text Ondřej Čížek

foto Warner Music

Architektura budoucnosti

Z oxfordské kytarové matematiky přes filmovou melancholii, burácivé taneční rytmy až ke znovunalezení pohanské energie. To je příběh jedné z posledních velkých kytarovek, která okouzlila na letošním festivalu Grape a na nové desce What Went Down vystoupila z vlastního stínu a rozhodla se spálit nostalgii.

Neklanět se minulosti. Příliš ji nevelebit. Spíše se k ní stavět čelem, vyzývat ji. Dost možná se ji pokusit zničit. Na první pohled by se mohlo zdát, že podobné rady z úst frontmana Yannise Philippakise jasně prokazují, že jeho Foals jsou jen jednou z dalších z početného zástupu vrcholně arogantních britských kapel.

Ono by to všechno vážně tak dokonale sedělo. V čerstvém profilu kapely v Guardianu se publicista Rhik Samadder o Philippakisovi zmiňuje jako o člověku s pověstí impulzivního nevraživce, jemuž je těžké dostat se pod kůži, natož s ním pořídit vhodné doprovodné fotografie. K ucelení takového dojmu by někomu mohla stačit i zpěvákova citovaná radost ze zatčení španělskou policií po dohraném koncertě.

Skutečnost je ovšem s největší pravděpodobností jinde. Focení nemá rád kdekdo

a ona historka o želízkách na rukou je o to sympatičtější, jakmile se čtenář dozví, že se tak stalo poté, co Foals v téměř plné sestavě zaútočili na pár rasistických přátel Johna „ex-Sex Pistol“ Lydona, kteří slovně napadali černošského zpěváka Keleho Okerekeho z Bloc Party. Přesně opačný obraz o údajně agresivní hudební tlupě se pak plně dotváří na základě rozhovoru pro server The 405, bezpochyby jednoho z vůbec nejotevřenějších, jaké kdy Philippakis poskytl a z něhož pocházejí i ona úvodní slova.

(Un)cool Britannia

Devětadvacetiletý textař, zpěvák a kytarista s řeckým původem ty věty mířil na mladé začínající kapely, které se pokoušejí prorazit na britském, potažmo celoevropském trhu.

Nenuceně je nabádá k maximální upřímnosti a soustředění se na přítomnost, nikdy ne na to, co bylo. Celkem trefně se přitom dotýká širšího tématu, než by možná sám zamýšlel. Konkrétně britské kytarové muziky obecně a jejího mediálního obrazu, který je do ztracených epoch nostalgicky zamilovaný až po uši a intenzita téhle lásky už řadu let neslábne ani trochu.

Stačí si ostatně jenom pročítat jeden z nejstarších hudebních magazínů v Británii, milovaný i prudce nenáviděný NME (New Musical Express), jenž s ocelovou pravidelností ještě donedávna nejvíce prodával přesně ta čísla, která na své obálce nesla věčně zkřivenou tvář Noela Gallaghera. Není se čemu divit, že ortodoxní fanoušci NME Foals

zrovna moc nemusí, zatímco ti, co věčně opěvovaným britpopem pohrdají, je zbožňují právě proto, že se nebojí být arogantní vůči aroganci. Termín Cool Britan­nia, který do popkultury zavedla agenda Tonyho Blaira, považují za vyprázdněný a raději vybízí k formování nových fází.

Oxford – Göteborg – Londýn

Verva a chuť k progresu ostatně členům Foals nechyběla nikdy. Během studií v Oxfordu nejprve část z nich vystupovala v rámci rozverné studentské formace The Edmund Fitzgerald, kterou proslavila zejména divoká bytová tour, aby už jako Foals svůj mix punkové neurvalosti, vtipné

Texty po vzoru svého oblíbence Nicka Cavea ťukal písmeno po písmenu do starého psacího stroje

prodejů, silnější renomé a příslib věcí budoucích. První grandiózní smyk je na řadě tři roky na to. Na Holy Fire Foals s přehledem stvrzují legendy o autentické formaci s emotivním repertoárem, zároveň ale razantně přidávají na hlasitosti (Inhaler) a hitovosti (My Number). Album se honosí spalující hybnou silou a polohami, v nichž je kapela schopna kombinovat svou oxfordskou bouřlivost se senzitivním budováním atmosféry. Pakliže byly Antidotes tezí a Total Life Forever antitezí, je Holy Fire jasnou syntézou nabitých zkušeností, zvratů a postupů.

