odřeninami a lehkými zlomeninami, Plant na předním sedadle měl roztříštěný kotník a loket. Jeho

Největší šok pro kapelu znamenal koncert v Miláně v roce 1971. Muzikanty sice těšilo, že mají policejní i vojenskou eskortu, ale jejich ochránci se nakonec mimovolně obrátili proti nim. Vyprodaný stadion bouřil nadšením, čehož se policisté zalekli. Začali pacifikovat první fanoušky, a když se dav neklidnil, začali do něj pálit gumové projektily a házet granáty se slzným plynem. V polovině vystoupení museli hudebníci utéct z pódia, v hale i útrobách stadionu potkávali zmatené fanoušky s modřinami i krvácejícími ránami, kteří se snažili schovat před další sadou ran. Led Zeppelin se zamkli v šatně a teprve po hodině a půl pro ně přišla policejní eskorta,

bě tak, že odešel se staženým ocasem, ale přiznal se, že žárlí na Roberta Planta, protože je do něj jeho dívka zamilovaná a pořád o něm mluví. A Cole, jehož prací bylo zajistit bezpečí jednotlivých členů, měl o nervy postaráno, stačilo mu položit si po příjezdu do dalšího města otázku: „Kolik takových zamilovaných zadaných holek tady asi je?“

Rok 1979 byl pro kapelu obdobím návratu a budoucích příslibů. Škoda, že nečekaný konec byl za dveřmi.

Led Zeppelin zařadili větší rychlost ve spotřebě alkoholu a drog, což byl první záchvěv tragického konce

Uprostřed amerického turné v roce 1977 se Plant dozvěděl, že jeho pětiletý syn Karak zemřel na krční infekci. Nejbližším možným letadlem se vrátil domů, zbytek koncertů byl zrušen a kapela se ponořila do dlouhodobého truchlivého spánku. Jestliže po Plantově nehodě o konci Led Zeppelin členové jen mlu

Plant nemohl půl roku po nehodě chodit, a navíc od doktorů neměl jistotu, že tomu tak nezůstane napořád. Poprvé v historii kapela začala nahlas přemýšlet nad scénářem možného konce. Přes bolestivou rekonvalescenci se ale Plant dostával do formy a práce na desce Presence se pomalu rozjížděly. Její vydání už nedoprovázel takový humbuk, prodejnost šla od minula dolů, ale to nikoho v kapele netrápilo. Byli šťastní, že zase skládají, hrají, a nepochybovali o tom, že pokles zájmu je jen chvilkový, než se zase dostanou do formy. Jenže krátce poté přišla další rána.

žena Maureen, která řídila, však skončila v kritickém stavu a přežila jen se štěstím.

Konec legendy

Deska In Through The Out Door vyšla v srp­nu roku 1979 a kritici kapelu po těžkém období nijak nešetřili. The Daily Telegraph dal novince jednu hvězdičku z pěti, nejnižší možné hodnocení, ostatní recenze se v lepším případě pohybovaly okolo průměru. Led Zeppelin to však, zdálo se, nevadilo. Za ty roky si členové na kritiku zvykli a hlav

vili, nyní byla ta hrozba velmi reálná. Období útlumu si všimli fanoušci i novináři a teprve moment, kdy se rozpad Led Zeppelin řešil veřejně v médiích, probral hudebníky z letargie. V prosinci 1978, rok a půl od posledního koncertu, se poprvé všichni sešli. Nejprve si párkrát nezávazně zahráli a během pár týdnů začali pracovat na nové desce.

Kapela působila mezi lety 1968 až 1980. Její členové byli Robert Plant (zpěv), Jimmy Page (kytara), John Paul Jones (baskytara, klávesy) a John Bonham (bicí). Nahráli osm studiových desek, devátá Coda vyšla až dva roky po rozpadu. Jejich hity jako Whole Lotta Love nebo Stairway To Heaven patří mezi nejznámější skladby v rockové historii, mají na kontě nespočet cen včetně čtyř diamantových desek, od roku 1995 jsou v Rock’n’rollové síni slávy, v Britské hudební síni slávy jsou od roku 2006. Plant a Page jsou členy Řádu britského impéria.

Za ty roky si členové na kritiku zvykli a hlavně byli šťastní, že po tom všem mají venku desku a jsou zase na turné

a Benji LeFevre, náhradní tour manažer za Richarda Colea, který byl tou dobou zadržován v Itálii, našli mrtvého. Udusil se zvratky.

Všichni přemýšleli, co dál. Zbylí členové, management, lidé ve vydavatelství Atlantic, ale všechny návrhy byly odsouzeny k nezdaru. Bylo jasné, že Led Zeppelin pokračovat nemůžou. Jones se vrátil ke studiovému hraní, Page a Plant občas vystupovali spolu, občas se věnovali sólové kariéře. S novináři to i nadále nebyla žádná sláva, ale už tehdy jim ani fanoušci ani odborná veřejnost nemohli jedno upřít. Robert Plant, Jimmy Page, John Paul Jones a John Bonham se hluboce zapsali do hudební historie.

Bylo to 24. září 1980, kapela sjela do studia Bray, aby se připravila na blížící se americké turné. Bonham pil od rána vodku a v poledne přijel tak opilý, že se hudebníci rozhodli odpískat zkoušku a přesunuli se do Pageova domu v sousedním městě, kde pokračovali v popíjení. Zmoženého Bonhama uložili po půlnoci do postele a ráno jej John Paul Jones

ně byli šťastní, že po tom všem mají venku desku a jsou zase na turné. Problém byl, že stále hůře zvládali drogové eskapády a obzvlášť na Pageovi s Bonhamem se chemie hodně podepsala. Bolestivě je to vidět například na kolekci DVD Led Zeppelin z roku 2003, která chronologicky skrze koncertní záznamy mapuje dvanáct let kapely. Page na turné k In Through The Out Door připomíná unaveného démona, u rozjetého Bonhama divák netuší, zda to s bubeníkem za chvíli nesekne. Nakonec to byl právě Bonham, kdo tragicky odešel a nedobrovolně tak ukončil příběh olověné vzducholodi, která ke dnu rozhodně neklesla.