Letošní Brutal Assault měl ve svém logu hrdou dvacítku. Tolik let už totiž přiváží do České republiky ikony všech zásadních metalových žánrů i mladou voňavou metalovou krev. A nejenom metalovou. Je na něm dobrý zvykem míchat ortodoxní hudební směry s experimentálním metalem, hardcorem i občasnou alternativou.

text Kay Buriánek

foto Barbora Berdychová

Jak pekelníci v Josefově přitápěli

Jsem vlastně poměrně nový návštěvník, protože na Brutal Assault jezdím teprve druhý rok. Pamatuju si, jak i u mě trochu fungovaly předsudky a jak je to celé absurdní. Slýchával jsem to neustále. Většinou od těch, co taky jenom „slyšeli“. Brutal Assault? Brrr, to je ten zlý metal, hardcore, možná trochu punku, blití do mikrofonů, kravál, spousta cvočků, pyramid a falešné kůže, módní panoptikum a ošklivé holky.

Navrch násilí, galony alkoholu, špína a bubákovské klišé. Každému, kdo vznese sebemenší neoprávněnou námitku nebo jen pochybnost, bych na festivalu naordinoval povinný pobyt. Sám jsem měl také jistý despekt, ale loni jsem si poprvé dal Brutal Assault všechny tři dny i noci a vlastně se mi potom regulérně stýskalo. Jedna moje kamarádka to pojmenovala celkem trefně, když mi psala to samé, a ještě to obarvila hláškou o smutku a nostalgii po odjezdu z vydařeného letního tábora. Na táboře jsem nikdy nebyl, takže nevím, ale nějak podprahově tomu rozumím.

Dělat to jinak

Už loni, opojen euforií z toho, jak mě to bavilo a jednorázová zkušenost diametrálně změnila můj pohled, jsem měl tendence se o to podělit. O co? O názor, který možná leckoho naštve, ale nemůžu si pomoct. Drtivá většina větších českých festivalů sází na jistotu. Jsou sterilní, opakují se a neriskují ani za mák. Do jisté míry to chápu, ale nutí mě to se jim velkým obloukem vyhýbat. Ne,

opravdu nepotřebuju vidět stokrát za léto Sto zvířat, Mandrage, Tomáše Kluse, Divokého Billa nebo Vypsanou fixu.

Některé z jmenovaných mám i celkem rád, lidsky si s nimi v rámci povrchní konverzace rozumím, chápu proč, co a jak dělají, byť s tím moje etika a vkus nemusí konvenovat. Přesto ale nevidím jediný důvod, proč by festivalové léto jedné malé, byť poměrně kulturní země mělo být jen a jenom o nich. A ono je. Plus navrch nějaké to ‚zaručeně hot jméno‘, o kterém ale nikdo nic neslyšel, vyšlo pravděpodobně z regionální talentové soutěže někde v Maďarsku a vypočítavý český agent ho koupil za legrační cesťák. A ještě na něj možná dostane i dotaci. Ne a znovu ne.

Budoucnost vidím stále více v žánrových festivalech. Mighty Sounds, Creepy Teepee, Fluff Fest. Určitě jsou i další. A samozřejmě mezi ně patří i Brutal Assault. Loni jsem někde napsal výzvu o bojkotování unifikovaných blbostí, které mají jediný cíl – vytáhnout nám co nejvíc peněz z peněženek. Až se budu chtít nechat legálně okrádat nějakým nesmyslem, půjdu na Matějskou. Teď využívám možnosti, že to zřejmě uvidí a bude moct číst víc lidí, takže proklamaci opakuji.

Brutal Assault je hmatatelným důkazem, že věci fungují i jinak a mají smysl. Vyrostl v sebevědomý festival, který každým coulem naplňuje skutečnost, že i když jde o byznys, o hudbu jde především. Má perfektní organizace jak v sekci pro návštěvníky, tak v zázemí pro vystupující a zaměstnané. Kdo by se dopředu děsil nějakých nedostatečností, byl by zklamán. I catering, občerstvení a jídlo

Josefov u Jaroměře, 5.–8. 8. 2015

v areálu jsou na úrovni a nedělají si legraci z těch, kteří nejedí maso. Naopak, našel jsem dost všeho pro všechny alternativní strávníky. Velké plus. Festival je zasazený do reálií vojenské pevnosti Josefov z 18. století, což pochopitelně má dopad i na celkovou image. V dobrém slova smyslu. Další, čeho si nemůžete nevšimnout, je pořádek v areálu, který by očekával jen málokdo. I navzdory tomu, že letošní ročník byl vyprodaný, kapacita všeho byla tudíž na hraně nebo překročena, a navíc bylo nesnesitelné vedro, do stavu Josefova se to nikterak negativně nepromítlo.

Překvapení se Sepulturou

Pochopitelně i letošní ročník měl zajímavý line-up. Jelikož festival začíná už ve středu, hned zkraje měl pro mnohé návštěvníky dva ze svých vrcholů – norské skandální blackmetalisty Mayhem a populární Soulfly. Čtvrtečními magnety byli určitě Cannibal Corpse, Annihilator, Biohazzard, Kreator i drone-metaloví zakuklenci Sunn O))). Páteční atrakce čítaly třeba Pro-Pain, Kataklysm, kultovní Napalm Death i industriální metal Godflesh z britského Birminghamu. Mými osobními vrcholy byla dvě vystoupení. První to, které odehráli The Dillinger Escape Plan, přestože to je právě

ten typ kapely, která z konceptu festivalu lehce vybočuje. Jsou mathcore i progresivní metal zároveň, ale mají filozoficky blíž k hardcoru, což je vidět. Je o nich známo, že na pódiu v klidu rozhodně nevydrží a klubové koncerty jsou jedna velká akrobatická sestava o pěti lidech. I když festival tyhle možnosti výletů do lidí značně omezuje a bylo vedro k zalknutí, na výkonu kapely to skoro nebylo znát. Na tom hudebním i co se týče pódiové prezentace. Druhým velkým překvapením byla v hlavním čase hrající Sepultura. Šel jsem spíš kolem, nicméně jsem se nechal vtáhnout a musím říct, že její set na Brutal Assault byl demonstrací životní formy.

I když to už dávno není ta Sepultura, jak ji známe s bratry Cavalerovými, zpěvák Derrick Green diktoval slušně a kapela šla do lidí, jako by to bylo naposled. A publikum jí tu energii vracelo vrchovatě zpátky. Absolutním zjevením je ale její současný bubeník Eloy Casagrande, jehož hra je neuvěřitelně strhující a troufám si říct, že vytváří víc než padesát procent nasazení a uvěřitelnosti celé kapely.

Sobotní program jsem si už žel musel nechat ujít, i tak pro mě byl letošní Brutal Assault jedním z vrcholů hudebního léta 2015 a určitě nejsem sám. A taky vím, co příští rok rozhodně nevynechám.