Natočit dokument s leitmotivem „Toto není film. Toto je život“ je dost na hraně a vyžaduje velké sebevědomí, filmařskou rutinu, silný příběh a značnou hbitost při kličkování mezi klišé a nášlapnými trapnostmi.

Ako sa žije sídliskový sen

Je to hodina a půl vesměs smutného koukání

Jeho matka a otčím, který ho vychovával a se kterým neměl rozhodně dobrý vztah, jsou jedni z důležitých aktérů dokumentu. Mihne se v něm i Patrikův biologický otec, jehož existenci i svůj vlastní etnický původ Patrik rozkryl až ve svých osmnácti letech. Takže místo bezstarostnosti, blahobytu a pozlátka, které by mohlo kolorovat současný Rytmusův život, z dokumentu Sídliskový sen všemi směry trčí zmatek, dezorientace, sídlištní bída, sociální témata, rodinné neporozumění, frustrace, vztek, hledání a nenalézání. Je to hodina a půl vesměs smutného koukání.

Až na pár jímavých míst. Jedno z nich je paradoxně sekvence soukromí s Rytmusovou současnou partnerkou Darou Rollins. Tam, kde by člověk čekal spíš hranou pohodu, najednou probleskuje nekašírované štěstí, humor a civilní harmonie. Možná to je částečně dáno i kontrastem, protože většina filmu je spíš bezútěšná. Při několika scénách si člověk říká, že vlastně vůbec nechápe, jak mohly projít Rytmusovým schválením.

Zajímavé je i to, že zhruba v polovině natáčení, při jedné ze zápletek s Patrikem samotným, došlo k názorové kolizi, která vedla k tomu, že na rezolutní Rytmusův popud byla práce na dokumentu na rok zastavena s tím, že nařídil všem natočený materiál smazat a zničit. Nakonec došlo ke smíření a následnému pokračování.

Ne, není to žádný vrchol slovenské dokumentární kinematografie. Ale je to velmi slušně natočený, dobře odprezentovaný vhled do jedné průměrné domácnosti s jejími všedními strastmi a starostmi. Je plný kontroverzí a jeho středobodem je velmi populární hudební osobnost, byť v něm figuruje jeho současné alter ego tak nějak jaksi mimochodem.

Patrik Vrbovský, české a slovenské populaci známější spíše jako Rytmus, je fenomén. Nejenom že leckomu hýbe žlučí svým typickým vystavováním všech hmotných výdobytků na veřejný odiv, ale produkuje ve velkém také závist nadpoloviční většiny normálních lidí i kolegů z hudební branže. Těžko říct, jestli je jeho záliba ve všem, co je drahé a hodně se blýská, dána tím, že hip hop to vyžaduje, nebo protože Patrik je původem cikán. Na tomto úvahovém rozcestí je třeba se vydat správným směrem.

Leckdo by možná čekal, že devadesátiminutový dokument o Rytmusovi bude hodina a půl demonstrace luxusu, moci, převahy, pohrdání malostí od maloměšťáka, který dílem osudem a dílem tvrdou prací zazdil do kobky svůj původ zlatými cihlami. Aby už o něm nikdy nic neslyšel, nemusel se konfrontovat s malostí, bídou a špínou piešťanského sídliště. Druhá cesta je správně. I když všechny výše popsané aspekty film Sídliskový sen má, je jich velmi poskrovnu a akcent je někde jinde.

V první řadě je třeba říct, že film vznikal přes sedm let a po celou dobu nebyl Rytmus jeho součástí, dokonce ani neměl do doby těsně před dokončením možnost supervize nad vznikajícím projektem. Jak se páteř původního scénáře měnila, lze říct jen velmi těžko, nicméně z výpovědí režiséra Mira Drobného, který napsal námět i scénář, pomocného režiséra a co-producenta Michala „Romea“ Dvořáka i Rytmuse samotného je jasné, že se v průběhu natáčení zmíněná vize stáčela víc a víc k rodině Miezgových, ve které malý Patrik trávil dětství a dospíval.