text Kay Buriánek & Ondřej Horák

foto Vojta Florian

Tady svítá o něco dřív

Mighty Sounds jsou festival s geniem loci, který na ostatních tuzemských hudebních přehlídkách najdete jen těžko. Jak viděli jeho jedenáctý ročník dva naši redaktoři Kay Buriánek a Ondřej Horák? Pamatují si vůbec něco? A dá se tomu věřit?

Ondřej: Mighty Sounds je mezi českými festivaly zvláštní fenomén. Nebo to tak alespoň vnímám, protože jsem se tak nějak motal kolem, když to celé před jedenácti lety vznikalo. Přehlídka vyloženě subkulturních žánrů jako ska, punk, reggae nebo oi! se pomalu proměnila v akci, kde hrají kapely jako Enter Shikari nebo Architects, a přitom mají plný kotel. Vždycky se najde někdo, kdo bude remcat, že už to není to, co bývalo. Vždycky se budou ozývat hlasy, že Mighty Sounds jsou až příliš Rock for People. Pro mě to ale znamená, že festival neustrnul na místě. Kayi, ty na Migty Sounds taky jezdíš dlouho. Jak tuhle proměnu vnímáš ty?

Kay: Já si Mighty pamatuju ještě na původním místě v Olší. Naopak současný areál

letiště na Čápově dvoře mám asociovaný hlavně s nezapomenutelnými vizionářskými Planet festivaly, které tam pořádali David Urban a jeho agentura D Smack U. Žel předběhly dobu i vkus českého festivalového návštěvníka a s prodělkem za ten poslední skončily. Dodnes to považuji za něco jako návrat do doby kamenné a je mi to pochopitelně líto. Současná festivalová kultura je tristní, buď jde jen a jen o to vytahat co nejvíc peněz z našich kapes, nebo má úroveň větší letní tancovačky v Horní Dolní.

Ale zpátky k Mighty. Připomíná mi celkem oprávněně staré dobré časy Planetů, ne jenom tím, že je na stejném místě. Ano, přirozeně, dramaturgicky je dost jinde, ale zase v sobě má nejenom pojítko se stejným místem, ale i jistý entusiasmus a raritního

Letošní ročník trochu trpěl ne úplně ideální návštěvností

ducha pospolitosti. Ten se naplno projeví v noci, když všichni, kteří tam dělají jako technici, zvukaři, runneři, produkční, řidiči, kuchaři a já nevím, co ještě, mají padla, promísí se s řadovými návštěvníky a jedou mejdany ve stanu až do svítání. Má to opravdu nenapodobitelné kouzlo, kterým se nemůže vytahovat a pyšnit žádný jiný festival u nás. Je to divoké, to ano, ale zároveň ne militantní, neurvalé či nepřátelské.

Letošní ročník trochu trpěl ne úplně ideální návštěvností. Těžko říct, co bylo hlavním důvodem, ale jistě se na tom podepsala změna data, fakt, že proti byla ve stejný víkend plzeňská mutace Rock for People, neúnosné vedro nebo nedostatek univerzálních headlinerů pro širší publikum. A rok od roku je znát i čím dál tím větší žánrové rozpětí. Oproti letům minulým, kdy byla páteř

festivalu striktně postavená na klasickém punku, hodně ska, reggae a sem tam nějakém úletu, festival nabyl hudebně kosmopolitnější kontury a objevuje se víc současných punkových a hardcoreových kapel. To láká stále mladší návštěvníky i ty, kteří by jinak na Mighty jen stěží zabloudili. Pro mě je tenhle fakt jen a jen pozitivní, ale známe svoje lidi, brblalů na tohle novum se jistě najde taky hromada. Ať tak, či tak, i letošní ročník měl spoustu vrcholů, o kterých by bylo fajn se zmínit. Co bavilo, Ondřeji, nejvíc tebe?

