text Kay Buriánek

foto d smack u, fb kapely

Poslední z rodu Dandyů

Frontman Jesse Hughes je něco jako nehrající komiksová postavička z Kapitána Ameriky. Jeden z opravdu posledních opravdických rokenrolových mohykánů, s příběhy, pilotkami, tetováním, image vůbec a hlavně s vášní pro nevázaný, s hudbou úzce spjatý životní styl v tom ryze tradičním pojetí.

Jeho entuziasmus je infekční. Vtáhne vás do svého světa dřív, než řeknete borůvkový koláč. Stejně jako jeho rokenrolový stoicismus, který neustále svádí vnitřní boj s duší desetiletého dítěte. Je fascinující a dojemné být svědkem výpovědi o bratrském svazku bez krevního pouta. Eagles of Death Metal byli vždycky spojováni s mnohem známější personou Joshe Hommeho z Queens of the Stone Age. Jak spolu tihle dva mají karty ložené a co všechno je spojuje se (krom mnoha jiných věcí) dočtete v následujícím, poměrně nekonformním povídání, které vzniklo v den posledního odehraného koncertu Eagles of Death

Metal v pražském Lucerna Music Baru, tedy 30. června.

Pamatujete si na své předchozí koncerty v Praze?

Ano, v tomhle klubu jsme hráli asi tak před šesti lety. Pamatuju si, že ten koncert byl pro mě tak silný, že jsem na konci setu rozmlátil kytaru. S mojí druhou kapelou Boots Electric jsme hráli ještě v Meet Factory. A pak taky koncert v tom skvělém klubu, kde jsme hráli společné s Queens Of The Stone Age, jak se jmenuje... Roxy! To bylo skvělé, tu noc si moc dobře pamatuju, byl jsem totiž odměněn jako šampión, rozumíte?

Koupili jsme si model rakety a pak strávili dvanáct hodin studiového času jejím sestrojováním

Chytlavá, nekomplikovaná věc s hitovým potenciálem. Pokud jedete v jukeboxech a někde tohle mají, může se vám lehce stát, že po desátém přehrátí za sebou vás nějaký cholerik z baru vynese v zubech. Klip by byl vcelku nudná barová zápletka s blonckou, kombinovaná se záběry na hrající kapelu, nebýt epizodních rolí Jacka Blacka, Dava Grohla a kytary, kterou svléká. Lopaty se umí bavit líp než intelektuálové, to je svatá pravda.

Jak dlouho už jste vlastně teď na turné?

Bude to měsíc, ale s Joshem jsme si uvědomili, že to je už sedm let, kdy vyšla naše

To si budete muset příště udělat výlet do Českého Krumlova. Není to tak daleko a tyhle věci tam mají, navíc levnější než v Praze...

Tahle byla laciná! Jenom sedmnáct euro. Možná bych se měl nad sebou zamyslet. Takhle se rozplývat nad loutkami nejde asi s mým vzezřením drsného chlapíka moc dohromady.

Takže jestli dobře počítám, tohle je váš čtvrtý koncert v Čechách. Je to tak?

Přesně. Roxy, Meet Factory a s dneškem dvakrát Lucerna Music Bar. Praha je skvělá. Dneska jsem se třeba vydal koupit si takovou tu velkou loutku čarodějnice. Jenže jsem nikde nemohl najít tu opravdu velkou. Vím, že je tu někde prodávají, ale nenarazil jsem na ni.

Jo, ano rozumím. Byl jsem tam, hodně lidí, hodně potu. A také jsem vás viděl párkrát v L.A....

Fakt? Já se nedávno do L.A. přistěhoval, bydlím v Los Feliz, přímo naproti Del Taco, což je trochu neštěstí. Ale Loz Feliz je jedno z nejlepších míst ve východním Hollywoodu.

Souhlasím, já bydlel v North Edgemont Street. To je kousek, chodil jsem do Los Feliz skoro denně...

Jak říkám, je to čtvrť pro lidi, kteří mají styl a vkus. Spousta dobrých restaurací, kaváren, obchodů s muzikou, sekáčů... Miluju to tam!

Já vlastně nedělám nic kromě rokenrolu

Chtěl být v LA, dnes je v LA. Typický sexy rokenrolek, lehce se hodící do reklamy na bordel někde na Sunset. Jesse s rohama, klíčovací „píčoviny“ a hipícko-psychedelická grafika.