Když desku určí barva

Druhá (a opět neproměněná) nominace na Mercury Prize je povinností, pro čím dál sebejistější kapelu ovšem třetí studiovka znamená dva mnohem klíčovější zářezy. Tím prvním je dotvoření vlastní muzikantské a vizuální identity a tím druhým citelný progres v živém hraní.

Philippakis se k nahrávání alba vrací jako k události rámované specificky zbarveným schématem. Na mysli má kombinaci chladné modré a zelené z fotografie na přední straně obalu desky. Vše je žádaným výsledkem spolupráce s Leifem Podhajským, grafikem českého původu a jedním z nejžádanějších vizuálních umělců současnosti. Směřování image Foals není dočasnou záležitostí, ale vyvíjejícím se procesem, který přitom staví na pevných základech. Každý ze singlů má vlastní škálu barev a s Podhajského pojetím vizuálů přirozeně komunikují jak rozostřené

V případě Foals ovšem zdání neučesanosti klame. Philippakis ve zmiňovaném hovoru pro The 405 mluví o koncepčně propojovaných textech, nadsazeném perfekcionismu i o nečekané kolizi s renomovaným producentem Davidem Sitkem (Yeah Yeah Yeahs, TV On The Radio), s nímž se kapela rozešla po poslechu jeho finálního mixu debutu.

Větší ponor do písní i větší vášeň pro celkovou architekturu desky Foals předvádí o dva roky později s albem natočeným ve švédském Göteborgu. Pod jednou střechou se v případě Total Life Forever potkává hráčský maximalismus s rozvinutým smyslem pro melancholii, napětím a z něho pramenící gradací. S deskou přichází první nominace na Mercury Prize a s ní logicky nárůst

hravosti a zároveň matematické přesnosti výrazně otiskli do stavby debutu Antidotes z roku 2008. V té době může být zatím řeč „pouze“ o osvěžujícím univerzitním rocku, který těží ze stále ještě čerstvě rozjeté krasojízdy syrovějších kytarovek v čele s půvabně přímočarými The Strokes, pábitelskými The Libertines a tehdy ještě neodolatelně zuřícími Arctic Monkeys.

Deska? Přijít k čistému bílému plátnu, následně na něj chrstnout mix nejrůznějších barev a pronést: „Tak, a to je ono.“

promofotky kapely, tak oblečení, v němž jednotliví členové vystupují.

S faktem, že Foals jsou v období komerčního boomu Holy Fire považováni za jednu z nejlepších živých kapel v celé Anglii, má zase co dočinění i aktuální, čtvrtá nahrávka s pochmurným titulem What Went Down. Během toho, co ji kapela dva měsíce pilovala v jižní Francii, pozvolna přes své sociální sítě pouštěla ven historky o nadměrném množství vypitého červeného vína, o snových, a přitom razantních textech, které frontman po vzoru svého oblíbence Nicka Cavea ťukal písmeno po písmenu do starého psacího stroje, anebo o duchařské fotografii Japonce jménem Daisuke Yokota, která albu dodala ten správný punc zlověstnosti.

Dle Philippakise navíc Foals svou dosud nejagresivnější desku nahráli beze špetky kalkulu, s patřičným důrazem na dostupnou spontaneitu a intuici. Vizuálně pak proces

Vyberte si sami, zda jsou to všechno jen vyprázdněné proklamace, nebo spíš důvtipná práce v prezentaci své hudební tvorby ve smyslu uceleného audiovizuálního balíku. Jisté je pouze to, že v případě Foals je správně možnost B.

samotného vzniku připodobňuje situaci, kdy přijde k čistému bílému plátnu, následně na něj chrstne mix nejrůznějších barev a pronese: „Tak, a to je ono.“

Nejlepším důkazem, že za úspěchem Foals je i jejich promakaná vizuální prezentace, jsou jejich klipy. Posuďte sami.

Toto je nejkrutější video Foals. Surová poezie v podání mistrného budovatele atmosféry, režiséra NABILA.

Inhaler je čistě módní záležitost a dokonalá ukázka toho, jakým způsobem Foals operují s image.

Pronásledování, neutěšené scenérie z Ukrajiny a odpoutaná animální energie. Režíroval vynikající irský fotograf Niall O‘Brien.

Živočišnost, genius loci nádherné haly, londýnské Kmeny, rozjímání o hudbě a metropoli i módní přehlídka v jednom. Režie: Dave Ma.

Providence (Live at the Royal Albert Hall)