Osmašedesátiletá punková básnířka a kazatelka svobody oslavuje na turné čtyřicet let od vydání debutového alba Horses. Vyprodaný pražský koncert ukázal, že publikum jí stále zobe z ruky. Tahle energie prostě nestárne.

text Lucie Klímová

foto David Webr

Divadlo Archa,

Praha, 5. 8. 2015

Jako první jsem uviděla v zaplněné Arše kamarádku Marii. Den před koncertem marně sháněla na Facebooku lístek a najednou mi ukazuje trsátko přímo od Patti a dvě knihy s věnováním. Tahle všestranná umělkyně totiž miluje šperky. V dobách, kdy ještě nebyla známá, je vyráběla se svou osudovou láskou a celoživotním přítelem, umělcem Robertem Mapplethorpem. A tak Marii napadla spásná myšlenka. Nechá jí vyrobit náhrdelník a třeba se na koncert dostane. Šperk poslala v den koncertu manažerovi kapely a hodinu před začátkem se jí ozvali, ať přijde. Nadšeně to okomentovala slovy „když si něco moc přeješ, tak se to stane“. A přesně tak se odvíjela celá kariéra Patti Smith. Jediné, co si přála, bylo stát se opravdovou umělkyní. A tou je do morku kostí.

I po tomhle dojemném entrée jsem měla obavy, abych neviděla ikonu svého dospívání jako rock’n‘rollovou babičku, co si před odchodem do důchodu chce ještě zavzpomínat na svoje první a pro mnohé také nejlepší album. Album, které vznikalo v umělecké a bohémské atmosféře začátku sedmdesátých let v New Yorku, neodmyslitelně spojené s legendárním Hotelem Chelsea. Bála jsem se nostalgie a patosu.

Nic z toho se ale nekonalo. V den koncertu psal někdo na sociální síti, že ji viděl, jak se prochází na Masaryčce, v ruce s igelitkou od Alberta. Ona sama vyprávěla, že si zašla do restaurace a dala si králíka s kyselým zelím. „And it was good!“ V metalové aranži

dokonce zahrála Happy Birthday svému synovi, který ten večer někde zrovna slavil třiatřicáté narozeniny. Mezi tím vším přirozeně a s lehkostí plynulo kultovní album. Patti sice vzpomínala; na Jimyho Hendrixe, Jima Morrisona, Ramones, svého muže Freda, Lou Reeda nebo Amy Winehouse. Jenže žádný patos v tom nebyl.

Stála na pódiu ve stejném modelu jako na přebalu desky. V bílé košili a černém saku s ustřiženými manžetami. Tak, jak ji zvěčnil Robert Mapplethorpe v roce 1974. Legendární fotka. Jen rozpuštěné vlasy už měla delší a úplně bílé. V komorním osvětlení scény zářily a ona v tu chvíli vypadala jako svatá. Je až neskutečné, že její hlas jako by nestárl, jen příjemně zrál. Stejně jako ona. Ve svých názorech, drzosti a životě vůbec. Punková královna. Vůbec bych se nedivila, že dodnes nakupuje oblečení v sekáčích a Armádě spásy. „K životu nepotřebujete chytré telefony a hromadu peněz, jediné, co má opravdovou cenu, je svoboda,“ říká. Z jejích úst to zázračně nezní jako klišé.

Deska Horses vyšla 10. listopadu 1975, právě v den výročí smrti básníka Arthura Rimbauda. A Patti jako Rimbaud v sukních v Praze opět nezklamala. I když nosí kalhoty. Na závěr koncertu zpívala slavné: People have the power. A tahle ženská sílu rozhodně má.