že on je můj nejlepší kamarád! V tomhle byznysu jsi přítel s každým, ale vlastně vůbec s nikým. Já jsem Joshův důvod zůstat pořád normální, nohama na zemi. Stejně tak on pro mě. Jsme přátelé od jedenácti let. Známe všechna svoje nejskrytější tajemství. Teď mi je čtyřicet dva, to je kurva zatraceně dlouhá doba! Děláme spolu tuhle kapelu už sedmnáct let. To je tak skvělé, nemyslíte? Já se snažím, i po těch letech, mít pořád radost ze všech těch věcí, které dělám, ale vidím kolem sebe smutné obličeje a ptám se, proč ti lidé nejsou šťastní? Já vlastně nedělám nic kromě rokenrolu a k tomu mě přivedl můj nejlepší přítel. Je to jako sny proměněné v realitu, jako Pohádka o Popelce, bez zlých nevlastních sester, protože na mě vlastně nikdy nikdo nebyl zlý. Takže si každý den říkám – do háje, tohle je práce, kterou by hodně lidí chtělo. Všichni by ji chtěli.

Scénář je takový, že já přijedu třeba v deset. Josh v půl jedenácté. Já okamžitě naskočím za něj na motorku a jedeme očíhnout všechny obchody s deskami v okolí, krámy s elektronikou a tak. Vrátíme se s tím vším nakoupeným a absolutně nepotřebným haraburdím do studia, hrajeme si a ostatní okřikujeme, ať nám dají ještě chvíli, že pak hned půjdeme nahrávat.

Jako děti...

Přesně! Naposledy jsme si koupili model rakety a pak strávili dvanáct hodin studiového času jejím sestrojováním a pokoušeli se jí dostat do vzduchu. Jsme děti, ale pochopte,

poslední deska. Nedávno se mě na to někdo ptal a já říkám, to není tak dlouho, dva, tři... počkat, to je fakt už sedm let. Možná to bude znít skoro banálně, ale my se s Joshem nedíváme na věci v kontextu nějakých časových úseků, ale vnímáme je tak, jak přicházejí, v reálném čase. Snažili jsme se novou desku dodělat dva roky. Jenže oba máme spoustu jiné práce. Ale v momentě, kdy si konečně zamluvíme studio... řeknu vám to takhle: třeba si řekneme, budeme dělat od devíti do pěti, abychom jako by byli seriózní.

Jak říká moje máma, já jsem jako Quentin Tarantino klasického rádiového rocku

Takže důvod, proč vám trvalo tak dlouho udělat další desku je, že vy jste s Joshem hlavně velmi dobří přátelé, což je v kontextu práce vlastně destruktivní element?

Ano, přesně tak to je.

Protože se nedokážete soustředit?

My se dokážeme soustředit. Ale je třeba brát v úvahu, že Joshua má Queens of The Stone Age, já mám vlastní kapelu, a ještě jsem teď v poslední době dělal nějaké věci pro televizi. Trvalo nám dva roky tuhle desku dopsat a dodělat, ale nahrávali jsme ji jen osm dní. Se vším všudy byla hotová za čtrnáct dní. Protože když opravdu pracujeme, tak pracujeme rychle. Lidi se na nás chodí dívat do studia, jenom kvůli té praštěné symbióze. A klepou si na hlavu, že jsme divní. Protože já řeknu: „Kámo...“

a ještě, než stačím cokoli dodat, on vykřikne: „Jo, přesně tak!“.

To je jako z filmu Step Brothers...

Je, ale zároveň je to skvělé. A funguje to tak, protože necháváme ega přede dveřmi studia. Když si vedle sebe dáš první a druhou desku Eagles of Death Metal, je celkem zjevné, kam to celé směřuje, žádné tajemství. Takže se nesnažíme přijít s něčím převratně jiným, když se to lidem líbí. Je to jednoduché. Chci udělat nejlepší desku, jakou udělat můžu. A způsob, jak toho docílit, je prokázat, jak dobré songy jsem schopen napsat, zahrát jako kytarista nebo natočit jako studiový inženýr. Nechci, aby měl Joshua sebemenší výčitky, že mě přivedl do hudebního světa. Chci, aby na to byl pyšný, já mu byl nejlepším přítelem a zároveň dobrým partnerem v týmu. Je to jednoduché bratrství, které funguje