Druhé překvapení byla rána do obličeje při přechodu na Enter Shikari

Ondřej: Letošní line-up pozbýval mé srdcové kapely. Neměl jsem očekávání a jen jsem zkoušel, co mě překvapí. První velké překvapení přišlo s Derrickem Morganem. Viděl jsem ho už několikrát, nové skladby nepíše už desetiletí, takže přiznávám, šel jsem na něj víceméně ze slušnosti. Jenže během pár minut jsem se ocitl v kotli a sborově řval refrén hymny Moon Hop. Nemám ponětí, jak se to stalo, ale ten stařík to v sobě pořád má. Přestože doprovodná kapela místy

nevěděla, co zrovna hraje, jeho charisma a hlas to všechno táhl. Druhé překvapení byla rána do obličeje při přechodu na Enter Shikari. Ti se na vedlejší stagi snažili zkrotit zvukové démony, kteří jim těsně před koncertem utekly z elektrometalových kanop. Bylo v tom tolik kontrastu a energie, že ten moment pro mě definoval Mighty Sounds 2015. A na začátku jsem lhal, jedna srdcovka tam přece jenom byla. Nemohl jsem dospat na newyorské World Inferno/Friendship Society a jejich intelektuálně punkový kabaret. Jack Terricloth je stále naprostý šílenec obklopený partou jen o něco málo menších šílenců, hraje jim to skvěle a historky mezi písněmi jsou stále až nepříjemně vtipné. Pro mě rozhodně skrytý headliner letošního ročníku. Co ty, měl jsi nějaký skrytý tip? Vyšlo to, nebo ne?

Kay: Na World Inferno/Friendship Society se asi shodneme, i když je fakt, že mě začali po pár minutách trochu nudit. Možná to je i tím, že jsem se na ně díval z boku pódia. Nebo i proto, že jsme za sebou s kolegy měli na otočku cestu do Plzně, abychom viděli, možná naposled, Motörhead. A taky protože letošní Mighty provázely extrémně vysoké teploty a v kombinaci s alkoholem, kterého tam nikdy není málo, se prostě musí nutně dostavit jistá otupělost. Ale jsem rád, že sis je užil, já bych si zrovna je dal asi raději v klubu. My se šli podívat do Lucky Hazzard stanu, kde nad ránem vystupovala z pátku přesunutá mělnická kapela The Oxx. Slýchal jsem o ní od svých kamarádů už asi rok a bylo třeba se přesvědčit, jestli je fame o její výjimečnosti oprávněný. Musím říct, že nás pobavila. Hraje ve třech a moc se s tím

nepáře. Je to v podstatě přímočarý punk s trochu naivními texty, ale má to energii. I na dost pokročilou hodinu měla ve stanu brzo plno i se slušnou odezvou rozdováděného publika. Málem bych zapomněl na to nejpodstatnější – The Oxx jsou extrémně mladí, bubeníkovi je patnáct, kytaristovi s basákem po osmnácti. Nezamindrákovaná parta, o které ještě určitě uslyšíme. Po velmi milém zážitku jsme se přesunuli do VIP stanu, který už se lehce nadnášel intenzitou právě probíhajícího mejdanu. V tomhle domě hrůzy probíhají asi nejatraktivnější noční šou z celého Mighty Sounds. Kdo nezažil, bude si klepat na čelo a představovat si pijatiky ve VIPku třeba na Rock for People, ale nenechte se mýlit, v Táboře je atmosféra jiná. Takže i my jsme se částečně integrovali a splynuli s lehce mimozemským davem nočních

Jestli se bavíme o neděli, extraordinérní byl už jen fakt, že jsem se jí dožil

Jaya the Cat odehráli solidně, jejich mix reggae rytmiky, rockových riffů a punkového přístupu funguje. Závěrečné finále Here Comes the Drums ale bylo příliš opulentní a únavné podobně jako počasí. Boss Capone, pohrobci někdejší skinhead reggae senzace The Upsessions, zahráli minimalistický a přesný reggae set. To se dalo čekat. Nechyběla tomu jejich přiteplená nadsázka, chyběly ale hity. V tom stanu jsem zjistil, že jsou hrozně málo muzikální a spíš než písničky píšou riffy. Kolem Pipes and Pints jsem prošel a snažil se pochopit, co na nich všichni vidí. Nějakou energii to mělo, ale na mě málo srdíčka. Nehledě na fakt, že hudebně mě to míjelo vždycky, přestože mám punk rock rád. Čekal jsem, že No Sports nebudou žádná pecka, ale kudrnáče s kytarou a panímámu za

Ondřej: Jestli se bavíme o neděli, extraordinérní byl už jen fakt, že jsem se jí dožil. Radši bych se ale bavil o muzice, takže projíždím celý program a slepuji střepy zážitků.

exotů, abychom se nad ránem přesunuli do centra města na ranní partičku imaginárních šachů, lahodnou whisky a hotelovou snídani. A pak spát. Jak jsi strávil neděli ty? A viděl jsi něco extraordinérního?

tahací harmonikou jsem opravdu nečekal. Minulý rok tuhle reminiscenci ska devadesátých let zastoupili Bluekilla a Rude Rich & High Notes. Tyhle kapely se prostě před patnácti lety zasekly, odjely pár dobrých turné a od té doby žijí ve vlastním světě. Jinak to nechápu. Co bude příště? Velký návrat Tleskače? Co rozesmutnilo tebe, Kayi?