Čubky sobě. Intelekt nehledejte. Jenom testosteronový rokenrol přesně v duchu Eagles, tančící lehké děvy a lascivně se kroutícího Jesse. Proč věci komplikovat, když tohle prostě funguje. Hudebně i vizuálně. Jesse i Joshua půjdou do pekla a už se tam těší. A mají o něm poměrně jasnou představu – sex, rokenrol, hulení a spousta pornohereček ve výslužbě, co u vstupu nafasují zbrusu nové luxusní tělo a navždy jim bude odebrán oděv. Kdo by se netěšil?

v rámci té naší pouštní party a je něčím nenahraditelným, protože my opravdu děláme věci jeden pro druhého a staráme se o sebe navzájem. I včetně těch nepříjemných věcí, protože jenom opravdový přítel ti dokáže říct to, co nechceš slyšet. A ty musíš být připravený tu někdy nepříjemnou pravdu přijmout, protože lidé často začnou vyvádět a obrátí svou neochotu slyšet kritiku proti tomu, kdo ji v dobrém vznáší. A Josh byl vždycky tím člověkem, který dokázal naslouchat i kritizovat, byl a je tu pro mě. Naše desky jsou důkazem přátelství víc než čímkoli jiným.

Ale není s vámi dneska v Praze...

Ne, on je teď hlavně otcem na plný úvazek...

Objevil se však před dvěma týdny na koncertě v londýnském Koko...

Já mám rád jeho náhodná hostování, ale mám-li být upřímný, jsem sebestředný zmrd a nechci, aby se zjevoval moc často. On stejně nemůže být tolik zainteresovaný, protože by to zabil. Je jako divné zvíře, strhne na sebe okamžitě veškerou pozornost. To je frustrující i pro mě. Na druhou stranu, nevzpomenu si na žádný jiný vedlejší projekt kohokoli, který by to dotáhl tak daleko a natočil čtyři alba. Protože to jsou většinou hvězdné manýry, které to vždycky dřív nebo později zničí. Nikdo nepředpokládal, že spojení nás dvou by mohlo fungovat, že já s ním budu vycházet a že on mě bude tolerovat a respektovat jako frontmana Eagles of Death Metal.

Jak to třeba funguje, když hrají obě vaše domovské kapely společně na turné?

To je super. My máme pochopitelně svého bubeníka, ale nejde odolat tomu, aby si Josh s námi nezahrál dvě tři věci. Je zatraceně dobrý bubeník. Je mi jasné, že pár prvních koncertů z toho má v hlavě trochu guláš, protože musí přepínat z role do role. Chvíli je kytarista a frontman, pak zase bubeník a pořád musí být tím zábavným chlapíkem, co si s každým dá drink. Trvá mu to chvíli, ale po pár dnech už spolehlivě zabíjí. Jak

je velký, tak za bicími vypadá jako obrovská navztekaná gorila a hrozně těm zdánlivě malým bubnům nakládá. Vidím mu na očích, jak ho to děsně baví, a dokonce se párkrát snažil uměle pozdržet svůj let domů, aby s námi mohl zůstat déle. A občas se jako by náhodou zjeví uprostřed turné a dělá, že má něco strašně důležitého na práci zrovna v té prdeli, kde hrajeme, přesně uprostřed amerického turné, což je komické a milé zároveň. Hrát s námi je totiž vážně kopec zábavy. Jak říká moje máma – a i za to ji miluju – já jsem jako Quentin Tarantino klasického rádiového rocku. To je skvělý kompliment. I když má deskripce je přece jenom trochu jiná. Pokud bych měl nějak popsat tohle naše poslední album, řekl bych asi, že to je, jako by Little Richard a Rolling Stones s koulema společně ohnuli George Clintona a opíchali ho do análu.

Úžasné, chtěl jsem se zrovna zeptat, jak byste popsal vaši novou desku Zipper Down, která vychází v říjnu, a myslím, že už jste mi odpověděl. Velmi alegoricky. To se bude korektorce i editorům moc líbit...

To doufám! Ne, vážně, jsem na ni opravdu hrdý. Je to album s nejlepším skladatelským potenciálem, nejlíp ze všech desek na ni hraju na kytaru a paradoxně je to i Joshova nejlepší kytarová exhibice. A miluju vlastně i to, že jeho nejlepší kytarové riffy jsou ne na jeho, ale na mém albu. A další věc – většina lidí celkem správně chápe, že Eagles jsou něco jako gang. Skoro jako special forces. Vždycky jsme měli na deskách idiotsky nekonečné množství hostů. Jenže postupem času jsme na sebe navzájem začali žárlit skoro jako homosexuální pár. Kdo to je? Kdo je ten tvůj kámoš? Koho jsi to zase

Eagles of Death Metal neumí nic, co není o holkách a sexu. Bylo by chybou chtít po nich změnu. Klip k I Only Want You je nekomplikovaný mix retra, vintage obepnutých triček a ještě obepnutějších šortek, něco málo z města andělů a Jesse jako komixový hrdina Superokenrol v kombinéze a s pláštíkem. Kůlasfak.

na stůl a Josh si z ní vybírá, co se mu líbí. Pak s tím na měsíc zmizí a je fascinující sledovat, jak se vrátí s naprosto organizovaným materiálem, všechno má svoje místo a ví přesně, které součástky patří k sobě. Je v tomhle naprosto neodolatelně brilantní a jeho práce s intuicí je omračující.

Hrajete hodně nových songů už teď, i když deska ještě není venku?

Snažíme se o to. Když máte tři vydané desky, je velmi jednoduché poskládat program tak, abyste se nemusel učit nic nového. A já jsem ze všech nejlínější. Vždycky, když na to dojde ve zkušebně, jsem první, kdo křičí – pojďme hrát tyhle tři věci a nic nového, vždyť to vyjde nastejno. Chci to mít rychle za sebou, abych si co nejdřív mohl jít zase hrát se svými autíčky na dálkové ovládání. Ale teď máme v kapele Jeffa Friedla z Devo a Matta McJunkinse z A Perfect Circle a oni to berou zatraceně vážně. To mi samozřejmě nakopává zadek, takže namísto prokrastinace musím být sám tím proaktivním článkem. A to je vlastně dobře. Když máte kolem sebe taková esa, je to těžké, protože pochopitelně nechcete být ten nejhorší ve vlastní kapele. Nikdy jsem to nikomu neříkal, ale tenhle rozhovor je hodné kamarádský, tak asi můžu. Já byl ze začátku tak mimo, že jsem se snažil být manipulativní a Joshovi pořád říkal, že si nejsem jistý tím, že zrovna oni jsou dobrá volba a jiné voloviny. Ale je to jen otázka přístupu. Možná to je naivní a idealistické, ale nemůžu a ani nechci hrát s někým, s kým zároveň nejsem kamarád. Nechci si jenom najímat lidi. To vyžaduje jistou vstřícnost.

Jak vůbec funguje ten nahrávací proces a chemie mezi vámi dvěma?

Moje písně jsou načrtnuté v syrovém stavu. Je to jako bedna s hračkami, kterou položím

přivedl? Proč se s ním bavíš? Co má být zase tohle?! Ale ono nás to i dost motivuje a hecuje k tomu, abychom ze sebe vydali to nejlepší. A když pak dojde na samotné nahrávání a začneme opravdu vařit, je to strašná smršť. Takže na téhle desce jsme to jenom my dva. Jediným hostem je Juliette Lewis a potom je tam ještě má holka, která v jedné věci rapuje v takovém divném Blondie stylu a je to hodně cool. A to je všechno. Ostatní jsem jenom já a Josh.

Točením klipu na nočním Sunset Blvd. a Hollywood Blvd. se nedá nic pokazit. Obvzlášť, pokud v něm hraje tahle kreténská dvojice a striptérky, velký hiphopový boombox, rukavičky, pláštík, náhodní kolemjdoucí, pár motorek, tančí se ve výlohách, hotelových postelích, kolem pouličních kandelábrů i na chodníku slávy. Není nad to si užít kopec legrace, a ještě u toho natočit obstojné video.

Investovat do toho kapelového vztahu, otevřít se, a ne jenom očekávat a brát. Všichni známe příběhy o tom, jak je třeba baskytarista z Metalliky absolutně odstřihnutý od všeho a podobná zvěrstva. Je to nechutné. Velký byznys, vím, ale nechci toho být součástí, nechci být jako hoši z Metalliky.

Když mluvíme o tomhle levelu, vzpomněl jsem si, kdo všechno byl v publiku na vašem zmiňovaném koncertu v Koko před dvěma týdny...