Kay: Mě nerozesmutnilo asi nic. Já se těšil a užil si to dokonale. Mighty je sice hudební festival, ale není jen o muzice. O tom jsem už reportoval na začátku, ale proč si to nepřipomenout, že? Ale abych tedy taky dodržel úzus tebou nastolený, zpátky k hudbě. Pro mě byla zásadní neděle. Co jsem chtěl vidět, jsem víceméně viděl. Defeater v dusném odpoledním stanu vypadali trochu

znuděně a nepřítomně, což nebylo kdovíjak nakopávací ani pro nepříčetným vedrem paralyzované lidi. Většina jich sledovala koncert otevřenou stranou stanu a v horizontální poloze. Nic moc. Velšani Funeral For A Friend byli o něco lepší. Sledoval jsem je z boku pódia a i tak to bylo celkem vtahující. Až na časté, dlouhé a dost klišé projevy frontmana Matta Daviese. V průběhu večera se mělo ukázat, že budou nepříjemně trumf­nuty. Odehráli vyrovnaný koncert a dokázali, že jejich úroveň téměř vždy stojí a padá s hlasovou kondicí zpěváka. Tentokrát na tom byl dobře, takže melodické odzpívané party měly švih a šťávu. O úsměvný moment se postaral zřejmě chroust, který si spletl pódium s přistávací plochou a byl s něhou a láskou zjevných milovníků zvířat kapelou

citlivě odnesen, aby mu náhodou někdo z ní nešlápl na krovky. Red Fang jsem viděl už loni na Brutal Assault a věděl jsem, co zhruba čekat. Jejich sludge stoner heavy metal je přesně to, co žánrově vybočuje z typického Mighty Sounds mustru, ale odezvu měli slušnou. Technická parta, která se starala o tohle pódium, zjevně patří k velkým fanouškům. Už někdy v sobotu mi jeden z nich říkal, že od začátku festivalu sbírají plechovky od piva a ve volných chvílích z nich vystříhávají a sestavují stejné brnění, jaké hraje ústřední roli ve videu k songu Prehistoric Dog.

Když na tuhle věc ke konci jejich setu došlo, obrněná plechovková armáda techniků vtrhla na pódium, vmísila se mezi lehce konsternovanou kapelu a postarala se tak o jeden

z nejvtipnějších a zároveň nejlidštějších momentů celého Mighty, který přesně demonstruje to, jak ho vnímám. Jako žánrový festival, který dělají lidé primárně pro sebe, kamarády a sympatizanty. Na Off! jsem

Při Red Fang vtrhla na pódium obrněná plechovková armáda techniků

se hrozně těšil. Black Flag a Circle Jerks s Keithem Morrisem považuju za jedny nejzásadnějších kapel a Off! samotné za prazvláštní fenomén. Baví mě kontrast a zároveň homogenita šedesátileté legendy Morrise a neuvěřitelně sehrané brilantní kapely, která dává vlastně celkem jednoduchý punk s prvky, řekněme, The Stooges a MC5. Žel jejich koncert byl hned zkraje narušen stupidním politickým incidentem někoho z publika,

který měl za následek snad desetiminutový iritující monolog Keitha Morrise plný otřepaností a senilní arogance. Postávající rozpačitá kapela, od které se očekává hlavně hraní, nemohla a nedělala nic a otrávení lidé houfně odcházeli. Velká škoda. I tak bylo z těch pár světlejších střípků vidět, jak explozivní a eklektická parta to je, byť je jejich sound vlastně punkrocková čítanka.

Takže to byl můj lehce rozpačitý konec, poslední drink ve stanu s právě se rozjíždějícím posledním mejdanem, který jsem si už raději nechal ujít. I tak jsem měl ještě pár dní potom něco jako jet lag, chodil spát v sedm ráno a vstával ve tři odpoledne. A za rok? No, samozřejmě znovu!