Jo, do háje! To bylo hodně ujeté. Iggy Pop, nahýbající se přes zábradlí balkonové sekce na straně pódia, pořvávající něco, a hned za ním Duff McKagan z Guns N’Roses. Bylo to tak surreálné, že jsem si okamžitě zakázal oční kontakt s tou stranou pódia. Byl jsem strašně nervózní. Vždyť to je do prdele Iggy fucking Pop, chápete?! Ale nakonec jsme odehráli skvělý koncert, myslím. Odehráli jsme s Joshem na tomto turné ještě jeden další, ve Skotsku. Náš kytarový technik jednu ubalil sekuriťákovi, takže v momentě, kdy jsme odcházeli z pódia, byli jsme všichni zatčeni. To bylo vtipné. Jak vidíš, pořád žijeme rokenrol...

Všechny vás zatkli?

To si pište. Já jsem dostal klepeta na tomhle turné už jednou předtím, v Chorvatsku...

Za co, za hulení?

No jasně. Dostali jsme od někoho takový ten bong, co je jen na jedno použití. Tak

jsme ho naládovali, s mojí holkou vyhulili a ona ho pak nechala ležet na mém kufru v autobuse. A co čert nechtěl, uprostřed noci nás stavěla dálniční hlídka, prohledávala bus a narazila na tohle. A hned, čí to prý je. Musel jsem se přiznat, že mé. A jak to tak u chorvatských policistů bývá, ptali se mě, kolik u sebe mám peněz. A já na to: pánové, to jako fakt? V tu ránu jsem byl na kolenou, ruce za zády a můj tour manažer měl co dělat, aby mě z toho vyplatil. Vtipné bylo, že první otázka u výslechu byla, jestli je má rodina bohatá.

Jsou kapelou o dvou stálých členech, která byla založena v roce 1998, víceméně jako stvrzení dlouholetého a intenzivního přátelství mezi Jessem Hughesem a Joshem Hommem z Queens of the Stone Age. Oba shodně tvrdí, že hudební komunita z kalifornského Palm Desert, odkud oba pocházejí, je něco víc než jen parta white trash alkoholiků a narkomanů se sklony k výtržnostem a neutuchající vášní pro velmi hlasitý rock. Za poměrně dlouhou dobu existence vydali zatím tři alba – Peace, Love, Death Metal (2004), Death by Sexy (2006) a Heart On (2008). Navzdory častému používání spojení „death metal“ Eagles s tímto stylem nemají nic společného. Jejich sound by se dal s trochou nadsázky označit jako typický pouštní meskalinový rokenrol. Letos na podzim vyjde nové album Zipper Down. V Eagles of Death Metal se za dobu existence vystřídala na hostujících postech řada známých hudebníků. Namátkou Dave Grohl z Foo Fighters, komediant Jack Black, Hommeho současná žena a frontmanka The Distillers Brody Dalle, Mark Lanegan, Stefan Olsdal z Placebo, Nick Oliveri z původní sestavy Queens of the Stone Age a spousta dalších.

Typické. Máte za sebou zhruba měsíc turné. Kolik vám toho ještě zbývá?

Celá východní Evropa. Musím zítra ráno letět do Londýna na premiéru filmu, který o mně natočil Vice Magazine. Jmenuje se The Redemption of the Devil. Je to úlet. Nechal jsem se mnou žít štáb filmařů skoro dva roky. Některé věci jsou hodně na hraně. Než skončíme, dám vám link, abyste se na to mohl podívat. A taky vám vypálím naši novou desku. Hele, tohle je super rozhovor a já chci, abyste byl na mém osobním guestlistu, měl během koncertu přístup všude, mohl se bavit s kýmkoli a vidět všechno. Jsem původně novinář a moc dobře vím, že

jenom takhle se dostanete k fakt dobrému příběhu!

Než jsme se vymotali z útrob Paláce Lucerna, kde se rozhovor odehrával, proběhlo ještě pár poplácání po zádech, několikero dobrých vtipů a hodně slov a vět. Takže když jsme se jak dva bratři loučili v pasáži Lucerny, link na film byl úspěšně zapomenut, stejně jako vypálené cédéčko s novou deskou. Kdo by se ostatně v dnešní době s něčím vypaloval. Nicméně koncert Eagles of Death Metal byl povedený jako několikrát předtím, o čemž jste se mohli dočíst už v našem reportu v minulém Headlineru.